Říká se, že na vysoké škole se člověk poprvé učí sám za sebe. Že už ho nikdo nevodí za ruku a všechno je na něm.
Něco z toho pravda je a něco ne. Vysoká škola dává studentovi jednu velkou svobodu, kterou základní škola nedává: nemusí tam být. Uvnitř programu už ale o většině věcí rozhoduje někdo jiný.
Co vysoká škola opravdu dává
Dobrovolnost. Na vysokou školu nikdo nemusí. Kdo tam je, sám se přihlásil, a když chce, studia zanechá. Žádný úřad mu za to nedá pokutu. To je rozdíl, který z pohledu sebeřízeného vzdělávání váží nejvíc, a v debatách o vysokých školách se na něj zapomíná.
Práva zapsaná v zákoně. Zákon o vysokých školách zaručuje „právo učit se zahrnující svobodnou volbu zaměření studia“ a „svobodu vyjadřovat vlastní názory ve výuce“. Student má právo vybírat si předměty a sestavit si studijní plán podle pravidel programu, vybrat si učitele, když předmět učí víc lidí, a navrhnout téma své závěrečné práce.
Hlas ve vedení školy. V akademickém senátu veřejné vysoké školy tvoří studenti nejméně třetinu a nejvýše polovinu členů. Senát volí akademická obec, tedy učitelé a studenti.
Dobrovolnost ani hlas ve vedení základní škola dítěti nenabízí. Vysoká škola tedy není jen pokračování střední. V jedné podstatné věci je jiná.
Co nedává
Sebeřízené vzdělávání znamená, že si člověk sám určuje, co se učí, jak, jak dlouho a podle čeho pozná, že to umí. Tohle na vysoké škole student neurčuje.
- Obsah. Studuje se v akreditovaném programu. Ten má předem daný profil absolventa, předměty i pravidla, podle kterých se skládá studijní plán. Student vybírá z nabídky. Nabídku nevytváří.
- Měřítko. Bakalářské i magisterské studium končí státní závěrečnou zkouškou. Co je „dost“, určuje škola.
- Čas. Kdo studuje déle než standardní dobu a rok k tomu, platí poplatek.
- Vstup. Bez maturity se na bakalářské studium nedostanete, s výjimkou uměleckých oborů. Dveře k dobrovolné škole tak vedou přes školy povinné.
Student tedy rozhoduje, jestli a kam. O tom, co, jak a podle čeho, rozhodují jiní.
Co k tomu říkají čísla
Skoro šedesát procent pokusů o bakalářské studium končí v Česku bez titulu. Údaj je z dat ministerstva školství o studentech, kteří začali v roce 2018. Více než čtyři z deseti odchodů připadají na první ročník.
Masarykova univerzita uvádí jako nejčastější důvod odchodu nedostatečně silnou motivaci ke studiu. Druhý nejčastější je přestup na obor, který studentovi sedí líp.
Ta čísla se dají číst dvěma způsoby. Jako selhání: lidé nastoupili na obor, který si nevybrali dobře, po letech, kdy za ně vybírali jiní. Nebo jako svobodu v praxi: zkusili to, zjistili, že to není pro ně, a odešli. Které čtení platí častěji, z dostupných dat nepoznáme.
Kde to jde dál
Dva příklady, které se dají ověřit.
Brownova univerzita, USA. Už přes padesát let nemá žádné společné povinné předměty. Student musí absolvovat aspoň třicet kurzů, splnit požadavky jednoho zaměření a prokázat, že umí psát. Zaměření si může navrhnout i vlastní. U každého kurzu si volí, jestli chce známku, nebo jen záznam „splněno“. Škola nepočítá studijní průměry ani pořadí. Titul přitom uděluje dál.
42 Prague. Programovací škola, kterou v roce 2022 založila Škoda Auto. Nemá učitele, rozvrh ani školné. Studenti se učí jeden od druhého na projektech a tempo si určují sami. O přijetí rozhodují dvě logické hry a čtyři týdny zkušebního programování. Za tři roky prošlo jejími kurzy přes dva tisíce lidí a celý program dokončilo čtyřicet. Titul nedává.
První příklad ukazuje, kolik svobody unese univerzita, která zůstává univerzitou. Druhý ukazuje, co vznikne, když se škola titulu vzdá.
Ani jeden není sebeřízené vzdělávání v plném smyslu. U Browna zůstávají kurzy a počty. Ve 42 je obsah dán: programování. Oba ale posouvají hranici dál, než kde stojí česká veřejná vysoká škola.
Takže mýtus?
Napůl. Svoboda přijít, vybrat si obor a odejít je skutečná a není malá. Svobodu určit si, co se budu učit a podle čeho se pozná, že to umím, český zákon studentovi nedává.
Kdo se na vysokou školu chystá, může si to ověřit dřív, než nastoupí. Stačí se zeptat:
- Jak velkou část kreditů si volím sám a jak velkou mám předepsanou?
- Můžu si navrhnout vlastní téma práce a kdo o něm rozhodne?
- Co se stane, když budu chtít zpomalit nebo si dát rok pauzu?
- Kdo ze studentů sedí v senátu a co tam naposledy prosadil?
A můj názor na konec. Nevidím důvod, proč by se vysoké školy měly měnit samy. Nic je k tomu nenutí. Za pravděpodobnější považuju, že část vzdělávání se přesune vedle nich, do míst, která budou stát na důvěře, kvalitě a pověsti. Školy jako 42 jsou první ukázka. Jestli mám pravdu, ukáže počet lidí, kteří si takovou cestu vyberou, a to, jak je budou brát zaměstnavatelé.
Zdroje
- Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, § 4, 8, 44, 45, 48, 56, 58 a 62.
- Seznam Zprávy: Bídná úspěšnost vysokoškoláků, 26. 9. 2023. Data MŠMT a OECD.
- Věda a výzkum: Proč studenti opouštějí vysoké školy?, 11. 5. 2026. Analýza Petra Berky a Luboše Marka z VŠE.
- Brown University: Explore the Open Curriculum.
- 42 Prague: Admission.
- Škoda Auto: Tři roky neziskové vzdělávací instituce 42 Prague, tisková zpráva, 7. 11. 2025.
