Roky jsem upozorňovala, že pokud má někdo jiný moc určovat podmínky našeho života a vzdělávání, zůstáváme vystaveni riziku, že ji použije způsobem, který nám ublíží. Setkávala jsem se s nesouhlasem i výsměchem, když jsem mluvila o potřebě autonomie a vytváření dalších paralelních možností. Dnes se znovu bavíme o tom, zda stát omezí financování soukromých škol a školek. Možná se tentokrát nakonec nic nezmění. A já se přesto ptám, co ještě potřebujeme zažít, abychom začali brát samotnou závislost vážně.
Současnou situaci je potřeba popsat přesně. Dne 7. září 2026 otevřeli představitelé vlády možnost omezit financování soukromých a církevních škol. O týden později podle Sdružení soukromých škol premiér plošné krácení odmítl a avizoval prověření podpory škol s vysokým školným. Plošné škrty tedy nelze vydávat za uskutečněnou věc. Jenže už samotná možnost, že někdo má moc takto zasáhnout do fungování škol a životů rodin ukazuje zranitelnost, o které mluvím. (Zpráva ze 7. září, vyjádření Sdružení soukromých škol po jednání 14. září.)
V textu o financování, rovném přístupu a spravedlnosti, publikovaném v roce 2019, jsem rozebírala problémy dotačního systému i riziko, že kontrola zůstane zachována také při zavedení vzdělávacích voucherů. Kdo rozhoduje, co se za veřejné peníze smí považovat za vzdělávání, drží podstatnou část moci, i když rodičům umožní vybírat poskytovatele.
V září 2024 jsem v článku Mýtus svobody ve vzdělávání napsala: „Tento finanční model navíc umocňuje asymetrii moci mezi státem a školami.“ Popsala jsem závislost na dotacích, tlak na přizpůsobení i omezenou ochotu ozvat se, když může nesouhlas ohrozit provoz. A upozorňovala jsem, že ani komunitní centra nebo soukromé financování samy o sobě nevytvářejí prostor, do kterého stát nemůže zasáhnout.
Tohle nebyla předpověď konkrétního ministra, rozpočtu nebo procenta škrtů. Byl to popis vztahu, ve kterém někdo může měnit podmínky a ostatní musí hledat způsob, jak se přizpůsobit.
Soukromý zřizovatel ještě nezaručuje nezávislost. Příjemné prostředí, respektující průvodci ani hlasování dětí neodstraňují vnější pravomoc rozhodovat o podmínkách provozu. Můžeme uvnitř školy vytvářet hodnotné vztahy a současně zůstávat závislí na rozhodnutích lidí, kteří naše děti nikdy neviděli.
Zákonné nároky a možnosti obrany mají význam. Ostatně financování soukromých škol upravuje zákon; premiérův výrok sám o sobě pravidla nenahrazuje. Ani dnešní právní ochrana však nezaručuje jejich neměnnost. Rodina může mít argumenty, podporu veřejnosti i schopného právníka, a přesto nemusí mít včas dostupnou možnost, kam se obrátit se svými každodenními potřebami.
Právě v tom vidím rozdíl mezi možností protestovat a možností skutečně odmítnout podmínky, které jsou pro nás nepřijatelné.
Když někdo říká, že varování před takovou závislostí je příliš radikální, zajímá mě, co považuje za realistické. Postavit život dítěte, práci týmu a rozpočet rodiny na předpokladu, že se pravidla podstatně nezhorší? Doufat, že příští vedení ministerstva bude vstřícné? Opakovaně dokazovat, že si zasloužíme zachování prostoru, který dnes máme?
Vyjednávání může pomoci. Současný ústup od řečí o plošném krácení je důvod jeho význam uznat. Zůstává však otázka, kolik našich možností existuje i bez úspěchu dalšího vyjednávání.
Z ohrožení škol nemám radost. Jsou v nich děti, které tam navzdory donucení našly přátele a některé bezpečí. Jsou v nich lidé, kteří do jejich vzniku vložili roky života. Rodiče odvádějí daně a vedle toho platí další náklady, aby pro své děti získali prostředí, které jim lépe vyhovuje. Náhlé omezení podpory může nejtvrději zasáhnout právě rodiny, které už nemají odkud přidat. Kritika závislosti mě proto nevede k podpoře škrtů. Vede mě k otázce, jak tuto zranitelnost postupně zmenšovat.
Má význam spolupráce mimo kontrolu z pozice moci? Přesouvat část času, práce a prostředků do vztahů a možností, o kterých rozhodujeme přímo s ostatními?
Některé takové kroky lze uskutečnit v dnešním právním rámci. Samotná sousedská výpomoc ještě není celou strategií, může ale vytvořit část potřebného zázemí.
Začít můžeme tím, že oddělíme potřeby od organizace, která je právě naplňuje. Co by nám při uzavření školy skutečně chybělo? Konkrétní lidé, pravidelný kontakt, péče v pracovní době, prostor pro hru, dílna, vybavení, dostupný dospělý, pomoc s něčím, co se chceme naučit? Když potřeby pojmenujeme, můžeme hledat více způsobů jejich naplnění.
Několik rodin se může domluvit na pravidelném sdílení péče a prostoru. Dospělí mohou nabídnout čas, zahradu, dílnu nebo dovednosti. Lidé různých generací se mohou potkávat při činnostech, které mají smysl samy o sobě: při vaření, opravách, pěstování, práci, hře. Děti tak mohou získávat vztahy a příležitosti, které přesahují jednu školu a její rozpočet.
Takové dohody potřebují poctivý rozpočet času i peněz. Rodiče chodí do práce. Péče vyžaduje pozornost a někdy odbornou pomoc. Pokud celý projekt stojí na neplacené práci několika vyčerpaných lidí, jeho křehkost trvá. Má smysl přímo platit lidem za práci, sdílet náklady na prostory a vybavení, domlouvat vzájemné služby a vytvářet rezervu. Příjmy z vlastní činnosti nebo více drobných příspěvků mohou snížit závislost na jediném rozhodnutí jediného poskytovatele peněz.
Součástí musí být i dostupnost. Co může nabídnout rodina, která nemá peníze? Co rodina, která nemá ani volný čas, protože pečuje nebo sotva drží příjem? Dobrovolný solidární fond, příspěvky podle možností a sdílené vybavení mohou některé překážky zmenšit. Je potřeba ověřovat, komu naše řešení skutečně otevírá dveře a kdo zůstává venku.
Stejnou pozornost potřebuje rozdělení moci uvnitř skupiny. Kdo rozhoduje o penězích? Lze nesouhlasit se zakladatelem? Mohou děti odmítnout účast a ovlivnit, co se bude dít? Co se stane, když někdo odejde? Závislost na jednom dárci nebo charismatickém vedoucím může být také velmi svazující. Svoboda, kterou hájíme vůči státu, musí mít místo i v našich vlastních vztazích. Právě tak ji popisuji ve svém manifestu.
Právní závislost přitom nezmizí pouhou změnou názvu projektu. Například individuální vzdělávání žáka dál podléhá povolení a zkouškám podle školského zákona.
Při vytváření konkrétního zázemí potřebujeme rozlišovat, co si už můžeme uspořádat sami a kde nad námi zůstává vnější moc. Přesné pojmenování hranic patří k autonomii stejně jako ochota je zpochybňovat.
A co dlouhodobě? Tady už nesdílím naději, že stačí vytvořit správný model a budoucnost bude zajištěna.
Jiří Košárek v představení nadcházející knihy Dar na jedno použití: Civilizace je termodynamická past předkládá velmi pesimistický pohled na budoucnost civilizace. V souvisejícím textu o anarchokapitalismu upozorňuje také na závislost agoristických sítí na stejné energetické a materiální infrastruktuře, kterou používá zbytek společnosti. Jeho závěr o nevyhnutelnosti kolapsu je autorovou tezí. Pro mě je podstatná otázka, kterou tím otevírá: nakolik můžeme mluvit o nezávislosti, když dál čerpáme ze stejných podmínek života?
Nemám plán, kterým bych zaručila dlouhodobou záchranu společnosti. Přesto mi záleží na tom, jak prožijeme čas, který máme. Dítě žije právě teď. Potřebuje vztahy, bezpečí, prostor pro vlastní rozhodování. Dospělí potřebují možnost pečovat, odpočívat, pracovat a nebýt na všechno sami. Zlepšení těchto podmínek má hodnotu i bez příslibu trvalého vítězství.
Proto bych chtěla, aby z příští debaty o financování škol vzešlo vedle požadavků vůči státu i několik konkrétních dohod mezi námi. Kdo se s kým sejde? Jaký prostor máme? Co dokážeme společně zaplatit? Komu můžeme ulevit? Které vztahy a činnosti dokážeme zachovat, i kdyby jedna instituce skončila?
Říkala jsem to. Teď bych ráda věděla, co z toho společně vyvodíme.
