Sebeřízené vzdělávání je vzdělávání, o jehož směřování rozhoduje člověk, který se učí: čemu se věnuje, kdy, jak a s kým. Vyrůstá z jeho vlastních zájmů, potřeb a zvolených činností. Zahrnuje záměrné studium i učení při hře, práci a každodenním životě, kdy vzdělávání nemusí být předem stanoveným cílem.

Člověk chce opravit kolo, porozumět zprávě, zahrát skladbu nebo vytvořit vlastní hru. Něco už umí, něco si zjistí, s něčím potřebuje pomoci. Původní otázka se může rozvětvit do dalších. Jindy zůstane u jedné praktické dovednosti, která mu právě usnadní život. Učení nemusí být předem vyhlášeným cílem, aby mělo hloubku a význam.

Co znamená sebeřízené vzdělávání

Pojem self-directed education zpracovává psycholog Peter Gray v Oxford Research Encyclopedia of Education. Ve svém výkladu do něj zahrnuje vzdělávání vycházející z činností, které si člověk sám zvolil, ať už se jimi vědomě snaží něco naučit, nebo ne (Gray, 2017; plný text). Dítě, které si vymýšlí příběh, nemusí mít v úmyslu rozvíjet slovní zásobu. Chce příběh vyprávět. I to, co se přitom naučí, patří k jeho vzdělávání.

U sebeřízeného vzdělávání nás zajímá především to, kdo určuje jeho směr. V pojetí, které jako Aliance zastáváme, má člověk skutečnou možnost volit, co, kdy, jak a s kým bude poznávat. Může své záměry měnit, přijímat nabídky druhých i odmítnout cestu, která mu nedává smysl.

Takové vzdělávání může mít velmi různou podobu: hru, rozhovor, práci na společném projektu, samostatné hledání i pravidelné lekce. Člověk si může vybrat učitele právě proto, že chce využít jeho zkušenost a nechat se vést. Může přijmout náročnou přípravu nebo přesně stanovený postup. Podstatné je, zda tuto cestu přijímá za svou a má možnost o ní dál rozhodovat.

Jakou roli mají rodiče a učitelé

Sebeřízení může začínat větou „Chci to zkusit.“ Stejně tak větou „Pomůžeš mi?“

Důležitou součástí prostředí, o které usilujeme, jsou lidé ochotní sdílet své znalosti, čas a pozornost. Dospělí mohou dětem představovat neznámé možnosti, zpřístupňovat knihy a nástroje, zvát je ke společné činnosti nebo pomáhat s tím, co se zatím nedaří. Nabídka má smysl i tehdy, když ji dítě nepřijme.

Odpovědnost dospělých za péči a ochranu přitom trvá. Potřeba podpory se liší podle věku, okolností i konkrétního člověka. Někdo potřebuje pomoc s plánováním, jiný s komunikací nebo s překonáním určité obtíže. Respekt k jeho rozhodování má být součástí této pomoci.

Také podmínky pro volbu jsou důležité. Jaké možnosti člověk skutečně zná? Ke kterým má přístup? Má koho požádat o radu, s kým něco podniknout a kam patřit? Proto k našemu pojetí sebeřízeného vzdělávání patří aktivní vytváření příležitostí a vztahů.

Proč se pustíme i do obtížných věcí

Někdy se učíme pro radost z činnosti samotné. Jindy proto, že nám záleží na tom, co díky ní dokážeme. Kdo chce zahrát oblíbenou skladbu, může se dobrovolně vracet i k únavnému cvičení.

Psychologie motivace tyto důvody rozlišuje. Vedle vnitřního zájmu zkoumá také motivaci založenou na osobně přijímaném významu činnosti. Obojí může být autonomní: člověk své jednání prožívá jako vlastní a ztotožňuje se s ním (Ryan a Deci, 2020). Rozsáhlá metaanalýza výzkumu žáků a studentů spojuje vnitřní motivaci se studijním úspěchem a psychickou pohodou; osobně přijímanou hodnotu činnosti zvlášť výrazně s vytrvalostí (Howard a kol., 2021; metaanalýza 344 souborů s 223 209 účastníky).

Tato zjištění podporují význam autonomie při učení. Nejsou však důkazem, že každé sebeřízené prostředí zajistí každému člověku dobré podmínky nebo výsledky. Přímé studie jednotlivých podob sebeřízeného vzdělávání mají omezení; například průzkum zkušeností 75 dospělých po unschoolingu nemůže zastupovat zkušenost všech (Gray a Riley, 2015). Co lze z výzkumu vyvozovat a které otázky zůstávají otevřené, rozlišujeme v částech Co víme a Co nevíme.

Kde sebeřízené vzdělávání probíhá

Sebeřízené vzdělávání může probíhat doma, mezi přáteli, v komunitním centru, ve škole, která takové rozhodování umožňuje, i v dospělosti. Samotné místo ani název instituce jeho podobu neurčují. Záleží na každodenních vztazích a na tom, o čem lidé skutečně mohou rozhodovat.

Sebeřízené vzdělávání doma se často označuje jako unschooling. Domácí vzdělávání je však širší pojem: rodina může doma také postupovat podle pevně určeného učiva a rozvrhu. Sebeřízené vzdělávání popisuje především to, kdo určuje směr učení; domácí vzdělávání samo o sobě tuto otázku nezodpovídá. Další podobu představují demokratické školy, například Sudbury Valley. Účast na vyučování je v nich dobrovolná a nemají předepsané cíle, učivo ani kompetence, které by děti musely naplnit; děti si samy volí, čím se zabývají (Gray, 2017). Demokratické školy zapsané v českém školském rejstříku se naproti tomu musí řídit rámcovým vzdělávacím programem.

Ve společném prostředí se jejich přání potkávají s potřebami ostatních. Patří sem proto také domlouvání pravidel, řešení neshod a hledání způsobů, jak spolu žít. Svoboda volby získává konkrétní podobu právě v těchto situacích.

Proč nám na něm záleží

Jako Aliance přikládáme možnosti ovlivňovat vlastní vzdělávání hodnotu samu o sobě. Respekt k člověku nepodmiňujeme příslibem lepších výsledků v testech. Záleží nám na tom, aby měl prostor poznávat svět, rozvíjet své schopnosti a hledat, čemu chce věnovat svůj čas — s dostupnou podporou a vlastním hlasem v rozhodování.

Sebeřízené vzdělávání v Česku

Školský zákon pojem sebeřízené vzdělávání nezná. Povinná školní docházka trvá devět školních roků, nejdéle do konce školního roku, v němž žák dosáhne 17 let (§ 36). Plní se docházkou do školy, vzděláváním v zahraničí (§ 38), nebo individuálním vzděláváním bez pravidelné účasti ve vyučování (§ 40 a 41).

O individuálním vzdělávání rozhoduje na písemnou žádost zákonného zástupce ředitel školy, do které je žák přijat. Povolí ho, pokud jsou pro to závažné důvody, jsou zajištěny vhodné podmínky, žáka vzdělává osoba alespoň s maturitou (na druhém stupni s vysokoškolským vzděláním) a jsou zajištěny vhodné učebnice a učební texty. Součástí žádosti je i vyjádření školského poradenského zařízení (§ 41 odst. 1 až 3).

Žák zůstává žákem této školy a za každé pololetí v ní koná zkoušky z předepsaného obsahu, který pro daný ročník stanoví školní vzdělávací program podle rámcového vzdělávacího programu (§ 41 odst. 5). Pokud na konci pololetí neprospěje nebo ho nelze hodnotit, ředitel individuální vzdělávání ukončí a žák nastoupí do příslušného ročníku školy (§ 41 odst. 8 a 9). Náklady nese zákonný zástupce, kromě učebnic a základních školních potřeb, které hradí škola (§ 41 odst. 10).

Jaké možnosti má rodina, která s předepsaným obsahem vzdělávání nesouhlasí, popisujeme v textu Co může rodina dělat, když s RVP nesouhlasí.