Pracovala jsem v nízkoprahových klubech pro děti a dospívající. Chodily tam děti, které dopoledne nebyly ve škole. Nikdo je nenutil, a přesto přišly. Píšu o tom, proč.
Odpoledne v klubu
Do klubu chodily děti od šesti do devatenácti let. Řada z nich často vynechávala školu. Měly diagnózy poruch učení a kázeňské tresty. Ve škole se jim říkalo nepřizpůsobivé.
Odpoledne přišly samy. Hrály hry, seděly u počítačů, četly, zpívaly, tančily a diskutovaly. Mluvily o tom, co je trápí ve vztazích. A často vytáhly sešit a chtěly pomoct s úkolem do školy, kam ráno nešly.
Byly to bystré a zvídavé děti. Tytéž děti, které dopoledne škola považovala za problém.
Začala jsem se ptát, čím se ta dvě místa liší. Odpověď jsem našla v zákonech.
Jeden stát, dvoje pravidla
Klub je sociální služba. Zákon o sociálních službách říká, že pomoc „musí vycházet z individuálně určených potřeb osob“ a „podporovat rozvoj jejich samostatnosti“. Nikdo vám ji nenařídí. Přijdete, když chcete, řeknete, co potřebujete, a můžete kdykoli odejít. Cíle si určujete sami.
Škola je povinná. Dítě do ní chodí devět let, ať chce, nebo ne. Co se bude učit, určuje státní program. Když rodiče péči o docházku zanedbají, hrozí jim pokuta do pěti tisíc korun.
Oba systémy přitom slibují totéž: člověka, který si umí poradit s vlastním životem. Jeden k tomu jde přes dobrovolnost, druhý přes povinnost.
Stát tedy ví, jak pomáhat bez nucení. Má to napsané v zákoně. Odpoledne se jím u těch dětí řídil. Dopoledne u týchž dětí postupoval opačně.
Znám to z druhé strany
Rodiče mě opustili a vychovávali mě prarodiče. Starali se, jak nejlíp uměli. Jejich výchova ale byla tvrdá a doma jsem byla svědkem násilí.
Většinu dětství jsem trávila ve výchovných a vzdělávacích zařízeních, od rána do pozdního odpoledne. Nabídka činností byla bohatá a učitelé i vychovatelé se nám věnovali. Přesto jsem se tam cítila opuštěná.
Dospělí kolem mě věděli lépe než já, co potřebuju. Mysleli to dobře. Já z toho ale vyčetla, že mi nevěří, že se umím učit a rozhodovat. Chuť učit se jsem ztratila.
Ve čtrnácti jsem odešla z domova a žila na ulici. Pomohli mi lidé, kteří mi dali práci a bydlení. Riskovali tím, protože jsem na to neměla věk. Pravidla, která mě měla chránit, dělala z jejich pomoci riziko.
Později jsem se rozhodla vzdělávat a podnikat. Zamilovala jsem si ekonomii, etologii, psychologii a neurovědy. Studovala jsem sociální práci.
Co k tomu říká výzkum
Moji zkušenost popisuje teorie sebeurčení psychologů Edwarda Deciho a Richarda Ryana. Člověk podle ní potřebuje tři věci: rozhodovat o sobě, zažívat, že něco umí, a někam patřit. Když je má, učí se z vlastní vůle.
Souhrn 344 souborů dat s více než 223 tisíci žáky a studenty z roku 2021 ukázal, že učení kvůli odměnám a trestům nesouvisí s výkonem ani s vytrvalostí. Kdo se učí jen proto, že musí, se podle těch dat neučí líp ani vytrvaleji.
Co vidíme dnes
Moje zkušenost je stará. Tahle čísla jsou nová.
Do školy se těší devět procent dětí. V roce 2022 se výzkumníci ve studii HBSC ptali asi patnácti tisíc českých dětí od jedenácti do patnácti let, jak se jim líbí ve škole. Čtyři z deseti ji rády nemají, mezi patnáctiletými skoro polovina. V roce 2010 se do školy těšilo šestnáct procent patnáctiletých, v roce 2022 osm.
Základní školu nedokončí asi každé pětadvacáté dítě. Devět povinných let odchodí, ale do deváté třídy nedojde. Podle Mapy vzdělávání PAQ Research z roku 2023 je to 3,6 procenta žáků. V Praze asi jedno procento, na Bílinsku 23,8 procenta. Povinná docházka tak svůj slib neplní právě u dětí, kvůli kterým se nejčastěji obhajuje.
Povinný rok školky nenašel děti, kvůli kterým vznikl. Stát ho zavedl v roce 2017 a mířil na děti z chudých rodin. Česká školní inspekce o rok později uvedla, že do školky už předtím chodilo přes 90 procent pětiletých a asi tři procenta dětí se zapojit nepodařilo ani potom. Náměstek ústředního školního inspektora k tomu řekl, že se ty děti mnohdy nepodařilo ani dohledat a že hlavním dopadem změny byla větší administrativa. Povinnost platí dál pro všechny.
Za zanedbanou docházku se nově bere i dávka. Od října 2025 platí nová dávka státní sociální pomoci. Rodič, který je pravomocně uznán vinným z přestupku zanedbání školní docházky, může přijít na tři měsíce o část dávky určenou na dítě. Dítě, kterému se ve škole nedaří, tak má doma ještě méně peněz.
Co s tím dělám
O změnu zákona jsem usilovat přestala. Jsem pro nenásilí a dobrovolnost a každá změna zákona zvýhodní jedny na úkor druhých. Kdo nikoho nenutí, nemusí dokazovat nic. Kdo nutí, dluží zdůvodnění.
Držím se toho, co se mi osvědčilo:
- Než někomu pomůžu, zeptám se, jestli o to stojí.
- Věřím, že se děti naučí všechno, co k životu potřebují.
- Podporuju jejich samostatnost.
- Ptám se, jak se cítí, co potřebují a co je baví. A poslouchám.
- Mluvím s nimi o čemkoli, bez cenzury a tabu.
- Vím, že starost o jejich vzdělání mi nedává právo je ovládat.
- Respektuju jejich důstojnost i jejich hranice.
Za vzdělání dítěte nese odpovědnost především dítě samo. Bude žít s jeho důsledky.
Školu bych nikomu nebrala. Přeju si, aby zůstala těm, komu vyhovuje, a aby vedle ní směla být místa, kam děti přijdou samy. Jak by takové místo mohlo vypadat, popisuje koncept sociálně vzdělávacího centra.
Děti z klubu mi ukázaly, že přijdou.
Zdroje
- Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 2 odst. 2.
- Zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon, § 36 a § 182a.
- Zákon č. 151/2025 Sb., o dávce státní sociální pomoci. Veřejný ochránce práv: Superdávka, leták. Šance dětem: Dávka státní sociální pomoci, 2026.
- ČT24: Do školy se opravdu těší sotva desetina českých dětí, 16. 10. 2024. Výsledky studie HBSC 2022.
- TN.cz: Základku někde nedochodí skoro čtvrtina dětí, 3. 11. 2023, a Každé 25. dítě nedokončí základní školu, 14. 9. 2025. Data PAQ Research.
- Člověk v tísni: Děti se mnohdy nepodařilo dohledat, natož situaci řešit, rozhovor s Ondřejem Andrysem, 1. 2. 2019.
- Howard, Bureau, Guay, Chong a Ryan (2021): Student motivation and associated outcomes. Perspectives on Psychological Science. Podrobněji na stránce Co víme.
