V Česku je předškolní vzdělávání povinné od září 2017 pro děti, které před začátkem školního roku dosáhly pěti let. Při docházce do mateřské školy jde o čtyři nepřetržité hodiny denně v pracovních dnech, pokud rodiče nezvolí jiný způsob, například individuální vzdělávání (školský zákon, § 34a; vyhláška č. 14/2005 Sb., § 1c). Za nepřihlášení dítěte nebo zanedbávání péče o jeho povinné předškolní vzdělávání hrozí rodičům sankce (školský zákon, § 182a). Ministerstvo školství si letos do priorit zapsalo: „Zanalyzujeme a zvážíme možnost zavedení PPV od 4 let a upravíme podmínky individuálního vzdělávání.“ (MŠMT, 2026) Návrh zákona zatím neexistuje.
Aliance vychází z přesvědčení, že o vzdělávání mají rozhodovat ti, koho se týká, ať je jim pět, nebo čtyřicet let. U malého dítěte to neznamená, že rozhoduje samo nebo osaměle. Rozhoduje spolu s rodinou a lidmi, kteří ho znají a pečují o něj. Jde nám o rozdíl mezi péčí a nadvládou z pozice moci. Ne každý to tak vidí. Tento text proto nestojí jen na našem postoji. Ptá se, co skutečně ukazují důkazy, o které se povinnost opírá, a zda stát dodržuje pravidla, která si sám dal.
Co víme
Před rokem 2017 rodiče zapisovali do mateřské školy většinu pětiletých dětí i bez povinnosti (ČŠI, 2018). Výzkumný ústav pedagogický tehdy zjišťoval názory na povinnost. V dotaznících a anketách ji podpořilo 79 % ze 713 pedagogů, jen za určitých podmínek, a 57 % z 1 189 rodičů. Nešlo ale o výběr, který by zastupoval všechny pedagogy a rodiče. Tři oslovení odborníci a zástupci profesních organizací ji považovali za nadbytečnou a doporučovali raději zaručit každému dítěti místo v mateřské škole. Psycholog Václav Mertin navrhoval, aby bylo umožněno individuální vzdělávání na přání rodičů. Ústav sám uzavřel, že by povinnost byla spíše nadbytečná, pro zapojení dětí ze znevýhodněného prostředí nefunkční a její rizika by převažovala nad přínosem (VÚP, 2010).
Po zavedení povinnosti vzrostl podíl zapsaných pětiletých dětí z 93,6 % na 95,3 % (Greger a kol., 2022). Rostl ale už předtím (ČŠI, 2018). Nezapsaných dětí tak zůstalo 4,7 % (Greger a kol., 2022) a podle inspekce se zhruba 3 % dětí zapojit nepodařilo vůbec (ČŠI, 2018). Mohou to být právě ty, kvůli kterým byla povinnost zavedena. A u dětí, které zapsané jsou, nevíme, kolik by jich rodiče přihlásili i bez povinnosti. Inspekce sama připouští, že část z nich by přišla i tak (ČŠI, 2018b). Podle názorů ředitelek mateřských škol u sociálně vyloučených lokalit chodilo denně 92 % dětí bez znevýhodnění a 64 % dětí ze znevýhodněného prostředí; z nich 5 % nechodilo vůbec a 15 % jen několikrát měsíčně (Greger a kol., 2022). Za omluvenou absenci přitom zákon postih nestanoví (MŠMT, Nejčastější dotazy).
Čtyřletých dětí chodí do mateřských škol 91 % (ČŠI, 2023). Povinnost od čtyř let by tedy mířila hlavně na zhruba desetinu dětí, která dnes do mateřské školy nechodí. Zda by jejich situaci změnila, nevíme: některé se mohou vzdělávat jinde, jiným mohou bránit překážky, které povinnost neodstraní. Všem ostatním by vzala možnost povinnost nepřijmout. Zbyla by jen volba, jak ji splnit.
Na co se důkazy ptají
Každý z těchto důkazů odpovídá na otázku instituce: Zapsali jsme dítě? Chodí? Je připravené na základní školu? Ministerstvo k tomu přidává pozdější školní úspěšnost (MŠMT, 2020). Člověk v tísni sledoval, zda dítě nastoupí do základní školy bez odkladu (Člověk v tísni, 2018). Odpovědi jsou většinou příznivé a některé výsledky mohou být pro dítě cenné. Co všechno děti a jejich rodiny získávají a o co kvůli povinnosti přicházejí, se z nich nedozvíme, protože se na to neptají. Na otázku, zda smíme dítě a jeho rodinu nutit, odpovědět ani nemohou: měření ukáže, čeho se dosáhlo v předepsaném rámci, ne zda je oprávněné toho dosahovat donucením.
Od vztahů mezi lidmi dnes čekáme, že budou stát na souhlasu: v práci, v lékařské péči, v sociální práci v intimním životě. Proč vzdělávání stojí úplně bokem?
Důkazy mluví hlasem statistik, ředitelek, učitelek a rodičů. Jak povinný rok prožívaly děti samy, zvlášť ty, které chodit nechtěly, se z nich nedozvíme. Ani co se naučily o tom, kdo smí určovat jejich cíle, rozhodovat o jejich čase a jakou váhu má jejich nesouhlas.
Pravidla, která si stát dal
Od zásahů do života lidí čekáme, že budou nezbytné a přiměřené: že se nejdřív zváží cesty, které nikoho nenutí. Vláda si to pro nové zákony sama předepsala. Před návrhem má popsat problém a zvážit i řešení bez nového zákona, včetně ponechání současného stavu (Úřad vlády, 2025). Ministerstvo zatím jen ohlásilo, že povinnost zanalyzuje. Výsledky by mělo zveřejnit dřív, než o zákonu rozhodne.
Ministerstvo v prioritách připouští, že současné nastavení, včetně povinnosti od pěti let, „z různých důvodů“ nevedlo k dřívějšímu zapojení dětí, ideálně už od tří let. Proč, nevysvětluje (MŠMT, 2026). Překážky přitom popsal výzkum Pedagogické fakulty UK, který si ministerstvo nechalo zpracovat. Podle něj rodiny odrazuje placená strava, vzdálenost, místo ve spádové mateřské škole podle trvalého pobytu, ne podle skutečného bydliště, a nedůvěra po špatných zkušenostech s institucemi. Doporučil obědy zdarma, platby podle příjmu, terénní sociální práci a respektující jednání (Greger a kol., 2022). Některá z těchto opatření stát už dotacemi podporuje (MŠMT, 2026b). Z jeho priorit ale nezjistíme, komu pomohla, komu ne a proč nestačí. Cílová hodnota docházky v nich chybí, u ukazatele stojí jen „bude stanoven“ (MŠMT, 2026).
Vedle sledování docházky a odstraňování překážek zvažuje ministerstvo i další povinnost. Proč by byla potřeba, zatím nedoložilo.
Jiná cesta
Individuální vzdělávání je v předškolním věku jednodušší než při povinné školní docházce. Rodič ho mateřské škole oznámí i s důvody, o povolení nežádá. Škola jednou, ve třetím nebo čtvrtém měsíci školního roku, ověří úroveň osvojování očekávaných výstupů v oblastech rámcového vzdělávacího programu. Ředitel individuální vzdělávání ukončí jen tehdy, když dítě k ověření nepřijde ani v náhradním termínu (školský zákon, § 34b). Ministerstvo chce tyto podmínky „upravit“. Jak a proč, neříká (MŠMT, 2026).
Individuální vzdělávání není sebeřízené: dítě stále musí k ověření podle předepsaného rámce (Co je sebeřízené vzdělávání). Ukazuje ale, že povinnost lze plnit různě a že zákon umí počítat s rozhodnutím rodiny. Podle stejného principu by mohla fungovat i podpora, o které priority nemluví: každá rodina by dostala to, co potřebuje. Ta, které chybí doprava, dopravu. Ta, která nedůvěřuje úřadům, člověka z vlastní komunity nebo terénní pracovnici, kterým věří. A rodina, která se rozhodne jinak, by to nemusela zdůvodňovat. Taková podpora by nikoho nenutila a mířila by na příčiny, ne na jejich projevy. Jak daleko by dosáhla, by stát musel vyhodnotit stejně poctivě jako povinnost.
Nejsilnější námitka
Nejsilnější důvod pro povinnost zní: některé děti přijdou o příležitosti, protože dospělí, kteří za ně rozhodují, podporu nevyhledají. Je to vážná námitka. Povinnost může některým dětem otevřít cestu k podpoře, kterou by jinak nedostaly. Neodpovídá ale na otázku, proč má stát kvůli ochraně některých dětí rozhodovat o všech. A dítě, které nikdo neslyší, nezačne být slyšeno jen tím, že o něm rozhoduje někdo další. Péče se ptá, co potřebuje konkrétní dítě a jeho rodina. Nadvláda stanoví jedno pravidlo pro všechny.
Co zůstává otevřené
To, že stát může povinnost prodloužit, ještě není důvod ji prodloužit.
Kdo rozhodl, co je pro čtyřleté dítě přínos? Kdo se zeptal na souhlas těch, kterých se povinnost týká? Proč stát nejdřív nevyhodnotí cesty, které nikoho nenutí? Podle čeho by poznal, že se mýlil? A kdyby dítě a jeho blízcí řekli ne, změnilo by to něco?
Na co se ptají jednotlivé důkazy
U každého důkazu uvádíme, co měří, kdo vypovídá, čí cíl vyjadřuje a co z něj nezjistíme.
Výzkumný ústav pedagogický, 2010. Názory dospělých: dotazníky od 713 pedagogů, ankety od 1 189 rodičů, internetová diskuse a stanoviska odborníků a profesních organizací. Výběr nezastupuje všechny pedagogy a rodiče. Vypovídá o tom, co si dospělí myslí o nucení jiných, ne o nezbytnosti povinnosti ani o zkušenosti dětí (VÚP, 2010).
Česká školní inspekce, 2018. Účast pětiletých dětí v mateřských školách v prvním pololetí povinnosti: z 96,4 % na 97 %, s poznámkou, že rostla už předtím. Tabulka téže zprávy uvádí 95,0 % a 95,5 %. Měřítkem je zapojení do instituce. Co účast dětem přinesla, z ní nezjistíme (ČŠI, 2018).
Pedagogická fakulta UK pro ministerstvo, 2022: zápis a docházka. Podíl zapsaných dětí (z 93,6 % na 95,3 %) je odhad z úředních statistik, jehož přesnost autoři sami zpochybňují, a chybí srovnání s dětmi, na které se povinnost nevztahovala. Údaje o docházce jsou výpovědi ředitelek 176 mateřských škol u sociálně vyloučených lokalit, ne záznamy; odpověděla necelá polovina oslovených škol. Měřítkem je zápis a pravidelná docházka (Greger a kol., 2022).
Pedagogická fakulta UK, 2022: dovednosti. Děti řešily úlohy z předmatematických a předčtenářských dovedností. Delší docházka souvisela s lepšími výsledky, příčinnou souvislost ale autoři neprokázali. Měřítkem je připravenost na základní školu. Jak děti samy prožívaly docházku a testování, se z výzkumu nedozvíme (Greger a kol., 2022).
Pedagogická fakulta UK, 2022: překážky. Jediná část důkazů, která se ptá, co rodinám brání: placená strava, vzdálenost, místo podle trvalého pobytu, nedůvěra k institucím. Doporučuje cesty, které nikoho nenutí, od obědů zdarma po respektující jednání (Greger a kol., 2022).
Česká školní inspekce, 2023. Do mateřských škol chodí 90,9 % čtyřletých dětí (ČŠI, 2023). OECD při jiném počítání věku uvádí 86 % (OECD, 2025), inspekce pro rok 2024/25 rozpětí krajů od 84,5 do 94,5 % (Deník, 2026). Jde o zápis do mateřské školy, ne o docházku ani o jiné formy péče a vzdělávání. Proč zbývající děti nechodí, z údaje nezjistíme.
Ministerstvo školství, 2020. Odkazuje na výzkumy spojující delší a kvalitní docházku s pozdější školní úspěšností. Měřítkem je cíl vzdělávací soustavy. O spokojenosti člověka a o tom, zda si svou cestu mohl zvolit, nevypovídá (MŠMT, 2020).
Člověk v tísni, 2018. Rozhovory s 19 učitelkami a 27 rodiči dětí ohrožených sociálním vyloučením. Popisují rozvoj samostatnosti, komunikace a připravenosti na školu, všechny děti dotazovaných rodičů ale předtím prošly předškolním klubem. Srovnání klubů s povinným ročníkem je zkušenost učitelek, ne měření. Měřítkem je nástup do základní školy bez odkladu (Člověk v tísni, 2018).
Ministerstvo školství, 2026. Priority uvádějí cíl dřívějšího zapojení dětí, ale ne důvody, proč se ho nedaří dosáhnout, ani cílovou hodnotu docházky (MŠMT, 2026). Stát dotacemi podporuje dobrovolné cesty, jejich výsledky ale priority nevyhodnocují (MŠMT, 2026b).
V článku neuvádíme:
Česká školní inspekce, diskuse z podzimu 2012. Odborníci byli ochotni povinný poslední ročník podpořit, upozorňovali ale na nedostatek míst v mateřských školách a na to, že bez lepších podmínek na základních školách by povinnost měla omezený přínos. Jde o názory, ne o měření (ČŠI, Překonávání školního neúspěchu).
Tady a teď a Demografické informační centrum, 2015. Posuzovaly tři možnosti: plošnou povinnost, nárok na místo pro všechny děti a povinnost jen pro děti z rodin ohrožených sociálním vyloučením se zapojením sociálně-právní ochrany dětí. Plošná povinnost tedy nebyla jedinou zvažovanou cestou (Tady a teď a DIC, 2015).
Výzkumy samostatnosti. Podpora samostatného rozhodování souvisí s motivací z vlastního zájmu a s duševní pohodou žáků (Bureau a kol., 2022; Howard a kol., 2024). Týkají se starších žáků a studentů a podpory uvnitř instituce, ne možnosti účast odmítnout.
Co v důkazech chybí úplně: hlas dětí, zvlášť těch, které chodit nechtěly; srovnání povinnosti s cestami, které nikoho nenutí; vyhodnocení podpory, kterou stát už platí; důvody, proč zbývající čtyřleté děti nechodí; a předem určené podmínky, za nichž by stát od povinnosti ustoupil.




