Jako malá jsem chodila moc ráda do školy. Byla jsem „celkem chytrá“ a rychle jsem si „dělala přátele“. Vždy jsem se naučila to, co bylo v danou chvíli „potřeba“. Samozřejmě byly předměty, které mi nešly, a do dneška všechna pravidla českého pravopisu neznám, nebo chemie je mi záhadou. „Správně česky“ jsem se naučila až v dospělosti. Testy z češtiny mě jenom stresovaly. Pamatuji si, jak mi s každým testem nebývalo dobře. Ten stres byl opravdu velký. Tělo, jak známo, si rádo na takové věci zvyká, a proto si i to moje na stres „zvyklo“. Postupem času jej začalo více vyžadovat. Bohužel jsem si toho z 19 let školní docházky neuchovala mnoho. K podnikání mě škola nepřipravila, ale život mě vše doučil.
Mé děti do školy zatím nechodí. Musím uznat, že mi vlastně nepřijde vhodné, aby do konvenčních škol vůbec chodily. To, jakým způsobem státní školství vypadá, není jenom důsledek zastaralého systému, ale také faktu, že škola se stala místem pro „hlídání“ dětí v době, kdy rodiče pracují. Rodiče si většinou neuvědomují, jaké to má důsledky. Často slýchám: „My jsme to taky přežili.“ Někteří mají naopak taková očekávání, vyžadující tlak na výkon dětí. Děti pak nemají možnost naplnit si své základní potřeby. Ztrácí vnitřní motivaci, zažívají pocit ztráty hodnoty, cítí bezmoc a pocit nedostatečnosti, ať dělají, co dělají, necítí se naplněné. Nešťastné děti nemohou být zdravé děti.
V tuto chvíli není na trhu škola, která by vyhovovala nejen mně, ale především mým dětem. Dokonce takovou školu ani není možné zřídit. To je nám velmi líto, když vidíme výsledky Summerhillu v Anglii a dalších center sebeřízeného vzdělávání ve světě.
Nemyslím, že jsou všichni lidé stejní. Každý člověk je jiný s rozmanitými zkušenostmi. Vlastní životní zkušenosti jsou nepřenosné na druhé. Každý člověk potřebuje svou vlastní vzdělávací cestu. Přála bych si mít legální možnost vybudovat v tomto státě školu, která by byla svobodným přístavem pro děti, které různé. Přála bych si školu pro děti.
Školu, kde je vítána výjimečnost každého z dětí. Někdo je umělec, někdo vědec a někdo třeba bude chtít pracovat pro tyto lidi. Chci školy bez stresu z tlaku v oblastech, v nichž děti nevynikají. Což je v tuto chvíli školní realita.
Přála bych si školu, kde děti budou moct naplnit svou potřebu po pohybu. Kde děti s ADHD budou moct žít, aniž by byly medikovány. Spousta dětí s ADHD, které znám, jsou medikovány v době, kdy jsou ve škole. ŽÁDNÁ MEDIKACE NENÍ BEZ NEŽÁDOUCÍCH ÚČINKŮ!
Přála bych si pro svoje děti, a nejen pro ně, školu, kde učitel bude inspirací, průvodcem a děti si budou moci vybrat, zda je pro ně vhodný. Přeji si, aby si děti vybíraly své učitele, aby si spolu s ním měly možnost naplnit své základní potřeby, včetně té po vzdělání. Mým přáním není, aby učitele za děti vybíral někdo jiný. Vystudovala jsem vysokou školu, a proto vím, že osvědčení o zkouškách na ní není důkazem odbornosti.
Přála bych si pro svoje děti podnětné prostředí. Naše děti se rodí do naprosto jiné doby. Do doby, která je technologizovaná a ani my nevíme, jak bude vypadat společnost za 10 let. To, co se v tuto chvíli učí na ZŠ, je naprosto neadekvátní dnešní době.
Nepotřebuji, aby tady vyrostlo „jiné školství“. Domnívám se, že školství je z podstaty věci nereformovatelné. NA ZMĚNU MŮŽEME ČEKAT VĚČNĚ A NA TO NAŠE DĚTI NEMAJÍ ČAS.
Chci mít legální možnost, podporovanou státem, vybudovat školu, která poskytne dětem bezpečné prostředí. To podmiňuje respektující přístup k jejich potřebám, psychickému zdraví a jejich cestě ke vzdělání. A ta je přesně taková, na jakou budou v danou chvíli připravené. A to jsou schopny vyhodnotit jen děti samy.
Již Carl Jung (a mnozí další) ve svých studiích dokazoval, že lidé jsou různí. Mají stejné potřeby, ale volí si různé strategie k jejich uspokojení. Proto si přeji, aby lidé mohli budovat takové školy, které jim samotným vyhovují. Aby existovalo tolik možností, kolik jich lidé budou ochotni pro druhé vytvářet.
Osobně bych se ráda přičinila, aby tady taková škola vznikla a lidé, kteří mají dostatek, ji spolufinancovali. Aby měly možnost využít ji i děti z vyloučených lokalit a ti, kteří nemají dostatek finančních prostředků.
A pak, na území ČR žijí i rodiny, které si přejí učit se spolu s dětmi z mnoha dalších zdrojů existujících ve světě než prostřednictvím každodenní docházky do škol. Chtějí být dětem nablízku a spolupracovat s nimi. Ukazovat jim svět takový, jaký je. Žít s dětmi v každodennosti. Pro ně bych si přála takovou možnost.
Vždyť si prosím představte, kolik z toho, co jsme si ve škole měli zapamatovat využíváme v praxi? Nejste-li učitelé, pak je to naprosté minimum.
Osobně si nemyslím, že by legální unschooling či možnost budovat školy, které svobodnou volbu vzdělání umožňují, ohrozil či jakkoli omezil vzdělanost národa.
Systém, který zde je, je naprosto nevhodný pro většinu dětí. Soudobý výzkum mozku naznačuje, že memorováním se ukládá informace do krátkodobé paměti a napsáním písemky tyto znalosti ztrácí životnost.
Dospěla jsem k názoru, že takto organizované školství nevyhovuje ani mně, natožpak mým „živým“ a zvídavým dětem, a už vůbec nepodporuje motivaci k celoživotnímu vzdělávání a tím pádem ani vzdělanost národa.
Vnitřní motivace je to, co žene člověka z bodu 1 do bodu 100. Přála bych Vám vidět mého syna (4r), který denně staví. Proč staví? Protože ho to baví a díky tomu se ve 4 letech učí číst a psát. Né proto, protože mu to někdo nakázal, ale protože je ve svobodném prostředí a my, rodiče, ho podporujeme ve věcech, které ho baví. To, co k životu potřebuje, má motivaci se učit. Mimochodem, v konvenční škole by můj syn musel nejspíš užívat léky na ADHD. To je jeden z důvodů, proč je pro nás školství nepreferovanou volbou.
Budu velmi ráda, vezmete-li v potaz, že nejsme všichni stejní. Legální možnost unschoolingu je vyjádřením faktu, že v dnešní době se lidé mají možnost nejlépe rozvíjet a vzdělávat vlastním způsobem. Nebo za pomoci průvodců, které si sami vyberou.
Na základě téže úvahy, by se mohly budovat školy, o které stojím, a velmi ráda budu u jejich vzniku.
Eva Strejcová
