Trauma, poslušnost a vina

Když se v dětství vůči mně dospělí dopouštěli agrese [1], bránila jsem se. Jenže vždycky se našel někdo, kdo na mou obranu reagoval slovy: „Přestaň, nech toho. Nedělej scény! Chovej se normálně! To se nedělá! Jak se to chováš k babičce? Pečují o tebe, jsou to tvoji rodiče, učitelé atp. Ničeho si nevážíš! Kdybys zametla pořádně, učila se, alespoň jednou poslechla! Mlč, všechno jen zhoršuješ! Myslí to s tebou dobře, dělají to z lásky, kde bys bez nich byla, musíš je ctít, musíš být dobrý člověk a respektovat příbuzné, paní učitelku, pana úředníka atd.“

Začala jsem cítit vinu [2], kterou ve mně vyvolávali, abych se přestala bránit a dělala, co chtějí. „Nejsem hodna lásky, přijetí, respektu, když se tak chovám (bráním se) vůči těm, kteří to se mnou myslí dobře.“

Opakovalo se to nesčetněkrát. Až jsem uvěřila, že to já jsem agresivní. Začala jsem si myslet, že obrana je agrese. Neuměla jsem odlišit iniciaci agrese a obranu.

Jako Pavlovův pes jsem si podmínila reakci: Někdo mě poškozuje, iniciuje vůči mně agresi a já, cítím vinu. Přestože jsem agresi nikdy nepřestala vnímat. Navzdory tomu, že racionálně vím, že si to nemám nechat líbit. Cítím vinu.

Dosud v takových situacích prožívám paralýzu. Bolest, úzkost. Hanbu, že se chci bránit a vinu na druhou, že nejsem schopná postavit se za nejbližšího člověka… SAMA ZA SEBE.

Rozumím tomu, co se mi v minulosti stalo, proč prožívám vinu namísto soucitu se sebou a chuti bránit se. Učím se být laskavou oporou sama sobě. Nikdo jiný nemá moc mě chránit! Jen já.

Vnímám a rozpoznám iniciaci agrese. Mnohdy velmi jemné vlásečnice manipulace. Tohle „jak na to“ chci předat svým dětem: „Posviť si vědomím na agresi, pojmenuj ji, nauč se bezpečně bránit, vymez se vůči ní. Změníš tím svět… tvůj svět. Protože důvěra ve vlastní smysly, důvěra v sebe, je nejbezpečnějším bezpečím, které zatím znám.“

Kdo tvrdí, že určitá míra agrese, donucení a útlaku je v pořádku pro zajištění bezpečí dítěte, stability rodiny, společnosti, pro mír nebo se dokonce sám k lidem chová mocensky: „Vždyť jsem také tak prožil dětství. Dospělí mě trestali, zakazovali, přikazovali a jaký ze mě vyrostl člověk. Jsem normální, slušný a zdravý.“

Těmito tvrzeními o sobě a svým pozitivním vztahem k agresi spíš dokazuje, že v pořádku a zdravý není dosud.

Bránit se iniciaci agrese je zdravé a v pořádku. Obrana je přirozená reakce. Iniciace agrese v pořádku není. Poškozuje vztahy, zdraví, osobní vlastnictví lidí. Vždy je tomu tak, ať jde o iniciaci agrese ze zákona – státních úřadů například, lidí blízkých, příbuzných, známých i neznámých.

  1. Agrese pro mě znamená: Cítím, že mě něčí chování poškozuje, zraňuje, nechci to. Vyjadřuji, co cítím a potřebuji. Dost! Ne! Opakuji, že to nechci, ale iniciátor agrese nepřestává. Jeho chování postrádá reflexi. Pokračuje ve svém chování.
  2. Vina pro mě znamená: Bezpečně prožívaná vina je bolest. Mechanismus přizpůsobení. Přizpůsobení se ve vztahu k sobě a k lidem. Když druhého člověka poškozuji a jsem schopen vnímat, co v důsledku mého jednání cítí, prožívám vinu. Ta je tak silnou bolestí, že raději upravím své chování vůči ostatním a přestanu je poškozovat. Pocit viny odeznívá. Taková vina je můj dobrý přítel. Říká mi: Vnímej, člověk trpí! Cítíš to? Jak by bylo tobě v jeho situaci? To je empatie, empatická reakce vůči lidem vedoucí ke změně chovní v nenásilné. Takovému prožívání viny se dítě učí především pozorováním reakcí lidí vůči sobě a otevřenou nenásilnou komunikací o pocitech a potřebách. Když se dítě vnímá, když ví, co cítí a potřebuje a naučí se to popsat, zvyšuje se pravděpodobnost, že se naučí empatii, totiž soucitu se sebou. Od soucitu se sebou a zvnitřněné laskavé komunikace, okoukaných od pečujících dospělých, může odvozovat soucit a nenásilné chování vůči ostatním. Zkrátka, pokud se pečující dospělí vnímají, vědí, co cítí a potřebují, komunikují se sebou, s dítětem a s ostatními laskavě, nenásilně, dítě to okouká, napodobí, naučí se to. Aneb, Umíte bezpečně prožívat vinu? Dítě se přidá.
  3. Narozdíl od narušeného mechanismu prožívání viny. Když dospělý v dítěti opakovaně vyvolává vinu, zahanbení a strach s cílem „napravit“, změnit chování dítěte, stává se pro dítě bolest z prožívané viny nesnesitelnou a traumatizující. Nejedná se o vlastní vinu, ale o vinu indukovanou. Pokus ovládat člověka vyvoláváním bolesti v něm. Dítě se začne učit způsoby překonávání viny. Cílem je, co nejrychleji přestat cítit bolest a být v bezpečí. Často za cenu snižování vlastní sebeúcty: „Když obviním někoho jiného nebo se obviním sám (pokání, sypat si popel na hlavu), pocity viny se stanou snesitelnější. To může vést až k sebepoškozování v dospívání. Za cenu ztráty autonomie, identity a motivace k sebeřízení: Když udělám, co chtějí, co ode mě očekávají, když budu poslušná/poslušný, nebudou ve mně vyvolávat vinu, nebudu cítit bolest. Dítě to často nedělá na základě uvědomění. Nevědomě reaguje poslušností na ohrožení bolestí, vinou. Za cenu narušení vztahů i mechanismu bezpečného prožívání viny. To může znamenat neschopnost empatie v budoucnu: „Když nemám soucit se sebou, s lidmi, necítím vinu, pokud je poškozuji. Tím se ochráním před prožíváním bolesti, viny.“ Jaké z toho plynou důsledky pro jednotlivce a společnost?
  4. Vyvolávání viny v ostatních má za důsledek, že se spolu lidé necítí dobře. Necítí se bezpečně a přijatí. Mohou naopak prožívat nízkou sebeúctu i sebeúčinnost. Oba. Manipulovaný i manipulující. Dozvídají se tím o sobě, že vztahy a komunikaci neumí bez násilí, že mocnější a agresivnější ovládá, že v roli oběti a agresora se mohou střídat. Především,  v mocenském vztahu se lidé vždy ochuzují o blízkost a důvěru… o naplnění potřeb ze vztahu s lidmi.

 

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Vyrůstala jsem jako tzv. znevýhodněné dítě. Pro mě, jak by se na první pohled mohlo zdát, tu měla být povinná školní docházka. Nepropadat sociálním sítem a vymanit se z ohrožení sociálním vyloučením v rámci “společného vzdělávání”. Nestalo se. Naopak, nemožnost naplnit si ve škole potřeby zasadila další rány mojí sebeúctě a lásce ke světu znalostí i k lidem. Přála jsem si podpořit “děti ulice”, jakým jsem byla já a pracovat v nízkoprahových centrech. Pracuji s dětmi a mladými lidmi. Podporuji je v sebeřízení, v učení, ve vztazích. Dětství, škola, podnikání, práce s dětmi i rodičovství mi umožňují poznání, že díky sebeřízení mám vnitřní motivaci k učení a dávám vlastní smysl životu.

Skryté kurikulum, vystoupení z komfortní zóny

Když si myslíme, že motivujeme druhého člověka, aby vystoupil z komfortní zóny, neznamená to nutně, že ho tím učíme vystupovat z komfortní zóny. Když ho přimějeme dělat

Proč se děti učí?

Jsem v kontaktu s dětmi a mladými lidmi. Měla jsem možnost poznat mnoho škol. Některé školy se snaží o různé inovativní způsoby vzdělávání, prezentují se jako prostředí založená na