K otázce v nadpisu mě přivedly dva komentáře pod facebookovým příspěvkem s odkazem na rozhovor s Janou Nováčkovou o sebeřízeném vzdělávání. Karel Gargulák se podílel na přípravě Strategie 2030+, v PAQ Research se věnuje vzdělávací politice a řízení školství a od srpna 2026 také učí na základní škole. Pod příspěvkem napsal:
Neeee, prosím už ne. Dovolím si vystoupit z odborné role a dát emoční komentář začínajícího učitele: Já mám děti rád, chápu, že základem kvalitního učení je náš vztah, chápání jejich potřeb a emocí. Ale já fakt potřebuju jasně vědět, co jsou cíle a obsahy, které jim mám předat, i účinné metody, jak toho dosáhnout. Potřebuju srozumitelné kurikulum, kvalitní učebnice a učební zdroje a možnost společného plánování a reflexe práce s kolegy a ve sborovně. Díky, státe, zřizovateli a školo, že mi to poskytneš.
Karel Gargulák, komentář na Facebooku
Autorka druhého komentáře nezpochybňuje citlivost k potřebám dětí ani vnitřní motivaci. V prostředí alternativního vzdělávání ale podle své zkušenosti vidí slabé porozumění tomu, jak funguje školství jako celek, a chybí jí respekt k jeho systémovým cílům. Tím podle ní vzniká prostor pro dezinformace. Alternativce vyzývá, aby zapojili kritické myšlení.
Oba komentáře mluví o dětech a vzdělávání. Postrádám v nich ale zkušenost dítěte, pro které je povinnost zdrojem ztráty a utrpení. Ne proto, že by se nechtělo učit. Může milovat přemýšlení, hledání souvislostí a učení samo o sobě – a přesto trpět, když mu někdo jiný určuje, čemu a komu musí věnovat čas a pozornost. Nevím, jaké zkušenosti autoři komentářů znají ani jaké mají úmysly. V jejich argumentech ale slyším potřeby dospělých a institucí zřetelněji než hlas lidí, na které povinnost dopadá. Proto chci oddělit tři otázky:
Jaké jsou skutečné přínosy a újmy povinného vzdělávání – pro jednotlivce i společnost?
Kdo rozhoduje o tom, co je pro druhého člověka přínosem?
I kdybychom prokázali přínosy, je donucení oprávněné, nezbytné a přiměřené – zvlášť když existují jiné cesty?
Učitel si o podporu může říct. Dítě povinnost odmítnout nemůže
Učitel potřebuje rozumět, jak se lidé učí, mít dobré materiály, možnost spolupracovat a podporu v náročné práci. To všechno může dostat, aniž by se tím automaticky rozhodovalo o povinnostech dětí. Učitel si svou profesi zvolil a může ji změnit. Dítě si povinnou školní docházku nevybralo a z povinnosti jako takové vystoupit nemůže.
Může změnit školu nebo se za určitých podmínek vzdělávat individuálně. Ani tehdy však nezmizí požadavky na předepsané výstupy obsah a jejich hodnocení. Při individuálním vzdělávání skládá každé pololetí zkoušky (školský zákon, § 41 odst. 5). O přestup i individuální vzdělávání navíc žádá zákonný zástupce; dítě si je samo nezařídí. Pro děti, které nemají dospělé ochotné a schopné jim pomoci, tak může být zákonná možnost po celých devět školních roků nedostupná.
Když učitel nabízí matematiku, knihy, vlastní zkušenost nebo pomoc v obtížích, může rozšiřovat možnosti dítěte. Když ale dítě musí splnit cíl, který mu určili jiní, mění se i vztah: místo otázky, co chce poznávat a jak mu pomoci, nastupuje otázka, jak ho přivést ke splnění požadavku. Nabídka a povinnost nejsou totéž.
Škola není celý svět
V komentáři pro EDUin zaznívá námitka, že dítě nemůže projevit zájem o něco, co dosud nepoznalo. To je dobrý důvod otevírat dětem svět – ne důkaz, že právě povinná docházka a předepsaný obsah jim otevírá nejvíce možností. Pro některé děti je škola zásadním zdrojem zkušeností a vztahů. Jiné v ní mohou trávit velkou část dní v jedné budově, mezi podobným okruhem lidí a podle cizího rozvrhu. Školy se liší a zákon nevyžaduje devět let na jednom místě. Samotná docházka ale není nabídkou všeho, co lze ve světě poznat.
Ptáme-li se, o co by dítě bez povinné školní docházky mohlo přijít, ptejme se i obráceně: o co může přicházet proto, že jeho čas a vzdělávací cíle určují jiní? Každá hodina předepsaného programu je také hodinou, kterou nelze věnovat něčemu jinému.
Povinnost navíc ovlivňuje, jaká vzdělávací prostředí vůbec mohou vznikat. Agilní vzdělávací centra (Agile Learning Centers), centra sebeřízeného vzdělávání nebo jiné dobrovolně využívané prostory lze založit. Jejich návštěva ale sama o sobě nenahradí povinnou školní docházku. Pokud se chtějí stát školou, musí se jejich školní vzdělávací program řídit rámcovým vzdělávacím programem. Nemohou tedy legálně představovat samostatnou, rovnocennou cestu mimo povinnou docházku a předepsaný obsah.
To neomezuje jen děti. Rodiče musí plnění školní povinnosti zajišťovat, jednat se školou a podle zvoleného režimu prokazovat splnění jejích požadavků – i když se dítě učí dobrovolně jinak. Současná nabídka alternativ tak není nezávislým testem toho, o co by rodiny stály, kdyby měly skutečně volný výběr.
Dobrý výsledek není automaticky oprávnění
Pro povinné vzdělávání existují vážné důvody: zabránit tomu, aby děti zůstaly bez příležitostí, umožnit osvojení základních dovedností a zmírňovat nerovnosti. Strategie 2030+ sleduje rozvoj kompetencí a snižování nerovností. Můžeme tyto cíle považovat za důležité a přesto nesouhlasit s povinnými prostředky, které k nim stát zvolil. Kritika povinnosti proto sama o sobě není dezinformací. Kriticky zkoumat můžeme i samotné systémové cíle a prostředky, kterými se prosazují. Zdůvodnit povinnost má ten, kdo ji ukládá, ne ten, kdo ji odmítá.
Měřitelný výsledek ještě není automaticky přínosem pro člověka, kterého se týká. Záleží také na tom, jak svou zkušenost hodnotí sám, co ho dosažení výsledku stálo a o jaké jiné možnosti přišel. A ani prokázaný přínos by sám o sobě nerozhodl, zda ho smíme k něčemu nutit.
Péče a pomoc nemusí znamenat povinnost
V debatě se často nabízejí jen dvě možnosti: povinná školní docházka, nebo děti ponechané samy sobě. Jenže odmítnutí předepsaných cílů neznamená odmítnutí péče ani vzdělání. Školský zákon v § 182a odst. 1 písm. a) bodu 3 označuje za přestupek zanedbávání péče o povinnou školní docházku, který lze potrestat. To ale není totéž jako zjištění, že rodič je proti vzdělávání nebo zanedbává dítě.
Dospělí mohou dítěti představovat nové oblasti, odpovídat na otázky, nabízet vedení, knihy, vztahy i bezpečí. Podstatné je, zda dítě může nabídku odmítnout a podílet se na rozhodování o vlastním životě.
Děti potřebují dostupné příležitosti bez ohledu na rodinné zázemí. Knihovny, komunitní místa i některé sociální služby ukazují, že podporu lze nabízet bez povinné účasti. Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (§ 62 zákona o sociálních službách), sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi (§ 65) i depistáž – aktivní vyhledávání lidí, kteří mohou potřebovat pomoc, uvedené mezi činnostmi sociálních pracovníků v § 109 – mohou inspirovat přístup, který nečeká jen na aktivní a informované rodiny. Tyto služby mají jiný zákonný účel; samy o sobě nejsou alternativním vzdělávacím systémem.
Jak by fungovala dobře financovaná síť dobrovolných vzdělávacích příležitostí, s odbornou podporou a aktivním oslovováním dětí, k nimž se běžná nabídka nedostane? To není hotová odpověď. Je to možnost, kterou je třeba zkoumat. Abychom ji mohli poctivě porovnávat se současným uspořádáním, musela by mít prostor fungovat i právně, ne jen jako doplněk povinné docházky.
Jakým právem?
Úmluva o právech dítěte zavazuje státy zajistit povinné a bezplatné základní vzdělávání (čl. 28). Zároveň přiznává dětem právo vyjadřovat se k záležitostem, které se jich týkají, a vyžaduje přikládat jejich názorům odpovídající váhu (čl. 12). Neznamená to, že dítě samo rozhoduje o všem. Znamená to ale, že povinnost vyslechnout jeho zkušenost nelze odbýt odkazem na zákon. Právní existence povinnosti sama neuzavírá otázku, zda je její rozsah a vynucování oprávněné.
Ani kdyby šlo o jediné dítě, kterému současné uspořádání ubližuje, jeho zkušenost neztrácí váhu. Nemusíme kvůli ní předem prohlásit všechny školy za škodlivé ani tvrdit, že známe dokonalou alternativu. Musíme se ale ptát, jakou konkrétní újmu povinnost odvrací, zda to skutečně dokládají důkazy a jestli neexistuje méně omezující cesta.
O potřebách učitelů a systémových cílech rozhodují dospělí. Děti a jejich rodiny nesou důsledky, ale nemohou ze školní povinnosti prostě odejít. V debatě, která se odvolává na zájem dětí, proto chci slyšet i ty, kterým povinnost ubližuje. Co jim řekneme, když se chtějí učit, ale ne takto? A jakým právem trváme na tom, že musejí?
