Kurikulum zvrácené morálky 1. část – Psychosociální výchova

Pomůže dětem další vnucené, povinné kurikulum psychosociální výchovy? Aneb povinně se děti učte tomu, jak se v tomto vše vnucujícím, nedobrovolném, manipulativním, děti diskriminujícím, neautentickém, pohyb omezujícím, sebeřízení potlačujícím, vztah k sobě i ostatním lidem narušujícím, a proto kritické myšlení popírajícím i potírajícím prostředí cítit dobře.

Na akci Adato ParadigmaSETKÁVACÍ KRUH NA TÉMA: VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ 25. 3. 2019 se sešlo kolem dvou set lidí vzdělávací scény ČR. Ředitelé škol, učitelé, zástupci organizací mnoha edu směrů, iniciativ, hnutí, ministerstva, psychologové, psychosociologové, teologové, byznysmeni, mecenáši, rodiče, tzv. laická veřejnost se zájmem o téma, studenti. Studenti tři.

Děkuji pořadatelům za organizaci, za zkušenost, díky které jsem odešla s několika pro mě významnými pointy, o nichž budu postupně psát.

Psychosociální výchova

Hovořilo se o nově vznikajícím kurikulu, na kterém se podílí tým z NUDZ s názvem psychosociální výchova. Byl by to ušlechtilý projekt, jednalo-li by se o z dobrovolného rozhodnutí dětí zvolený způsob učení psychosociálním dovednostem. Příčinou psychosociálního strádání dětí není neschopnost dětí pečovat o svou duši a vztahy, nýbrž patologické prostředí, ve kterém není z prinicpu možné udržet si zdravý vztah ke svému tělu a lidem. Bylo by absurdní a nelogické naučit se, jak naplnit své psychosociální potřeby, když z mých opakovaných zkušeností vyplývá, že s mým časem a tělem ostatní lidé – dospělí po libosti nakládají z pozice moci, neberou ohled na mé potřeby. Mé tělo a čas, můj život, jsou pro dospělé tokenem s takovou hodnotou, kterou mu sami přisoudí. [1]

Přišla jsem sdělit jediné, že totiž sebeřízení považuji za chování podmiňující svobodu člověka. S díky nepřijímám a odmítám roli „dospělého“ tak, jak ji definuje stávající paradigma adultismu. Mám tělo větší než v šesti letech, jeho funkce se v čase proměňují. Mám více zkušeností než tehdy, myslím, mluvím a chovám se jinak. Jedno se však nemění. Přeji si být svobodná, vím přesně, co cítím, když nejsem a vím co potřebuji, abych byla a cítila se tak. Tak jako jsem to věděla tehdy, to vím i dnes.

Žitá svoboda implikuje dobrovolnost, sebeřízení, možnost být zodpovědná za svá rozhodnutí a jejich konsekvence. Jen sebeřízením a žitou zodpovědností se všemi důsledky se lidé učí seřízení a zodpovědnosti. Jen dobrovolně iniciované a dobrovolně udržované vztahy, jež mám možnost spoluutvářet, měnit a kdykoli je skončit, mohou být založené na důvěře, otevřenosti, mezilidské blízkosti. Je tomu jak ve dvou, tak v osmdesáti letech člověka.

Žádné kurikulum neumožní dětem učit se životním postojům, principům a hodnotám jakými jsou důvěra, otevřenost, blízkost s lidmi, seberealizace, sebeúčinnost, sebevědomí, sebeláska, respekt k lidem, vlastnictví, sebevlastnictví, nenásilná komunikace, zodpovědnost za sebe, vztahy i prostředí, prožitek spokojenosti a štěstí, není-li vzdělávání dobrovolným z vnitřní motivace iniciovaným, sebeřízeným procesem podporujícím učení.

Těm se člověk učí dobrovolným poznáváním a pozorováním vyjmenovaných hodnot, životních postojů, dovedností a schopností s ostatními lidmi v každodennosti při autentických činnostech. Má-li možnost je testovat, dělat chyby a nalézat vlastní řešení. Zkrátka… sebeřízení se dá naučit jen sebeřízením.

Žádný vztah, není-li iniciován dobrovolně z vnitřní motivace řízeným procesem, nemůže být bezpečným, implikovat důvěru, blízkost, otevřenost, uspokojení. Žádnou z těchto hodnot vztahu prostě povinně vnutit nelze.

Existuje efektivní, a především morálnější řešení a tím je dobrovolnost.

Nejsme-li schopní důvěřovat dětem, dopustit jejich svobodu, předat jim zodpovědnost za jejich čas a těla, pak bychom měli být alespoň schopni říci jim pravdu. Že totiž musí, nemají na výběr, protože máme strach. Nechceme, neumíme, nebo nejsme schopni postarat se o sebe a pomáhat si vzájemně jiným způsobem. Taková je naše morálka, definice a aplikace solidarity a její důsledky.

Můj projev na toto téma se mnohdy lidem jeví útočným až agresivním a mají pravdu. Když tyto věty přednáším, vždy jsou podbarveny silnými emocemi. Cítím nespravedlnost, útlak, bezmoc. Cítím se lapená, jako tehdy ve škole, ve světě „dospělých“ a jejich neomezené, nedotknutelné moci nade mnou. Tzv. „dětství“ naštěstí netrvalo věčně, skončilo a já mám větší možnost rozhodovat o svém životě.

Dokud byť poslední dítě zažívá to, co jsem prožívala já, budu to cítit a chci to vnímat. Trpěla jsem a následky jakými jsou nedůvěra v sebe, lidi, svět, proces učení, mě ovlivňují dosud. Stejně jako ohromné množství dalších lidí po celém světě. Nechci být lhostejná, nechci uvěřit, že je to v pořádku, morální, ospravedlnitelné vyššími principy, cíli. Chci přicházet s jinými řešeními péče a pomoci lidem jimž hrozí, nebo se nacházejí v tíživé sociální situaci, než jakým je zotročení lidí v mnoho let trvajícím povinném vzdělávání. Mám a chci mít účast, soucit a odvahu pojmenovat co vnímám a třeba tím pomoci dětem z otroctví a diktátu lidí, kteří přijali a s různou intenzitou a důsledností zastávají roli „dospělých“.

Pojďme se setkávat, poznávat, spolupracovat, nalézat inovativní řešení. Požádejme jeden druhého o ujištění, když se cítíme nejistí, když máme strach. Zkusme si naslouchat. Co potřebuju? Co potřebuješ? Co pro sebe můžu udělat sám? Tady a teď? Poskytujme individualizované služby – jako alternativu povinné školní docházce. Usilujme o to, aby neexistovala žádná legislativa vylučující z trhu tyto služby, monopolizující povinnou školní docházku. Dopusťme důvěru v sebe a děti při vědomí faktu, že žádná „jistota“, „správná cesta“, „normální člověk“ neexistují. Zkusme zažít jaké to je, přestat patologizovat „člověka“, profesionalizovat solidaritu, institucionalizovat učení. Odevzdejme to, co není naše. Čas a těla dětem. Přijměme, co naše je. Zodpovědnost za naše strachy, neschopnost, nedůvěru, za všechny oblasti našich životů. Podporujme se v autenticitě, důvěře, nenásilné komunikaci. Stůjme jeden za druhým ve vykročení z malosti „občana“, „rodiče“, „učitele“ a dalších rolí, které jsme si dobrovolně nevybrali. Vytvořme takové paralelní systémy solidarity a učení, ve kterých můžeme být všichni dobrovolně a proto svobodní.

Apel Svobody učení

Kampaň za sebeřízené vzdělávání

[1] Tokenizace dětí znamená, že těla a čas, životy dětí a mladých lidí mají právě takovou hodnotu, jakou jim subjektivně přisuzuje dospělý člověk.

Nejčastěji na základě subjektivně stanovené hodnoty skutků, služeb, chování dětí a mladých lidí, jimiž mají děti a mladí lidé uspokojit potřeby dospělých lidí.

Zejména mají děti a mladí lidé vykazovat chování uspokojující potřeby dospělých:

  • Být dobrým rodičem – být kladně hodnocen kulturou v níž dospělí žije. Být označen za kompetentního rodiče. Záleží na v čase se proměňujících, aktuálně definovaných, preferovaných hodnotách kultury. V mnoha kulturách – včetně té naší, existují obsáhlé legislativy definující povinnosti a tresty za odchýlení od definice, případně za odmítnutí adoptovat hodnoty a životní postoje z definice vyplývající.
  • Mít dojem, že kultura má k dispozici potomstvo zajišťující budoucí potřeby společenských systémů – např. tzv. rodin, států. Opět, záleží na v čase se proměňujících, aktuálně definovaných preferencích kultury, které vlastnosti, dovednosti a vzorce chování to jsou.

Autor: Michaela Řeřichová

Zdroj:   

0 komentářů