Tuto otázku často slýchám na besedách a dalších setkáních. Zajímá mě, co ten, kdo se ptá, vlastně hledá. Chce se zorientovat v pojmech? Rozhoduje se, jak se budou vzdělávat jeho děti? Nebo hledá způsob, jak s nimi žít svobodněji?
Krátká odpověď zní: ne. Unschooling, homeschooling, sebeřízené vzdělávání a svoboda odpovídají na různé otázky a jedno nezaručuje druhé. Rozdíly mezi nimi mají smysl. Samotné pojmenování nám ale mnoho neřekne o tom, co dítě skutečně prožívá. Zajímá mě proto také, kdo o způsobu vzdělávání rozhoduje, jakou možnost má dítě nesouhlasit a co se v našich vztazích děje, když chce něco jiného než my.
Kdo rozhoduje o svobodě dítěte
Můžeme přestat zadávat úkoly, hodnotit výsledky a organizovat dětem učení. Přesto můžeme mít velmi určitou představu o tom, jak by měly svou svobodu využívat. Třeba očekáváme, že budou zvídavé, tvořivé, samostatné a nadšené z možností, které jsme jim otevřeli.
Co když nejsou? Co když chtějí, abychom jim řekli, co mají dělat? Co když si vyberou výuku, kterou považujeme za příliš řízenou, nebo chtějí chodit do běžné školy, ze které jsme je s úlevou odvedli?
I představa svobodného dítěte se může stát očekáváním, kterému se dítě snaží vyhovět. Může vycítit, že některými volbami nás potěší, zatímco jinými zpochybní něco, čemu hluboce věříme. Pak může být obtížné poznat, nakolik sleduje své zájmy a nakolik se nás snaží ujistit nebo potěšit.
Při přemýšlení o sebeřízení se proto vracím také k sobě: Dokážu podpořit rozhodnutí dítěte, které nepotvrzuje správnost mé vlastní cesty?
Moc zůstává i tam, kde ji nechceme používat
Ve vztahu dospělých a dětí vnímám mocenskou nerovnováhu. Dospělí mají vliv na to, kde dítě žije, s kým se setkává, k čemu má přístup a jaké možnosti jsou pro ně vůbec dostupné. Ani když mu ponecháme mnoho rozhodnutí, tento vliv nezmizí.
Dítě je na pečujících lidech závislé. Může proto upřednostnit zachování blízkosti a přijetí před vyjádřením vlastní potřeby. Nemusíme mu nic zakazovat. Někdy stačí zklamání v našem hlase, opakované přesvědčování nebo nadšení, které projevujeme jen pro některé jeho volby.
Ovlivňujeme se navzájem neustále. Za důležité považuji rozpoznávat, kdy svým vlivem druhému rozšiřujeme možnosti a kdy ho vedeme k tomu, aby naplňoval naše potřeby na úkor svých. Hranice může být tenká a naše dobré úmysly ji mohou zakrývat i nám samotným.
Vzájemná pohoda může o respektu mnoho vypovídat. Potřebujeme se ale zajímat o to, zda ji opravdu prožívají oba. Klid může znamenat bezpečí, ale také to, že se jeden z nás naučil ustupovat. O kvalitě vztahu se proto dozvídáme ve chvíli, kdy zazní nesouhlas. Zůstává pro druhého místo, i když nás nepotěší?
Co říkají jednotlivá slova
Homeschooling: kde a pod čí odpovědností
Homeschooling, česky vzdělávání doma nebo domácí vzdělávání, označuje vzdělávání dětí mimo školu, za které odpovídají rodiče. Říká, kde a pod čí odpovědností se dítě vzdělává, ne jak. Rodina může doma postupovat podle pevně stanoveného učiva a rozvrhu, tedy mít „školu doma“. Může ale také nechat učení vycházet ze zájmů a každodenního života dítěte (Gray a Riley, 2013).
Jak píšu níž v textu, v Česku se homeschoolingu nejvíc podobá individuálnímu vzdělávání. Jeho podoba je však předepsána (školský zákon, § 41).
Unschooling: co rodiče nedělají
Slovo unschooling začal používat americký učitel John Holt. V roce 1977 založil časopis Growing Without Schooling (Vyrůstat bez školy), který šířil jeho myšlenky o učení mimo školu (Gray a Riley, 2013). Později od slova sám ustupoval a používal srozumitelnější „homeschooling“ (Farenga, 2013). Pevný obsah tedy pojem nikdy neměl. Bývá považován za jednu z podob homeschoolingu (Gray a Riley, 2013).
Psychologové Peter Gray a Gina Riley ho pro svůj výzkum vymezili tím, co rodiče nedělají: neposílají děti do školy, nestanovují jim učivo, nezadávají úkoly kvůli vzdělávání a netestují jejich pokrok. Místo toho dětem dovolují sledovat vlastní zájmy (Gray a Riley, 2013). I v této definici jednají rodiče. Popisy 232 rodin, které se k unschoolingu hlásily, se přitom značně lišily: necelá polovina nechávala vedení zcela na dítěti, ostatní zmiňovaly i vlastní záměrné vedení nebo konkrétní vzdělávací cíle. Autoři je třídili podle toho, jak rodiče svou praxi popsali, ne podle toho, jak skutečně probíhala, a odpovídali rodiče, ne děti.
Označení unschooling tedy ještě neodpovídá na otázku, kdo tento způsob života zvolil a kdo ho může změnit. Rodiče mohou vytvořit prostor, ve kterém dítě rozhoduje o svém učení. Mohou ale také trvat na tom, že dítě bude žít podle jejich představy unschoolingu. Zvenčí mohou obě situace vypadat podobně. Rozdíl se ukáže například tehdy, když dítě projeví zájem o možnost, která do rodičovské představy nezapadá.
Sebeřízené vzdělávání: kdo určuje směr
Psycholog Peter Gray chápe sebeřízené vzdělávání jako vzdělávání, které vychází z činností, jež si člověk sám zvolil, ať se jimi vědomě snaží něco naučit, nebo ne (Gray, 2017). Zatímco homeschooling říká, kde se dítě vzdělává, a unschooling, co rodiče nedělají, sebeřízené vzdělávání se ptá, kdo určuje směr učení.
Když jako Aliance mluvíme o sebeřízeném vzdělávání, záleží nám i na tom, zda člověk může jeho rámec – tedy to, kde, s kým a za jakých podmínek se vzdělává, a kdo o tom rozhoduje – přijmout či odmítnout, ovlivňovat ho a později svou volbu změnit. Nestačí vybírat si činnosti uvnitř podmínek, o kterých rozhodl někdo jiný a o kterých se nesmí diskutovat. Tím jdeme dál než Gray, který za sebeřízené považuje i vzdělávání v demokratických školách, do kterých děti docházejí v rámci povinného vzdělávání (Gray, 2017). Kde rámec odmítnout nelze, ať povinnost ukládá zákon, nebo rodiče, mohou existovat jen podmínky, které se sebeřízení blíží.
Také přání nechat se učit nebo si říct o vedení může vycházet z vlastního rozhodnutí. Podstatné je, zda člověk může ovlivňovat, co se děje, a zda může své rozhodnutí přehodnotit. Sebeřízení nemusí znamenat, že si se vším poradím sama.
Unschooling a sebeřízené vzdělávání se tedy mohou potkávat. Samotný název nám ale neřekne, nakolik dítě rozhoduje o svém životě. Potřebujeme se zajímat o jeho konkrétní zkušenost.
A v Česku?
V Česku unschooling ani sebeřízené vzdělávání, jak ho chápeme, legálně možné není. Děti podléhají povinné školní docházce, ze které nelze vystoupit, lze jen změnit formu jejího plnění. Ani individuální vzdělávání z ní nevyvazuje. Dítě zůstává žákem školy a každé pololetí v ní skládá zkoušky z učiva, které stanoví školní vzdělávací program podle rámcového vzdělávacího programu, tedy předepsaný obsah a očekávané výstupy (školský zákon, § 41 odst. 5). Když neprospěje, ředitel individuální vzdělávání ukončí (§ 41 odst. 8).
Rodina se tedy může rozhodnout, že doma učivo stanovovat nebude. Samotný povinný rámec ale dítě odmítnout nemůže, a nemohou ho odmítnout ani rodiče. Totéž platí pro školy: škola zapsaná ve školském rejstříku se musí řídit rámcovým vzdělávacím programem, i když si říká svobodná nebo demokratická.
Krutoslava Sebeřízená
Ani možnost řídit vlastní život ještě neříká, jak zacházím s druhými.
Sebeřízeně můžu být krutá a zneužívající. Můžu dobře rozpoznávat své potřeby, umět je vyjádřit a prosazovat, a přitom přehlížet, co mé jednání způsobuje lidem kolem mě. Moje sebeřízení se může odehrávat na úkor jejich možností rozhodovat. Sebeřízení samo o sobě není dobré ani špatné.
Pozorovala jsem vztahy, ve kterých lidé propagovali svobodu a otevřenost, ale druzí se v jejich přítomnosti postupně přestávali vyjadřovat. Obávali se zesměšnění, zpochybnění svých pocitů, dalšího vyčerpávajícího konfliktu, nebo se dokonce necítili v bezpečí. Ten, kdo měl největší prostor mluvit, přitom mohl být přesvědčený, že stejný prostor mají všichni.
Znáte ten pocit, kdy raději souhlasíte, nevymezujete se a nesvěřujete se? Nebo chvíli, kdy někdo poníží druhého a vy mlčíte, protože tentokrát nejste na řadě? Mlčení ale není souhlas.
Otevřenost vztahu nemohu posuzovat jen podle toho, jak svobodně se v něm cítím já. Potřebuji se zajímat také o zkušenost těch, kteří se mnou nesouhlasí – včetně těch, kteří mi to dosud nedokázali říct. Moje přesvědčení, že mi přece mohou říct cokoli, jim samo o sobě bezpečí neposkytne.
Proto jsou pro mě soucit a laskavost podstatné. Pomáhají mi vnímat, že druhý člověk něco prožívá, i když tomu zatím nerozumím. Žitý respekt se ukazuje také v ochotě nechat se jeho zkušeností ovlivnit a něco ve svém jednání změnit.
Co pro mě znamená svoboda
Svobodu vnímám jako stav prostředí nebo kvalitu vztahů, které umožňují naplňování tělesných, duševních i sociálních potřeb. Naplněné potřeby samy o sobě ale svobodu ještě neznamenají: i dobře míněný rámec, který člověk nemůže odmítnout ani ovlivnit, může některé jeho potřeby naplňovat a zůstat vnucený.
To neznamená, že si vždy všichni vyhovíme, souhlasíme s každým požadavkem, nebo že se vyhneme konfliktům. Záleží mi na tom, zda naše potřeby mohou vůbec zaznít, zda je bereme vážně a zda hledáme způsoby soužití, ve kterých nemusí stále ustupovat tentýž člověk. Potřebuji přitom rozlišovat mezi potřebou a konkrétním způsobem jejího naplnění.
Možnost rozhodovat o svém učení je součástí takového prostředí. Dítě ale žije celý život, nejen jeho vzdělávací část. Záleží také na tom, zda může odpočívat, hledat blízkost, chránit své soukromí, měnit názor nebo požádat o pomoc.
Vnější možnosti a vnitřní prožívání svobody spolu souvisejí. Nemusí se však měnit současně. Člověk může dostat prostor a teprve postupně získávat důvěru, že ho smí využít. Pokud se dříve naučil svá přání skrývat, samotné „teď už můžeš“ nemusí stačit. I tuto důvěru mohou vyživovat opakované zkušenosti, že jeho nesouhlas neohrozí vztah. Rozdílu mezi potřebou autonomie, schopností se řídit a skutečnou možností rozhodovat se věnuji v textu Vnitřní svoboda dětí.
Svobodu dítěti nezajistíme jen tím, že jejím principům rozumíme, považujeme je za správné, mluvíme a píšeme o nich, že dítě neposíláme do běžné školy nebo pro ně založíme školu, která se ke svobodě hlásí. Záleží také na každodenních zkušenostech s námi.
Otázky, které si potřebuji klást
Co od dítěte očekávám? Co od něj vyžaduji, možná nevědomě, abych naplnila vlastní potřeby? Dokážu přijmout, že něco, co považuji za osvobozující, může prožívat jako tlak? Co nevím, že nevím? Kde jsou mé slepé skvrny? A má dítě někoho, na koho se může obrátit, když mu nedokážu naslouchat já?
Pomáhá mi otevřená a respektující komunikace, pozornost k vlastním myšlenkám, pocitům i ochota vracet se k situacím, které se nepovedly. Učím se všímat si také nejistoty, napětí a mlčení, aniž bych předem rozhodla, co pro druhého znamenají. Nemusím to správně odhadnout. Potřebuji zůstat ochotná zjišťovat, co mi uniká. Také vědomí, že dobrý úmysl mi nezaručuje porozumění tomu, co druhý prožívá.
Unschooling, homeschooling, sebeřízené vzdělávání a svoboda proto pro mě nejsou zaměnitelná slova. O jejich vztahu vypovídá i to, co uděláme ve chvíli, kdy dítě naši představu svobodného života nesdílí. Dokážeme mu dál naslouchat, brát vážně jeho potřeby a společně hledat cestu, kterou jsme pro ně původně nevybrali?




