V září 2026 vláda zvažovala omezit financování soukromých a církevních škol. Plošné škrty nakonec odmítla. Pro mě je ale podstatnější otázka, která zůstala: proč o podmínkách vzdělávání a života rodin rozhodují lidé, kteří důsledky svých rozhodnutí nenesou?
Roky jsem upozorňovala, že pokud má někdo jiný moc určovat podmínky našeho života a vzdělávání, zůstáváme vystaveni riziku, že ji použije způsobem, který nám ublíží. Setkávala jsem se s nesouhlasem i výsměchem, když jsem mluvila o potřebě autonomie a o možnostech, které nezávisí na rozhodování jediné instituce. Po letošním září se ptám, co ještě potřebujeme zažít, abychom začali brát samotnou závislost vážně.
Co se stalo
Na začátku září 2026 otevřeli představitelé vlády otázku financování soukromých a církevních škol. Premiér Andrej Babiš se ptal, proč jim stát přispívá, když má veřejné školy, a soukromé školy označil za podnikání jako každé jiné (ČTK, 2026; Deník, 2026). Ministryně financí Alena Schillerová mluvila o snížení podpory. Ministr školství Robert Plaga upozorňoval na zákonné nároky škol a na to, že v návrhu rozpočtu na rok 2027 chyběly asi tři miliardy korun (ČT24, 2026).
Po dalším jednání vlády premiér plošné krácení odmítl (Deník, 2026). Upravený návrh rozpočtu počítal pro soukromé a církevní školy s 20,9 miliardy korun. Ministr školství dostal dvě ze tří chybějících miliard a vláda slíbila zbytek v případě potřeby doplnit během roku (Učitelské noviny, 2026).
Financování soukromých škol upravuje zákon č. 306/1999 Sb. Vláda tedy nemůže jediným výrokem zrušit zákonné nároky škol. Pravidla ale může změnit zákonodárce a výše normativů se stanovuje na každý rok znovu.
Zářijová debata tedy plošnými škrty neskončila. Připomněla však, jak snadno se budoucnost škol a rodin může stát předmětem rozhodování, na které mají samy jen omezený vliv.
Závislost, o které píšu už roky
V roce 2019 jsem v seriálu Odpovídá povinná školní docházka potřebám dětí? rozebírala problémy dotačního systému i riziko, že kontrola nad vzděláváním zůstane zachována i po zavedení vzdělávacích poukazů. Kdo rozhoduje, co se za veřejné peníze smí považovat za vzdělávání, drží podstatnou část moci, i když rodičům umožní vybírat, kdo jejich děti bude vzdělávat.
V září 2024 jsem v článku Mýtus svobody ve vzdělávání popsala závislost alternativních škol na státním normativu a napsala: „Kdo je takhle závislý, hůř se ozývá a vymezuje.“ Upozorňovala jsem také, že ani soukromé financování samo o sobě nevytváří prostor, do kterého stát nemůže zasáhnout.
Nepředpovídala jsem konkrétní škrty. Psala jsem o uspořádání, ve kterém někdo může měnit podmínky a ostatní se jim musí přizpůsobovat.
Soukromý zřizovatel ještě nezaručuje nezávislost. Příjemné prostředí, respektující průvodci ani hlasování dětí neodstraňují vnější pravomoc rozhodovat o podmínkách provozu. Uvnitř školy můžeme vytvářet hodnotné vztahy, a přitom zůstávat závislí na rozhodnutích lidí, kteří naše děti nikdy neviděli.
Zákonné nároky a možnosti obrany mají význam. Dnešní právní ochrana ale nezaručuje, že se pravidla nezmění. Rodina může mít argumenty, podporu veřejnosti i schopného právníka, a přesto nemusí mít včas kam se obrátit se svými každodenními potřebami.
Proto rozlišuji možnost protestovat a možnost skutečně odmítnout podmínky, které jsou pro nás nepřijatelné. Můžeme se bránit, podávat připomínky, demonstrovat nebo usilovat o změnu zákona. Pokud ale nemáme jinou dostupnou možnost, naše každodenní fungování dál závisí na výsledku vyjednávání.
Když někdo označuje varování před takovou závislostí za příliš radikální, zajímá mě, co považuje za realistické. Postavit život dítěte, práci týmu a rozpočet rodiny na předpokladu, že se pravidla podstatně nezhorší? Doufat, že příští vedení ministerstva bude vstřícné? Opakovaně dokazovat, že si zasloužíme zachovat prostor, který dnes máme?
Vyjednávání může přinést výsledky, jak ukázalo i letošní září. Otázkou zůstává, kolik našich možností existuje bez ohledu na to, jestli bude příští vyjednávání úspěšné.
A ještě jedna otázka: z čeho vlastně vyvozujeme oprávnění státu určovat, jak se děti smějí vzdělávat, a vynucovat jejich účast podle podmínek, které sám stanovil? Že takovou pravomoc upravuje zákon, vysvětluje její právní základ. Neodpovídá to ale na otázku, čím je oprávněná vůči lidem, jejichž životy ovlivňuje.
Kritika závislosti není podpora škrtů
Ve školách jsou děti, které tam navzdory donucení našly přátele a někdy i bezpečí. Jsou v nich lidé, kteří do jejich vzniku vložili roky života. Rodiče odvádějí daně a vedle toho platí další náklady, aby pro své děti získali prostředí, které jim lépe vyhovuje.
Náhlé omezení podpory by nejtvrději zasáhlo rodiny, které už nemají odkud přidat. Proto nepodporuji škrty, které by jim dostupné možnosti ještě zúžily.
Zároveň nechci, abychom všechnu energii věnovali jen obhajobě toho, co nám stát dnes dovoluje. Při každé další změně pravidel bychom stáli před stejným problémem.
Co si můžeme uspořádat sami
Pokud chceme závislost zmenšovat, potřebujeme vědět, co přesně nám dnešní instituce poskytují a co z toho dokážeme zajistit i jinak.
Co by nám při zavření školy skutečně chybělo? Konkrétní lidé, pravidelný kontakt, péče v pracovní době, prostor pro hru, dílna, vybavení, dospělý po ruce, pomoc s něčím, co se chceme naučit?
Škola dnes často soustřeďuje mnoho potřeb do jediné organizace. Je to praktické, ale zranitelné. Když o ni přijdeme, můžeme přijít i o vztahy, zázemí a každodenní možnosti, které jsme si s ní spojili.
Několik rodin se může domluvit na sdílení péče a prostoru. Dospělí mohou nabídnout čas, zahradu, dílnu nebo dovednosti. Lidé různých generací se mohou potkávat při vaření, opravách, pěstování, práci nebo hře. Děti tak mohou získávat vztahy a příležitosti, které nejsou vázané na jedinou školu.
Takové uspořádání ale nevznikne jen z nadšení. Rodiče chodí do práce, péče vyžaduje čas a někdy odbornou pomoc. Pokud projekt stojí na neplacené práci několika vyčerpaných lidí, vytváříme další závislost, tentokrát na jejich ochotě a síle pokračovat.
Potřebujeme proto počítat s odměnou za práci, náklady na prostory a vybavení, rezervami i s tím, kdo si účast může dovolit. Rodina bez peněz nebo volného času nemá stejné možnosti jako rodina, která má obojí. Solidární fond, příspěvky podle možností a sdílené vybavení mohou některé rozdíly zmenšit, ale samy je neodstraní.
Stejně důležité je, kdo v takové skupině rozhoduje. Mohou lidé nesouhlasit se zakladatelem? Mohou děti odmítnout účast? Co se stane, když někdo odejde? Pokud jen nahradíme rozhodování státu rozhodováním jiného člověka, problém nadvlády jsme nevyřešili.
Ani právní hranice tím nezmizí. Povinnou školní docházku musí dítě plnit dál. Individuální vzdělávání podle § 41 školského zákona podléhá povolení ředitele a pravidelnému ověřování výsledků. Změna názvu projektu nebo jeho financování sama o sobě autonomii nezaručí. Co zákon dovoluje, shrnuje článek Co může rodina dělat, když s RVP nesouhlasí.
Proto nepovažuji komunitní spolupráci za hotové řešení. Má smysl ji vytvářet, a zároveň dál zpochybňovat pravomoc rozhodovat o vzdělávání druhých bez jejich souhlasu.
Co z toho vyvodíme?
Děti žijí své životy právě teď. Každý rok, který stráví v podmínkách, o nichž nemohou rozhodovat, je součástí jejich života, ne přípravou na něj. Dospělí mezitím potřebují pracovat, pečovat, odpočívat a mít kolem sebe lidi, na které se mohou spolehnout.
Nechci čekat, až někdo přijde s dalším návrhem, jak upravit financování škol, a znovu vysvětlovat, proč potřebujeme zachovat to, co už máme.
Chci, abychom se ptali, co můžeme vytvářet společně a co nám v tom brání. Kdo má prostor, který můžeme sdílet? Kdo potřebuje pomoc s péčí? Co dokážeme společně zaplatit? Které vztahy mohou pokračovat, i kdyby jedna škola skončila?
A především: proč by o tom, jak se děti učí, s kým tráví čas a jak žijí, měl mít poslední slovo někdo jiný než lidé, kterých se to týká?
