Jak je možné, že školství a sociální práce volí k dosahování stejného cíle odlišné nástroje, které jsou dokonce v přímém protikladu? Mají tedy oba systémy stejný cíl? Je tím cílem spokojený sebeřízený člověk úspěšně navigující svůj život?
Abych podporovala „děti ulice“, jímž jsem sama bývala, rozhodla jsem se pro studium sociální práce.
Pracovala jsem také v nízkoprahových klubech s dětmi ohroženými sociálním vyloučením. Mladí lidé ve věku 6–19 let, s nimiž jsem pracovala, často vynechali dopolední povinnou školní docházku, zatímco do nízkoprahového klubu, kam je docházka dobrovolná, týž den odpoledne přišli.
V „nízkoprazích“ panovala otevřená uvolněná atmosféra. Děti se v klubu volně pohybovaly, hrály deskové hry, stolní fotbal, využívaly počítače, četly, zpívaly, tančily a diskutovaly. Žádaly členy personálu o pomoc se školními úkoly. Vyptávaly se na zkušenosti v mezilidských vztazích. Mnohé se svěřovaly s trápeními prožívanými ve školách a domovech.
Připadalo mi zvláštní, že ty škole „nepřizpůsobivé“ děti s mizerným školním prospěchem, diagnostikovanými poruchami učení, získávjící jeden kázeňský postih za druhým, jsou týž Petr, Anna, Milan, co znám já. Autentické, bystré a zvídavé děti.
Rozpor v hodnotách, zásadách i v metodách mezi školských systémem a sociální prací.
Je-li kvalitní sociální služba postavena na principech a zásadách jako svobodná volba, individuální přístup, respekt k potřebám klientů, s cílem podpořit klienty v efektivním sebeřízení, je cíl vzdělávání a poskytování sociálních služeb shodný?
Jestliže je cílem sociální práce i vzdělávání schopnost sebeřízení lidí, tj. člověk je schopný samostatně a efektivně navigovat svůj život, pak jak je možné, že školství a sociální práce volí k dosahování stejného cíle odlišné nástroje, které jsou v přímém protikladu?
Systém školství
- Docházka do základních škol je povinná – systém školství počítá s donucením k předepsanému obsahu a způsobu vzdělávání. Žáci plní pokyny, nemusí s poskytováním služeb souhlasit, nemohou skončit nebo výše uvedené změnit. Poslušnost je vnímána pozitivně. [4]
- Služby pedagogicko-psychologických poraden, kariérních poradců, dětských psychologů, logopedů, asistentů pedagogů, doučovací služby poskytované neziskovými organizacemi a další a další služby, jsou službami navázanými na legislativu o povinné školní docházce a povinném jednotném kurikulu.
- Pracovníci škol se snaží odstranit chování, které škole překáží. Cílem je adaptace žáků na školní prostředí, školní práci.
Sociální práce
Sociální služby jsou poskytovány v souladu s právními předpisy na základě principů a zásad, které vychází ze Standardů kvality sociálních služeb:
- Svobodné rozhodování – uživatel rozhoduje, případně spolurozhoduje, o využití služeb nebo jejich prvků, o jejich změně a ukončení a volí si vlastní cíle.
- Dobrovolnost – všechny služby jsou klientovi poskytovány s jeho souhlasem.
- Individuální přístup – podpora klientů v autonomním naplňování bio-psycho-sociálních potřeb.
- Respektování osobnosti, potřeb klientů a zachování jejich důstojnosti. [5]
Metody, zásady a principy sociální práce jsou navrhovány tak, aby sloužily jako účinné nástroje, jejichž prostřednictvím je možné dosahovat cílů:
Efektivní sociální služba podpoří klienta v sebeřízení ve všech oblastech života. Cílem všech sociálních služeb je, respektive mělo by být: Klient je plnohodnotnou součástí společnosti. Je schopný samostatně naplňovat své potřeby – soběstačný.
Vzpomněla jsem si na své vlastní vzdělávání na základní škole a napadlo mě, kde může být zakopaný pes. Způsob vzdělávání neumožňuje žákům (ale také učitelům) naplňovat potřeby. Co jiného vede k demotivaci, apatii, a nakonec k vyhoření studentů i učitelů? Co potřebuje člověk i jeho mozek, aby se účinně učil?
Přístup školského systému je v přímém protikladu k přístupu sociální práce přestože mají mít stejný cíl.
Jsou tedy v zásadě dvě možnosti. Systém školství je schopen dosáhnout výše popsaného cíle prostředky, které využívá nebo děti nejsou lidé se stejnými potřebami.
Myslím si, že děti ani dospělí nemají možnost naplňovat své potřeby v průběhu povinného vzdělávání. Domnívám se, že dokud se to nezmění, nebudou mít mladí lidé ani učitelé školu rádi.
Jaké máme možnosti?
Někde přece musím najít inspiraci, jiný přístup i služby, říkala jsem si před lety. V České republice jsem však odpovědi nenašla. Díky internetu jsem se dozvěděla o sebeřízeném vzdělávání, jeho výhodách, formách a možnostech ve světě.
Mým cílem se stalo otevření centra sebeřízeného vzdělávání.
Zjistila jsem, že v ČR není legislativa pro sebeřízené vzdělávání příznivá. Školní docházka není podmíněna souhlasem žáků. Děti nemají možnost zvolit si obsah vzdělávání, když je předepsáno povinné jednotné kurikulum (Rámcový vzdělávací program – RVP).
Začala jsem se věnovat osvětě a obhajobě sebeřízeného vzdělávání v České republice. K tomu účelu jsem spoluzaložila Alianci pro sebeřízené vzdělávání.
Je vzdělání výjimečná potřeba? Důležitější než ostatní?
Měli bychom na úkor ostatních potřeb naplňovat potřebu vzdělání? Třeba donucením? Kde je hranice násilí? A je násilí ospravedlnitelné, máme-li k němu dobré důvody? Například výchovu a vzdělávání? Jaké důsledky plynou lidské kultuře z takového jednání? Ovlivňujeme tím mezilidské vztahy? Co děti tímto přístupem učíme?
Výsledky vzdělávání za poslední staletí naznačují, že vnějšně řízené vzdělávání založené na donucení není efektivní, je-li cílem mír a zdravá populace sebeřízených lidí motivovaná k celoživotnímu vzdělávání.
Děti i dospělí potřebují mít možnost naplňovat své potřeby, aby žili spokojeně a mohli se uzdravit z traumat. Je prospěšné, aby děti trávily dětství v prostředích, kde není možné potřeby naplňovat? Co když se tím traumatizace prodlouží, poškození prohloubí?
Co kdybychom namísto přizpůsobování člověka prostředím škol, přizpůsobili vzdělávací prostředí potřebám lidí?
Přeji si vytvářet prostředí umožňující naplnění nejen některých potřeb na úkor potřeb ostatních.
Taková prostředí mohou sloužit účinné prevenci před tzv. „dropouty“ ze škol. Proč by měli dospívající opouštět prostředí, v nichž mohou dát vlastní smysl životu a cítit se dobře?
Část 1 | Část 3 | Část 4| Část 5
[1] Základní potřeby
Článek Patří koncept lidských práv do rukou států?
[2] Sociální znevýhodnění, definice
[3] Děti a trauma
[4] Školský zákon, Část 3, Hlava I, § 36 Plnění povinnosti školní docházky
[5] Standardy kvality poskytování sociálních služeb, Nízkoprahová zařízení, zásady a principy
[6] Koncept Inkluzivního Sociálně Vzdělávacího Centra (ISVC)
[7] Trestní zákoník, Část druhá, Hlava IV, § 201 Ohrožování výchovy dítěte
[8] Metody sociální práce
[9] Tematická zpráva – Dopady povinného předškolního vzdělávání
[10] Rozhovor s Ondřejem Andrysem, náměstkem ústředního školního inspektora ČŠI o dopadech zavedení povinné docházky v předškolním ročníku mateřských škol.
[11] Závěry ze šetření o dopadech povinného předškolního ročníku mezi učitelkami MŠ a rodiči dětí ohrožených sociálním vyloučením
[12] Self-determination theory a vnitřní motivace Ryan, Deci
[13] Motivace, teorie a definice
[14] Sebeřízené vzdělávání a vnitřní motivace, výzkum a zdroje