Mobily ve školách

Technologie ve školách jsou aktuálně diskutované téma. Jako osobní vlastnictví lidí = dětí jsou neakceptovatelnými jak mnohými školskými zařízeními, tak politiky, učiteli i rodiči.

K některým účelům se naopak vzdělavatelům hodí a neváhají utratit tučný balík peněz za možnost využít je. Btw. v tom balíku jsou i vaše prachy… bez ohledu na váš názor na technologie.

Zajímavé na tom je mimo jiné to, že mnohým odpůrcům technologií vadí servírování komerčního obsahu firem dětem. Čímž zdůvodňují nutnost regulací času/obsahu. V případě obdobného chování vzdělávacích institucí (státních i soukromých), je to najednou v pořádku? Zatímco v prvním případě, často bez zkoumání onoho obsahu mnoho lidí prohlásí, že je to špatně, v tom druhém, je stejně tak neznámý obsah validován pouze tím, že ho poskytuje subjekt poskytující jinou službu – vzdělávání?

Neměli bychom tím spíš zkoumat, co za obsah vzdělávací instituce nabízejí v rámci vyučování?

Jsme si jistí (a proč?), že používání technologií s pedagogy je bezpečnější, smysluplnější, efektivnější, než používání technologíí jejich vlastníky/uživateli (dětmi)?

Jsme přesvědčeni o tom (a proč?), že software/hardware vyšlechtěný ve spolupráci se státními institucemi je efektivním, neškodným nástrojem poznávání světa?

Nemluvě o tom, je-li morálním jednáním rozhodovat o čase i majetku druhého člověka, rsp. jakou tím dětem dáváme zprávu o mezilidských vztazích, respektu k osobnímu vlastnictví, včetně sebevlastnictví a jaké to může mít konsekvence?

Veřejné peníze daňových poplatníků vynaložené na vývoj software (edukativních her) pro školy

Vít Šisler, pedagog participující na vývoji software, jenž má za cíl edukovat lidi na školách o historii prostřednictvím her. Projekty jsou dotované z prostředků daňových poplatníků a obsah je ve vývoji za spolupráce státních škol a institucí.

Autor: Michaela Stirner Řeřichová

0 komentářů