Pět klíčových poznatků neurovědy o hře aneb Jak žáci přicházejí o wellbeing a duševní zdraví?

V roce 2023 tu vyšlo pět vět o hře a mozku. Pocházejí z webu amerického National Institute for Play a neměly u sebe zdroje. Dvě z nich navíc v češtině vyzněly silněji než v originále.

Tady je všech pět znovu. U každé je napsáno, co se ví, na kom se to zjistilo a jak pevně to stojí.

Předem: většina toho, co neurověda o hře ví, pochází z pokusů na potkanech. O lidech víme méně a jinak.

1. „Hra je součástí neurobiologie všech savců“

Skoro. Slovo „všech“ je navíc.

Hra je popsána u primatů, šelem, hlodavců, kopytníků, slonů i kytovců, a také u ptáků. Že si hraje každý druh savce, ale nikdo nedoložil. Přehledy, které vycházejí z práce biologa Gordona Burghardta, uvádějí skupiny, kde byla hra pozorována aspoň u jednoho druhu.

Podstatné zůstává: hra není lidský vynález ani odměna za práci. Je starší než člověk.

2. „Hra je jedním ze sedmi vrozených emočních systémů“

Je to teorie jednoho významného vědce. Shoda na ní nepanuje.

Neurovědec Jaak Panksepp popsal sedm základních emočních systémů: hledání, péči, hru, touhu, strach, smutek a vztek. Opíral se o pokusy na zvířatech, hlavně savcích: dráždění hlubokých částí mozku proudem, podávání látek a poškození vybraných oblastí.

Jiní badatelé s ním nesouhlasí. Lisa Feldman Barrettová s kolegy v roce 2007 napsala, že představa několika pevně daných emočních okruhů už dosloužila. Emoce jsou na ni podle nich příliš proměnlivé.

Správně tedy: podle Pankseppa je hra jedním ze sedmi systémů. Jako hotový fakt o lidském mozku to říct nejde.

3. „Herní obvody ve středním mozku jsou klíčové pro vývoj mozkové kůry“

U potkanů pro to mluví tři pokusy. U lidí to nikdo nezměřil.

První pokus je z roku 1994. Jaak Panksepp s kolegy odstranil novorozeným potkanům mozkovou kůru. Mláďata si hrála dál. Jejich hra byla neobratnější, ale chuť do ní zůstala. Autoři z toho vyvodili, že hru spouštějí hlubší části mozku.

Druhý je z roku 2023. Tým Michaela Brechta z Berlína našel u potkanů místo ve středním mozku, které je při hře a lechtání aktivní. Když ho dočasně vypnuli, potkani si hráli výrazně méně a méně se „smáli“. V prostředí, které v nich vyvolávalo úzkost, se smát přestali.

Třetí se týká kůry. Kanadský tým (Bell, Pellis a Kolb) ukázal, že neurony v jedné části čelní kůry potkanů se vyvíjejí jinak podle toho, jestli si mládě smělo hrát. Samotná přítomnost druhů na to nestačila.

4. „Hra je základní motivační síla“

U potkanů doloženo. Chová se jako hlad.

Když mládě potkana nějakou dobu nemá s kým si hrát, hraje si potom o to víc. Když má společnosti dost, hry ubývá. Panksepp a Beatty to popsali v roce 1980 a hru nazvali „regulovaným procesem“. Tak se chovají potřeby: čím déle chybí, tím víc se hlásí.

Rodič, který vyzvedl dítě po šesti hodinách v lavici, to zná z vlastní zkušenosti. Vědecký důkaz u dětí to ale není.

5. „Nedostatek volné hry souvisí s depresí“

U potkanů pokus existuje. Týká se sebeovládání, ne deprese. Nizozemští vědci v roce 2013 oddělili mláďata od ostatních v období, kdy si potkani hrají nejvíc, a potom je vrátili do skupiny. V dospělosti se tato zvířata hůř ovládala a hůř se rozhodovala v nových situacích. Neurony v jejich čelní kůře trvale hůř reagovaly na dopamin. Pokus ale neoddělí hru od všeho ostatního, co izolovanému mláděti chybí.

U lidí takový pokus udělat nejde. Máme tři druhy údajů.

Dlouhé řady. Peter Gray, David Lancy a David Bjorklund v roce 2023 shrnuli, že dětem v USA a Británii za posledních padesát let ubylo samostatnosti a přibylo úzkostí a depresí. V Anglii chodilo v roce 1971 ze školy samo 86 procent dětí z prvního stupně, v roce 2010 čtvrtina. Autoři jsou přesvědčení, že jedno způsobuje druhé. Sami ale píšou, že většina studií je korelačních a směr příčiny sama dokázat nemůže.

Srovnání dětí. Britský výzkum z prvního covidového uzavření se ptal rodičů dětí od pěti do jedenácti let, ve druhém vzorku jich bylo 1 919. Děti, které si víc hrály dobrodružně, měly méně úzkostných a depresivních potíží a víc radosti. Nejsilněji to platilo u dětí z chudších rodin. I tohle je souvislost, ne příčina.

Česká čísla. Stojí vedle sebe a nikdo je zatím nespojil.

Čtyřicet procent deváťáků má známky středně těžké až těžké deprese, třicet procent úzkosti. Dívky více než dvakrát častěji než chlapci. Zjistil to Národní ústav duševního zdraví v roce 2023 u více než šesti tisíc žáků. Příčiny nezkoumal.
Školák je ve všední den venku průměrně hodinu a 33 minut. U obrazovky doma stráví podle rodičů dvě hodiny a 34 minut. To je z výzkumu České děti venku z roku 2023.
Do školy se těší devět procent dětí (studie HBSC, 2022).
Vyhláška dovoluje šest vyučovacích hodin dopoledne. Přestávka musí mít aspoň deset minut, jedna za dopoledne aspoň patnáct.

Jestli jsou děti s méně hrou tytéž děti, kterým je hůř, v Česku nikdo nezměřil. Tahle studie chybí a dá se udělat.

Co z toho plyne

Neurověda nedokazuje, že škola bere dětem duševní zdraví. Kdo to tvrdí s odkazem na mozek, říká víc, než ví.

Dokazuje něco skromnějšího a pevnějšího. Hra je staré chování, které se u savců hlásí jako potřeba. U potkanů ji spouštějí hluboké části mozku, formuje čelní kůru a úzkost ji vypíná. U lidí ukazují studie, které tu cituji, stejným směrem, jen zatím bez důkazu příčiny.

A je tu věc, kterou výzkum rozhodnout nemůže. Hra je to, co děti dělají, když je nikdo nenutí. Důkazy nedluží ten, kdo děti nechá hrát. Dluží je ten, kdo jim hru bere a nahrazuje ji něčím povinným.

Z toho plyne i jedno upozornění. Hrou se myslí činnost, kterou si dítě samo vybralo a samo ji řídí. „Hra“, kterou vede dospělý podle plánu, je výuka v převleku. Může být příjemná, ale o ní žádný z uvedených výzkumů není.

Co se dá udělat hned a bez čekání na další studie: