Hra pubertou nekončí

Usmívající se muž sklání hlavu nad hrou

Někdy kolem dvanáctého roku zmizí z řeči dospělých slovo „hra“. Dítě si hrálo. Dospívající se buď učí, pracuje nebo se fláká či ztrácí čas.

Činnost přitom často zůstala stejná. Změnil se název, který hře dáváme, a s ním i to, jestli ji necháme být.

Za přejmenováním stojí představa, že hra je přestávka: u dětí mezi učením, u dospělých mezi prací. Tenhle text ji zkouší obrátit.

Hra se mění, nemizí

Přehled Davida Whitebreada a jeho kolegů z Cambridge rozlišuje pět druhů hry: pohybovou, hru s předměty, symbolickou, hru na něco a hry s pravidly. Poslední druh, kam patří sport i počítačové hry, podle něj pokračuje až do dospělosti.

Patnáctiletý už si nehraje na obchod. Staví svět ve hře, skládá kapelu, pilí trik na skateboardu, vymýšlí pravidla, hádá se o ně a začíná znovu. Dělá to, protože chce, a může kdykoli přestat. To jsou známky hry.

Dospělí to dělají taky. Jen tomu říkají práce nebo koníček.

Co ukázal pager

Psycholog Reed Larson shrnul v roce 2000 výzkumy, při kterých dospívající nosili pager. Ten jim v náhodných chvílích pípl a oni zapsali, co právě dělají, jak moc to chtějí dělat a jak se soustředí.

Vyšly tři různé světy:

Kde Chuť to dělat Soustředění
Ve třídě a nad úkoly nízká vysoké
S kamarády vysoká nízké
Při dobrovolné činnosti s řádem: sport, umění, koníčky vysoká vysoké

Jen ve třetím světě se obojí potkalo. Larson z toho vyvodil, že právě tam se dospívající učí iniciativě: chtít něco sám a vydržet u toho, i když je to těžké.

Pozdější studie na 165 amerických žácích ukázala totéž. V odpoledních programech byli nejzaujatější při sportu a umění, nejméně při domácích úkolech.

Důležitá je jedna podrobnost. Ve třetím světě často byl i dospělý, trenér nebo vedoucí. Nerozhoduje tedy, jestli u toho dospělý je. Rozhoduje, kdo si činnost vybral.

Flow se neptá, jak se činnost jmenuje

Třetí svět se podobá stavu, který psycholog Mihaly Csikszentmihalyi nazval flow: člověk je do činnosti ponořený natolik, že přestane sledovat čas. Přichází, když je úkol těžký tak akorát. Nenudí a nedrtí.

Ve studii z roku 1989 nosilo pager týden 78 zaměstnaných dospělých. Naprostá většina chvil flow jim připadla na práci, ne na volno. Jak se cítili, záviselo víc na tom, jestli ve flow byli, než na tom, jestli zrovna pracovali. A přesto byli motivovanější ve volnu.

Jedno možné čtení: slovo „práce“ řekne člověku „musíš“ dřív, než si všimne, jak mu u ní je. Školák nad úkolem je na tom stejně. Soustředí se, a nechce.

Proč na tom záleží, naznačuje švédská studie z roku 2024. Sledovala 9 361 dvojčat a jejich záznamy ve zdravotních registrech. Lidé, kteří flow zažívají snáz, měli nižší riziko, že později dostanou diagnózu deprese nebo úzkostné poruchy. Souvislost zeslábla, ale nezmizela, když autoři započítali sklon k neuroticismu. U deprese vydržela i při srovnání jednovaječných dvojčat mezi sebou.

Důkaz, že flow před depresí chrání, to není, a autoři to sami píší. Je to ale pevnější opora než jednorázové dotazníky, ze kterých se o flow a duševním zdraví usuzovalo dřív.

Kolik místa na hru zbývá

Čas. Zákon dovoluje šestákům a sedmákům až 30 povinných vyučovacích hodin týdně, osmákům a deváťákům 32 a středoškolákům 35. K tomu úkoly, cesta a kroužky.

Tlak. Ve studii HBSC z roku 2022 uvedlo stres ze školních povinností 38 procent českých chlapců a 52 procent dívek. Do školy se těší osm procent patnáctiletých.

Venku. Podle výzkumu České děti venku z roku 2023 je víc než čtyřicet procent školáků ve všední den venku hodinu nebo méně. Děti od třinácti do patnácti let tráví u obrazovky průměrně dvě hodiny a 19 minut denně.

Spoluhráči. Mezi překážkami, proč školáci nejsou venku, se u 39 procent objevilo, že nemají s kým. V roce 2015 to bylo 17 procent. Hra potřebuje druhého.

A ještě jedno číslo, tentokrát o výzkumu. Rozbor 87 studií o učení hrou z roku 2025 zjistil, že převážná část se týká nejmladších školáků a prvního stupně. Druhému stupni a středním školám se věnuje minimum z nich. Učení hrou u dospívajících skoro nikdo nezkoumá. Co o hře v tomhle věku víme, víme z velké části z výzkumů volného času, jako je ten Larsonův.

Proč ji nevidíme

Hra dospívajících je špatně vidět ze tří důvodů.

Vypadá jako nic. Dva kluci sedí hodinu na zdi a dohadují se o pravidlech hry, kterou možná nikdy nedohrají. Zvenku je to flákání. Zevnitř vyjednávání, plánování a humor.

Děje se na obrazovce. Počítačové hry hraje denně 48 procent českých chlapců. Studie na 39 tisících dospělých hráčů z roku 2022 nenašla, že by čas strávený hraním měnil to, jak se lidé cítí. Záleželo na tom, jestli hrát chtějí, nebo mají pocit, že musí. Na dospívajících takhle velká studie s daty přímo z her chybí.

Přejmenovali jsme ji. Když třináctiletého baví kreslit, přihlásíme ho na výtvarku, když ho baví míč, na tréninky. Myslíme to dobře a někdy to vyjde: Larsonova třetí kategorie jsou často právě kroužky. Jen se při tom snadno ztratí to hlavní, tedy že si to vybral sám a smí přestat.

Co může udělat dospělý

  • Nechat v týdnu odpoledne, na které není nic naplánováno. Nuda na jeho začátku k tomu patří.
  • Zeptat se „co stavíš?“ místo „jak dlouho u toho sedíš?“. A odpověď poslouchat.
  • Nedělat z každé záliby kroužek s výsledky. Některé věci smějí zůstat k ničemu.
  • Hru nezesměšňovat. Věta „na to už jsi velký“ ji může ukončit na dlouho.
  • Hrát si sám. Kdo vidí dospělé jen pracovat a odpočívat, snadno usoudí, že hra jednou končí.

Tyhle rady nejsou z výzkumu. Plynou z toho, co hru dělá hrou: člověk si ji vybral, řídí ji a může odejít.

Tři slova pro jednu věc

Hře obvykle necháváme místo, které zbude: přestávku mezi učením, prostoj v práci, víkend. Myslím si, že to má být obráceně.

Hrou se lidé učí. Ve flow cítí naplnění. A co člověk potřebuje, aby mu činnost dávala smysl, popisuje teorie sebeurčení třemi slovy: autonomie, kompetence, vztahy. Metaanalýzy školního výzkumu je spojují s motivací z vlastní vůle, studie na dospělých s pocitem smyslu.

Tyhle potřeby se neptají, jak se činnost jmenuje. Kdo si volí, co ho baví, najde je ve hře, v učení i v práci. Psycholog Peter Gray tak popisuje život lovců a sběračů: o tom, kdy, jak a kolik budou pracovat, rozhodoval každý sám a k práci přistupovali hravě. Je to výklad etnografií, ne měření. Naznačuje ale, že hranici mezi hrou a prací si kreslíme sami.

Proto považuji za stěžejní vědomý přístup k tomu, jak se učíme a jak pracujeme. Když si volíme, co nás baví, dostáváme smysl, pocit kompetence, autonomii a vztahy. A můžeme zjistit, že hra může být synonymem slov práce a učení.

Patnáctiletý, který hodiny staví svět ve hře, se učí a pracuje. Jen tomu tak neříkáme.

Podnět k tomuhle textu dal článek Becky Koritz When did you stop playing? z prosince 2022.

Zdroje

Autor textu

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Přihlaste se k odběru
Oznámení
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejvíce hlasů
0
Těšíme se na vaše názory! Můžete komentovat...x