Výzkum / Co nevíme

Otázky, na které zatím nemáme odpověď

Tady sbíráme otázky, na které výzkum zatím neodpovídá, nebo odpovídá jen napůl. Ptáme se hlavně na čtyři věci, na kterých nám záleží: jestli člověk při učení rozhoduje o sobě, zažívá, že něco umí, že někam patří a že to má smysl. Když se odpověď najde, přesuneme ji do části Co víme, i kdyby se nám nelíbila.

Sami lidi nesledujeme ani netestujeme. Vycházíme z cizích studií a z toho, co lidé o sobě dobrovolně řeknou. U studií hlídáme, aby srovnávaly skutečnost se skutečností.

Rozhodující je pro nás, jestli člověk může vzdělávací rámec přijmout i odmítnout, ovlivňovat a později svou volbu změnit, nebo se mu musí podřídit. Jen v prvním případě mluvíme o sebeřízeném vzdělávání. Možnost, která existuje jen na papíře, nestačí. Platí to pro rámec, který určí stát, i pro rámec, který určí rodiče, včetně toho, kterému se říká sebeřízený. Studie dětského vzdělávání, o které se tu opíráme, se týkají podmínek povinné školní docházky; některé zachycují až zpětné výpovědi dospělých o této zkušenosti. Rozdělují lidi podle prostředí, do běžné školy a mimo ni, a tak je popisujeme i my. Hranice mezi běžnou školou a vzděláváním mimo ni ale není hranicí mezi vnuceným a svobodně zvoleným. Výpovědi navíc neumějí oddělit, co způsobilo prostředí a co rodina, která ho zvolila.

Jak se liší zkušenost člověka, který vzdělávací rámec může odmítnout, od zkušenosti toho, který nemůže?

Proč je otevřená: Pod povinnou docházkou nemůže rámec odmítnout dítě v běžné škole, ve škole, která se hlásí k sebeřízenému vzdělávání, ani dítě vzdělávané doma, o jehož vzdělávání rozhoduje zákon, přezkoušení a často i rodiče. Studie srovnávají děti v běžné škole a mimo ni, a tím neoddělují účinek povinnosti od účinku konkrétního prostředí.

Co by pomohlo: Výpovědi lidí, kteří zažili rámec, jejž mohli odmítnout, i rámec, jejž odmítnout nemohli, například dospělých, kteří se rozhodli učit sami, nebo dospívajících po skončení povinné docházky. A studie, které popisují, kdo o čem skutečně rozhoduje, ne jen kde se dítě vzdělává.

Záleží pod povinností na tom, kde a jak se dítě vzdělává?

Proč je otevřená: Jediné srovnání, které známe, zkoumá dospělé vzdělávané doma (nejen bez běžné školy) a týká se autonomie, kompetence a vztahů, ne smyslu (Riley, 2015). Studie jsou malé a účastníci se do nich hlásili sami. Rodiny, které volí vzdělávání mimo běžnou školu, se od ostatních liší už předem. A ani dítě mimo běžnou školu nemusí mít možnost rámec odmítnout. Na možnosti odmítnout vnucený rámec nám záleží bez ohledu na výsledek takového srovnání. Co se v různých prostředích skutečně děje, ale chceme vědět.

Co by pomohlo: Výpovědi lidí, kteří zažili různá prostředí, a popisy skutečných podmínek v nich: kdo o čem rozhoduje a co dítě může odmítnout. Samotný název školy nebo vzdělávacího směru nám nestačí.

Komu nevyhovují podmínky, které se sebeřízení blíží?

Proč je otevřená: Většina dat pochází od lidí, kteří jsou se svou cestou spokojení. V průzkumu 75 dospělých, kteří se jako děti vzdělávali bez běžné školy, byli nespokojení tři a všichni popsali sociální izolaci (Gray a Riley, 2015). Hlasy těch, kdo odešli nebo litují, skoro chybí. Nevíme ani, kolik z nich si takové vzdělávání zvolilo samo a kolik ho za ně zvolili rodiče.

Co by pomohlo: Rozhovory s rodinami a dospělými, kteří tuto cestu opustili, o tom, co jim chybělo a jestli ji mohli odmítnout.

Mají děti vzdělávané mimo běžnou školu takové vztahy, jaké chtějí?

Proč je otevřená: Dospělí vzdělávaní doma uváděli víc autonomie a kompetence než ostatní, ve vztazích se nelišili (Riley, 2015). Sociální izolaci jako nevýhodu zmínilo 21 % dospělých, kteří se jako děti vzdělávali bez běžné školy (Gray a Riley, 2015). Jak často ji zažívají lidé z běžné školy, tahle studie nezjišťovala. Výsledky se navíc těžko vykládají. Většina vrstevníků kvůli povinné docházce tráví den v běžné škole a rodiny od jiných možností oddělují vysoké nebo nepřekonatelné překážky. Nevíme proto, kolik izolace způsobuje samotný způsob vzdělávání a kolik to, že rodin, které se vzdělávají jinak, je málo.

Co by pomohlo: Výpovědi dětí a dospívajících o tom, jestli mají dost blízkých lidí, a zkušenosti komunit a míst, kde se setkává víc dětí mimo běžnou školu, s tím, jak se jim izolaci daří předcházet.

Co udělá slabší čtení a počítání s tím, jak člověk v dospělosti zažívá, že něco umí?

Proč je otevřená: Výsledky v testech nejsou to, podle čeho vzdělávání posuzujeme. Kdo ale v dospělosti obtížně čte nebo počítá, může hůř zažívat, že něco umí, a hůř rozhodovat o sobě. U dětí vzdělávaných bez běžné školy známe jediné přímé srovnání: 12 dětí ve věku 5–10 let v nestrukturovaném domácím vzdělávání mělo nižší výsledky než děti v běžné veřejné škole i ve strukturovaném domácím vzdělávání (Martin-Chang a kol., 2011). Mezery v učení zmínilo jako nevýhodu 11 % dospělých, kteří se jako děti vzdělávali bez běžné školy, za velkou ji označili tři (Gray a Riley, 2015). Ani běžná škola, ani povinná školní docházka s předepsaným obsahem a kompetencemi čtení a počítání nezaručují: čtvrtina dospělých v Česku zvládne nanejvýš porozumět krátkému textu a najít v něm zřetelně označenou informaci a pětina nanejvýš jednoduché výpočty v jednom nebo dvou krocích, například základní počty s penězi nebo vyčtení údaje z jednoduché tabulky (NPI, 2024). Pod základní úrovní je 27 % patnáctiletých ve čtení a 29 % v matematice (ČŠI, 2026).

Co by pomohlo: Rozhovory s dospělými, kteří se vzdělávali bez běžné školy, o tom, co zvládají, co jim chybí a jak se při tom cítí. A tytéž otázky položené dospělým, kteří prošli běžnou školou.

Jakou podporu lidé potřebují, když o svém učení rozhodují sami?

Proč je otevřená: Ve výzkumu v běžných školách se podpora autonomie a jasné vedení nevylučují; zapojení žáků je nejvyšší, když jsou přítomné obě (Jang, Reeve a Deci, 2010). S vnitřní motivací nejsilněji souvisí kompetence, těsně za ní autonomie (Bureau a kol., 2022). Obojí je výzkum ve školách pod povinnou školní docházkou. Nevíme, jaká podpora pomáhá tam, kde ji člověk může odmítnout. Hranice mezi pomocí a rozhodováním za druhého přitom nezávisí na tom, kolik vedení je: někdo si může sám přát velmi podrobné vedení.

Co by pomohlo: Popisy toho, jak průvodci a rodiče skutečně pomáhají, a výpovědi dětí o tom, kdy to pro ně byla pomoc a kdy už rozhodování za ně.

Jak poznat, že učení dává člověku smysl?

Proč je otevřená: Ze čtyř věcí, na kterých nám záleží, je smysl doložený nejhůř. U dospělých souvisí s naplněním autonomie, kompetence a vztahů a s tím, že člověk může být druhým prospěšný (Martela, Ryan a Steger, 2018). U dětí a ve vzdělávání takové studie neznáme.

Co by pomohlo: Rozhovory s dětmi a dospívajícími, kteří o tom chtějí mluvit. U malých dětí zatím nevíme, jak se ptát, aniž bychom jim do prožívání vstupovali.

Co když rodina nemá čas, peníze nebo zázemí?

Proč je otevřená: Podmínky, které se sebeřízení blíží, obvykle vyžadují, aby byl s dítětem někdo doma, nebo aby rodina platila školu, která se hlásí k sebeřízenému vzdělávání, či centrum, které je nabízí. Nevíme, kolik rodin v Česku si to může dovolit a jak taková cesta vypadá bez téhle opory.

Co by pomohlo: Zkušenosti rodin s nízkými příjmy, které o nich chtějí mluvit, a center, která přijímají děti bez ohledu na platbu.