Obvykle se řeší, jak dobře rozhodují ti, kdo mohou z pozice moci nutit druhé. Mě zajímá, proč tuto výsadu vůbec mají. Potřeba péče a ochrany to sama o sobě nevysvětluje.
Netýká se to jen dětí a toho, co, kdy, jak a s kým se mají učit, ale všech, kdo se takovým rozhodnutím mohou jen těžko vzepřít, odmítnout je nebo změnit. Tady se ale budu držet vzdělávání.
K napsání tohoto textu mě podnítila Jana Nováčková, jejíž práce o moci ve výchově si vážím. Na Facebooku sdílela úryvek z knihy Petera Graye o tom, jak těžko sháněl podporu pro výzkum srovnávající nucené a sebeřízené vzdělávání. Gray sám přitom zdůrazňuje, že sebeřízené vzdělávání se od progresivního liší hlavně tím, kdo o učení rozhoduje (Gray, 2017). Pokud je podstatné právě tohle, nabízí se otázka: znamenaly by i přesvědčivé výsledky, že někdo smí vzdělávání druhému nařídit?
Výsledky nejsou omluvou pro donucení
Řekněme, že výzkum ukáže, že lidé, kteří se vzdělávali sebeřízeně, jsou v dospělosti úspěšnější. Jenže co když vyjde opak? A co vlastně měříme? Spokojenost, příjem, dosažený stupeň vzdělání? Měřítka úspěchu mohou odrážet právě představy institucí, které o vzdělávání druhých rozhodují. A i kdyby byla zvolená nestranně a výsledky vyšly nepříznivě, směl by pak někdo přikazovat druhým, co se mají učit, kdy, jak a s kým?
Člověk se může rozhodnout pro život, který druzí nepovažují za úspěšný. Nemusí rozvíjet schopnost, již ostatní pokládají za cennou. Jak se mu daří, může posoudit sám. Jenže pokud to, zda smí rozhodovat o sobě, podmíníme výsledky, přiznáme někomu jinému moc určit, zda se svou svobodou naložil dostatečně dobře.
Stejné je to s újmou. Potřebujeme vědět, co lidem omezování svobody způsobuje. Člověk ale nemusí dokazovat, že trpí, aby směl říci ne. A o jeho zkušenosti by neměli rozhodovat jen ti, kdo mu omezení ukládají.
Kdo má moc rozhodovat o životě druhých, často nemusí obhajovat, proč smí. Zato od toho, kdo chce rozhodovat o sobě, požadujeme důkazy, že mu omezování svobody škodí. Důkazní břemeno tak nese ten, kdo moc nemá.
Vybírat z nabídky ještě není svoboda
Svoboda pro mě neznamená život bez vztahů, závazků nebo ohledu na druhé. Znamená možnost samotný rámec, v němž se rozhodujeme, přijmout, odmítnout nebo změnit, a ne jen vybírat z možností, které nám někdo předem dovolil. A ta možnost musí být skutečná: souhlas znamená něco jiného, když můžeme bez nepřiměřených následků nesouhlasit.
U dětí je tato otázka zvlášť naléhavá. Potřebují ochranu i příležitosti rozvíjet vlastní schopnosti. Kdy je ale skutečně chráníme a kdy jim vnucujeme cíle, které jsme stanovili my? Rozhodují o tom opět dospělí. Odlišovat ochranu od nadvlády proto není vedlejší otázka; je to jedna z podmínek odpovědné péče.
Schopnost rozhodovat se navíc rozvíjí také tím, že dítě rozhodovat může. Neměli bychom mu proto tyto příležitosti dlouhodobě odpírat a jeho údajnou neschopnost pak používat jako zdůvodnění dalšího omezování.
Co nevidíme, když je vzdělávání povinné
Výzkum ve školství nám může říct, které metody vedou k lepším školním výsledkům, jak si vedou jednotlivé školy nebo co dětem pomáhá zvládnout předepsaný obsah. Úspěch se ale přitom často měří podle cílů, které si povinné vzdělávání stanovilo samo. Pokud výzkum bere povinnou školní docházku a tyto cíle jako samozřejmost, zkoumá hlavně, jak jich dosáhnout. Důvody, proč je stát a dospělí dětem ukládají, existují a mohou znít přesvědčivě. Takový výzkum ale tyto důvody i to, že někdo vůbec smí druhým něco ukládat, bere jako výchozí podmínky, ne jako předmět zkoumání.
Můžeme například zjistit, zda děti se slovním hodnocením dosahují lepších školních výsledků než se známkami. Jenže obojí dítě dostává, ať si o ně řeklo, nebo ne. Rozdíl mezi hodnocením vyžádaným a nevyžádaným takové srovnání vůbec nezachytí. Můžeme také hledat účinnější způsoby, jak děti naučit předepsaný obsah. Ale co znamená zvládnutí školní práce, kterou nelze odmítnout?
Abychom poznali, co s lidmi dělá samotné donucení, potřebovali bychom je srovnat s lidmi, kterým nikdo nepředepisoval, co a kdy se mají učit. V Česku taková skupina chybí: i v individuálním vzdělávání dítě plní povinnou školní docházku a musí prokazovat, že zvládá předepsaný obsah (školský zákon, § 41). Nejblíž takovému srovnání jsou Grayovy studie absolventů americké demokratické školy Sudbury Valley (Gray a Chanoff, 1986) a rodin, které zvolily unschooling (Gray a Riley, 2013). I u nich ale platí minimálně dvě výhrady. Rodiny, které jdou touto cestou, se od ostatních mohou lišit. A rozhodnutí rodiny není totéž jako rozhodnutí dítěte samotného. Takové srovnání nám pomáhá poznávat. Nemělo by ale sloužit k tomu, aby někdo druhé posoudil a svobodu jim milostivě přiznal, jen pokud obstojí.
Podmínky, v nichž vyrůstáme, ovlivňují i to, co chceme a co si vůbec dokážeme představit. Kdo léta nemohl o sobě rozhodovat, může časem přestat chtít to, co mu stejně nebylo dostupné. Možnosti, které neměl, si nemusí ani všimnout, protože nemá s čím srovnávat. Ve filozofii se tomu říká přizpůsobené preference (Elster, 1983; Nussbaumová, 2000). Spokojenost takového člověka je skutečná. Nedokazuje ale, že ho do těch podmínek někdo směl donutit. A pro výzkum z toho plyne, že donucení může ovlivnit i samotné výsledky, které potom měříme, včetně toho, jak spokojeně lidé svůj život hodnotí.
I kvalitně provedený výzkum může zůstat uvnitř předpokladů, které sám nezkoumá.
Takový výzkum nám může ukázat, jak povinné vzdělávání zlepšit. Sám ale neodpoví, proč smějí jedni určovat cíle a podmínky vzdělávání druhých. Pokud tuto otázku otevřeme, musíme připustit, že nemusí stačit změnit metody a že může být třeba změnit, kdo rozhoduje.
Výzkum a moc
Grayovy potíže připomínají, že výzkum se této otázce může vyhýbat. Stačí, že povinné vzdělávání bere jako samozřejmost. Lze se ptát, zda pak podporu snáz nezískají ti, kdo hledají, jak děti lépe přimět, aby se učily předepsaný obsah, než ti, kdo se ptají, zda je ospravedlnitelné, že ho jedni mohou na druhých vynucovat.
Poznání samo o sobě neospravedlňuje, že jedni smějí druhé nutit a nerespektovat jejich ne. Ti, kdo o druhých rozhodují, navíc mohou nové poznatky přijmout, přehlédnout nebo jim přisoudit jinou váhu.
Zkoumat potřebujeme proto, abychom újmy poznávali a předcházeli jim. Ne proto, abychom druhé podrobovali zkoušce, kterou musí složit, aby směli rozhodovat o vlastním životě.
Nejde jen o to, jak dobře o nás druzí rozhodují. Jde především o to, proč považujeme za samozřejmé, že o nás mohou rozhodovat.




