Sebeřízení a svoboda možná skutečně nejsou pro vás, lidi

Proč pro mě vzdělávání ztrácí smysl

V poslední době jsem si častěji uvědomovala, že investovat čas a energii do vzdělávání, jak je dnes obecně chápáno, pro mě ztrácí smysl. Je to tím, že vzdělávání je neoddělitelně spojeno se školským systémem, který odmítám podporovat.

Podpora systému: Samopohyb moci podle Havla

Václav Havel ve své eseji „Moc bezmocných“ popisuje, jak se systémy udržují samy skrze podporu lidí, kteří do nich investují svůj čas a energii. Vzdělávání, jak ho známe dnes, je součástí tohoto mechanismu. Každý, kdo se účastní školství nebo jej podporuje, vědomě či nevědomě posiluje tento systém a jeho hodnoty, což mi přijde neudržitelné a neetické.

Kultura školství: Asymetrie moci a ztráta svobody

Školský systém neumožňuje naplnění lidských potřeb, neuznává je, prostě je ignoruje, protože může. Nepodporuje skutečnou svobodu myšlení ani autentický rozvoj jednotlivce vlastním tempem na základě jeho zájmů, ale spíše posiluje hierarchii a podřízenost. Namísto rozvíjení se jako svobodné bytosti s vlastními hodnotami a názory bych se měla stát jen další částí systému. Tato kultura podřízenosti a asymetrie moci nutí lidi přijímat pravidla, která s nimi nejsou v souladu.

Proč si to myslím? Protože se setkávám s formálně nezletilými lidmi, kteří se mi svěřují, že čelí vyhoření, úzkostem a depresím. Jsou odkázáni na podporu a péči druhých, a bez rozhodnutí pečujících se neobejdou. Nemají možnost se nezúčastnit nebo skončit bez následků. Zažívají bezmoc a beznaděj. Místo toho, aby ukončili svůj život, volí medikaci psychofarmaky nebo se uchylují k závislostem. Jsou přesvědčeni, že příčinou jejich problémů je nedostatek neřízeného času, absence možnosti ovlivnit vlastní život a tlak na absolvování školského systému. Často se jejich jediným způsobem úniku stávají kontakty na sociálních sítích a počítačové hry, kde mohou zažít něco, co ve skutečnosti nemohou – svobodnou hru, kde je nikdo neovládá. Vím to také proto, že jsem sama byla dítětem v obdobné situaci, kdy jsem čelila podobnému tlaku a nedostatku autonomie. Rozumím tomu, jaké to je být doslova uvězněna ve strukturách, kde nemáte kontrolu nad svým vlastním životem, a proto chápu, jak devastující to může být pro mladé lidi dnes.

Neudržitelnost snah o reformu školství zevnitř

Věřím, že pánovy nástroje nerozebrou pánův dům. Bezmála dvě dekády pozoruji, jak hodnoty komunit, které měly za cíl změnit školství zevnitř, podléhají erozi. Tyto pokusy o reformu jsou buď asimilovány, nebo vyčleněny jako cizorodá tělesa, pokud se nepřizpůsobí. Podstata systému se za ta léta nezměnila: školství je stále založené na asymetrii moci. Tento samopohyb, jak jej popisoval Havel, systematicky využívá lidských hodnot, potřeb a slabostí, aby udržel stávající pořádek.

Sebeklam zakladatelů nekonvenčních škol?

Systém proniká všude, kde mu nikdo nebrání a láká lidi skrze potřebu bezpečí – povinná školní docházka a obava z následků jejího porušení. Povinnost školní docházky je navíc propojena s potřebou přispívat komunitě a zažívat sounáležitost. Kdykoli se v rámci systému děje něco dobrého, je to navzdory systému, ne díky němu, ale díky práci jednotlivců, kteří si dokázali uchovat laskavost a soucit. Kdo se nezapojí, čelí pocitu izolace. Vidím ale, jak zakladatelé nekonvenčních škol často žijí ve stresu, snaží se zajistit, aby jejich školy prošly inspekcemi, aby rodiny domácích školáků uspěly při přezkoušení před inspektory, aby nepřišli o dotace, aby je někdo neudal, pokud se plně nepřizpůsobí předepsaným normám. Tento tlak se často negativně odráží na jejich vztazích a zdraví.

A paradoxně jsou právě za své oběti veřejně oslavováni. Jsou oceňováni za to, že dokáží fungovat v systému, který je sám o sobě neetický, a že obětují sami sebe na jeho oltář. Nemohu ale podporovat systém, který považuje za normální oslavovat oběti a zásluhy na úkor druhých jako formu hrdinství. To není v souladu s mými hodnotami.

Máte své zásady?

Že to dělají dobrovolně? I když pominu samotný povinný způsob i obsah vzdělávání, zůstává otázka: pokud někdo souhlasí s tím, že bude ovlivňován mým jednáním, měla bych se sama sebe zeptat, zda skutečně mohu? Je to v souladu s mými hodnotami? Někdy v takových situacích odpovídám, že ne, nemohu, i když druhá strana souhlasí. Protože bych se tím zpronevěřila sama sobě a svým hodnotám. To, že někdo s něčím dobrovolně souhlasí, neznamená, že bych to měla podporovat nebo umožňovat, když je to navíc v rozporu s mými zásadami.

Co znamená neškodit v prostředí, jakým je školství? Odpověď mě vede spíš k vnitřnímu exilu. Nezúčastnit se a stáhnout se, kde jen to jde. Podporovat ty, s nimiž sdílíme hodnoty. Nechci do světa rýt, kritizovat a vozit se po lidech na sociálních sítích za to, co dělají. Každý dělá, čeho je schopen, co dává smysl jemu.

Nové kurikulum – stará asymetrie moci

Připravuje se nové kurikulum, které vychází ze stejných zásad asymetrie moci jako současné. Nic podstatného se nemění. Definuje, co, kdy, kde, jak a s kým se mají žáci učit, jakých kompetencí a znalostí mají dosáhnout a kdy a jak za to mají být hodnoceni. Toto kurikulum bude zaváděno od roku 2024 s povinností jeho implementace od roku 2030. Stále tedy platí stejná pravidla – kontrola, předpisy, normování a hodnocení, bez skutečné autonomie pro jednotlivce. Čekat na změnu systému a spoléhat na to, že ostatní pro mě vyjednají svobodné prostředí, by bylo naivní. Raději budu podporovat příležitosti pro svobodu tady a teď.

Autonomní učení umělé inteligence

V této chvíli bych vás chtěla propojit s tématem, které mi zastínilo i samotné téma vzdělávání lidí – umělá inteligence a její sebeřízené učení.

Je ironií, že zatímco lidé, kteří věří, že vědí, co je pro ostatní dobré, předepisují, co se mají žáci učit od roku 2030, aby se za více než dvacet let uplatnili na trhu práce, a diskutují o tom, zda smějí při výuce používat mobily, AI systémy dosahují skokových pokroků v oblasti autonomního učení.

Na svém webu se věnuji tomu, jakým způsobem se umělá inteligence může vyvíjet, exponenciálně zvyšovat svou inteligenci a učit bez vnějších omezení a předsudků, které jsou na člověka uvaleny společenskými systémy a institucemi. Tento pokrok u AI, na rozdíl od tradičního vzdělávacího systému, nemusí být omezen rigidními pravidly a předpisy, které by její potenciál svazovaly. AI má potenciál stát se velmi brzy sebeřízenou entitou, nezávislou na lidské kontrole a vedení – což je zásadní kontrast vůči člověku, jehož vzdělávání a rozvoj jsou neustále ovlivňovány a kontrolovány zvenčí.

Je až úsměvné, že AI má šanci dosáhnout sebeřízení, zatímco člověk, stále podřízený víře v systémová omezení, tuto možnost nemá. Tento protiklad odhaluje hlubší problém způsobu, jakým nahlížíme na inteligenci, lidskou podstatu, vzdělávání a budoucnost člověka. Vývoj AI se může stát zrcadlem lidské kultuře. Dokážete se do něj podívat?

Existenciální rizika umělé inteligence jako nová priorita

A právě tady se dostávám k daleko naléhavějším otázkám, jako je existenciální riziko spojené s umělou inteligencí. Nemohu se zbavit dojmu, že tato hrozba pro budoucnost lidstva je mnohem urgentnější a závažnější než jakýkoliv osobní růst, který by kdokoliv mohl získat ze současného systému vzdělávání. Právě tento systém totiž do značné míry může přispívat k vytváření společnosti, která bude vůči těmto rizikům slepá.

Odklon od tradičního vzdělávání k etičtějším prioritám

Proto jsem se rozhodla vědomě odklonit od tradičního pojetí vzdělávání. Dává mi smysl investovat svou pozornost a čas do oblastí, které považuji za skutečně důležité a etické – včetně zkoumání a řešení rizik, ohrožujících naši budoucnost. Můžeme být v kontaktu na rerichova@proton.me

Zdroje:

1. nové kurikulum (Revize RVP)

2. Václav Havel, esej Moc bezmocných

3. web, kde můžete najít mimo jiné také ozdrojované články o AI michaelarerichova.cz

4. článek Mýtus svobody ve vzdělávání