Sebeřízené vzdělávání podrobně
Krátké vymezení najdete na stránce Co je sebeřízené vzdělávání. Tady je podrobný výklad s argumenty a zdroji.
Člověk chce opravit kolo, porozumět zprávě, zahrát skladbu nebo vytvořit vlastní hru. Něco už umí, něco si zjistí, s něčím potřebuje pomoci. Původní otázka se může rozvětvit do dalších. Jindy zůstane u jedné praktické dovednosti, která mu právě usnadní život. A někdy nechce nic z toho, co by si pro něj přáli dospělí. Učení nemusí být předem vyhlášeným cílem, aby mělo hloubku a význam.
Co znamená sebeřízené vzdělávání
Pojem self-directed education zpracovává psycholog Peter Gray v Oxford Research Encyclopedia of Education. Ve svém výkladu do něj zahrnuje vzdělávání vycházející z činností, které si člověk sám zvolil, ať už se jimi vědomě snaží něco naučit, nebo ne (Gray, 2017; plný text). Dítě, které si vymýšlí příběh, nemusí mít v úmyslu rozvíjet slovní zásobu. Chce příběh vyprávět. I to, co se přitom naučí, patří k jeho vzdělávání.
U sebeřízeného vzdělávání nás zajímá především to, kdo určuje jeho směr. V pojetí, které jako Aliance zastáváme, má člověk skutečnou možnost volit, co, kdy, jak a s kým bude poznávat. Může své záměry měnit, přijímat nabídky druhých i odmítnout cestu, která mu nedává smysl.
V jednom bodě jdeme dál než Gray, který za sebeřízené považuje i vzdělávání v demokratických školách, do kterých děti docházejí v rámci povinného vzdělávání (Gray, 2017). Za sebeřízené považujeme vzdělávání jen tehdy, když člověk může jeho rámec přijmout i odmítnout, ovlivňovat jeho podobu a později svou volbu změnit. Rozhoduje také o tom, zda a kam bude docházet a s jakými podmínkami souhlasí. Možnost, která existuje jen na papíře, nestačí. Pokud rámec nemůže odmítnout nebo opustit, zůstává vnucený, ať povinnost ukládá zákon, nebo ji vynucují rodiče. Platí to i pro rámec označovaný jako sebeřízený. Kde taková povinnost platí, mohou existovat jen podmínky, které se sebeřízení co nejvíc blíží.
Takové vzdělávání může mít velmi různou podobu: hru, rozhovor, práci na společném projektu, samostatné hledání i pravidelné lekce. Člověk si může vybrat učitele právě proto, že chce využít jeho zkušenost a nechat se vést. Může přijmout náročnou přípravu nebo přesně stanovený postup. Podstatné je, zda tuto cestu přijímá za svou a má možnost o ní dál rozhodovat.
Rozhodovat o sobě znamená mít skutečný vliv
Sebeřízení potřebuje víc než svolení dělat si své. Člověk musí mít skutečný vliv na to, co se s ním děje: možnost něco začít, odmítnout, změnit a podílet se na rozhodování o společných podmínkách. Nestačí smět vyslovit názor, pokud na rozhodnutí nemá žádný vliv. Právo být slyšen ještě není právo rozhodovat. Nejde přitom jen o vliv uvnitř školy nebo jiné instituce. Jde o vliv ve světě mimo ni: na to, kde a s kým člověk žije, čím se živí, co může vytvořit a nabídnout druhým a jak může působit na společnost kolem sebe. Vliv, který končí u dveří instituce, je skutečný, ale omezený na prostor, který vymezil někdo jiný.
K tomu potřebuje prostředky: čas a prostor, přístup k informacím, penězům a věcem, které může používat, a lidi, na které se může obrátit. Potřebuje také sociální a ekonomickou moc. Sociální moc se projevuje tím, zda člověk dokáže ovlivnit společná rozhodnutí, získat spojence a dovolat se účinné pomoci. Ekonomická moc zahrnuje možnost rozhodovat o prostředcích a mít přístup k tomu, co potřebuje, aniž musí za každou cenu vyhovět tomu, kdo prostředky poskytuje. Děti mají obojí výrazně omezené: zpravidla se neuživí samy, nemají vlastní bydlení a závisejí na dospělých. Záleží proto na tom, kdo prostředky ovládá a čím podmiňuje jejich dostupnost. Možnost odmítnout je omezená, pokud jejím důsledkem může být ztráta potřebné péče, zázemí nebo všech dostupných vztahů.
Neznamená to být na nikom nezávislý. Potřebovat druhé neznamená přenechat jim vládu nad sebou. Záleží proto na tom, zda má člověk víc zdrojů podpory a může se dovolat pomoci i mimo vztah, ve kterém vznikl spor. K našemu pojetí sebeřízeného vzdělávání patří aktivní vytváření příležitostí a vztahů, v nichž je místo i pro nesouhlas.
To se týká školy, domácího vzdělávání i prostředí označovaného jako sebeřízené. Název neříká, kdo v něm skutečně rozhoduje. Ptáme se proto: Co může člověk ovlivnit? Může zpochybnit pravidla? Jaké možnosti skutečně zná a ke kterým má přístup? Má koho požádat o radu, s kým něco podniknout a kde se cítit přijímaný? Co ho stojí odmítnout nebo odejít: peníze, čas, vztahy, zázemí, bezpečí? Může tu cenu zaplatit a kdo ji ponese za něj? Kdo mu pomůže, když ten, na kom závisí, jedná svévolně?
Takový vliv často nemají ani dospělí. Sebeřízení dětí proto nejde oddělit od toho, jaký vliv mají na svůj život dospělí kolem nich. Není to jen otázka výchovy nebo vzdělávací metody, ale otázka sociální a ekonomická.
Co si nikdo nevybral
Nikdo si nevybral, že se narodí, ani své rodiče, sourozence, tělo, jazyk a dobu. Pokud by sebeřízení znamenalo, že si člověk zvolil všechno, co ho utváří, možné by nebylo. Rozlišujeme proto omezení, která nikdo odstranit nemůže, a rámce, pravidla a požadavky, které určili lidé a které mohou změnit. Sebeřízení se týká toho, zda člověk tyto rámce může přijmout, odmítnout, ovlivňovat a měnit. Nevybraný počátek života neospravedlňuje další vnucování. A přání žít neznamená souhlas se všemi podmínkami, za kterých člověk žije.
Filozofka Seana Shiffrin argumentuje, že kdo přivede dítě na svět, ukládá mu bez jeho souhlasu zátěž a rizika, a nese proto odpovědnost za to, co dítě kvůli tomu nese (Shiffrin, 1999). Pro rodiče z toho podle nás neplyne víc práva rozhodovat, ale víc povinností. Z toho, že dítě na dospělých závisí, pro nás plyne odpovědnost rozšiřovat jeho možnosti rozhodovat.
Utrpení z donucení nevysvětlujeme nedostatkem „vnitřní svobody“ a nečekáme, že se člověk spokojí se svobodou myšlení. Otázkou zůstává, jak získat skutečný vliv na podmínky života, který chce žít. Podrobněji se jí budeme věnovat v samostatném textu.
Jakou roli mají rodiče a učitelé
Sebeřízení může začínat větou „Chci to zkusit.“ Stejně tak větou „Pomůžeš mi?“ A také větou „Ne.“
Vztah rodiče a dítěte jako celek dobrovolný není. Můžeme však měnit, kolik prostoru v něm mají dohoda, nesouhlas a vlastní rozhodování a kolik se prosazuje mocí. Usilujeme o vztahy bez donucení a ovládání, co nejvíc založené na vzájemné dobrovolnosti.
Povinnost pod pohrůžkou trestu proniká do celého vztahu. Rodič ví, že za docházku dítěte odpovídá a že může být souzen: za přestupek mu hrozí pokuta (§ 182a školského zákona), při opakovaném nebo dlouhodobém zanedbávání trestní stíhání (§ 201 trestního zákoníku) a v krajním případě zásah do rodičovské odpovědnosti. Nic z toho se nemusí stát. Stačí vědomí, že druzí mají výsadu ho posuzovat a trestat a on se jim nemůže účinně bránit. Když dítě odmítne, nese cenu i rodič, a z toho, kdo má o dítě pečovat, se stává ten, kdo docházku vynucuje. Jeho zklamání nebo nátlak pak nemusí vycházet z toho, co si o dítěti myslí, ale ze strachu. Pocit vydání na pospas tak může přecházet z rodiče na dítě, které je vydáno jemu i škole. Učitelé jsou na tom podobně: sami jsou posuzováni a docházku i hodnocení řídí předpisy, ne dohoda s dítětem. Odpovědnost za vztah tak nesou lidé, kteří sami žijí pod hrozbou. O to víc záleží na tom, aby tento tlak nepřenášeli na dítě jako podmínku přijetí a aby se o něm mluvilo nahlas.
Rodiče a učitelé mohou sdílet své znalosti, čas a pozornost, představovat neznámé možnosti, zpřístupňovat knihy a nástroje, zvát ke společné činnosti nebo pomáhat s tím, co se zatím nedaří. Záleží ale také na tom, zda dítě může samo přicházet s návrhy a měnit to, co dospělí připravili. Nemá být odkázané jen na přijímání nebo odmítání jejich nabídek.
Nabídka musí počítat s nesouhlasem a odmítnutím, i když jde o něco, co sami považujeme za důležité. Respektovat toho, kdo s námi souhlasí, je snadné. Respekt se ukáže až tehdy, když dítě odmítne: zda jeho odmítnutí bereme vážně, nebo pokračujeme v nátlaku, dokud neustoupí.
Nesouhlas nemusí zaznít slovy. Může se projevit zaváháním, odvrácením, ztuhnutím nebo jen zdviženým obočím. I takový náznak si zaslouží pozornost, i když mu nemusíme správně rozumět. Zpomalíme, dáme prostor a ověříme si, zda chce dítě pokračovat, nebo něco změnit. Mlčení ani to, že se nebrání, samo o sobě neznamená souhlas.
Stejně beze slov může působit i nesouhlas dospělého. Dítěti často stačí vidět, že jeho volba rodiče netěší, a ustoupí, i když nikdo nic neřekne. Radost i zklamání dospělého mohou být tlakem, zvlášť když dítě na jeho přijetí závisí. Dotazníková studie mezi vysokoškoláky spojuje náklonnost rodičů podmíněnou tím, zda dítě vyhoví, s vnitřním nátlakem, kolísavým sebehodnocením a zatrpklostí vůči rodičům; jde o souvislosti, ne o prokázanou příčinu (Assor, Roth a Deci, 2004). Neznamená to, že dospělý má skrývat, co cítí. Dítě ale nemá svými rozhodnutími platit za to, že ho přijímáme.
Ve vztahu mohou zraňovat děti i dospělí. Každý potřebuje možnost chránit své tělo, věci, čas a soukromí, odmítnout kontakt a získat pomoc. Respekt k dítěti nevyžaduje, aby rodič snášel ubližování. Také dospělí mají své potřeby a hranice a mohou společnou činnost odmítnout. Ani závislost dítěte ale neopravňuje dospělého vynucovat si poslušnost.
Vzájemná ochrana neznamená stejnou odpovědnost. Moc má ve vztahu i dítě, ale dospělý odpovídá za zajištění péče a zpravidla ovládá větší část podmínek, na kterých dítě závisí. Může potřebovat odstup nebo pomoc dalšího člověka; povinnost zajistit péči není povinnost být neustále osobně k dispozici. Potřebnou péči ale nemá podmiňovat tím, že dítě ustoupí, a odmítání vztahu nemá sloužit jako prostředek poslušnosti. Dítě zase potřebuje mít přístup k pomoci i mimo tohoto dospělého.
Potřeba podpory se liší podle věku, okolností i konkrétního člověka. Někdo chce pomoc s plánováním, jiný s komunikací nebo s překonáním určité obtíže. I o podobě pomoci se domlouváme a bereme vážně, když ji dítě odmítne.
Zastavit ubližování nebo ochránit před nebezpečím může vyžadovat zásah proti vůli druhého. I dobře míněný zásah je uplatněním moci a potřebuje vysvětlení a přezkoumání. Co právě chráníme? Je zásah nezbytný? Nestačí méně omezující postup? Končí omezení, když pomine nebezpečí, nebo dál slouží k vynucování poslušnosti? Patří k tomu i naslouchání tomu, jak zásah druhý zažil, a ochota uznat vlastní chybu.
Když se potřeby střetnou, snažíme se porozumět tomu, co kdo potřebuje, a hledat řešení, při kterém se mohou chránit a být respektováni všichni. Ne vždy dojdeme ke shodě. Ani dobrá znalost dítěte nám nedává jistotu, že jeho potřebám rozumíme lépe než ono samo. Potřebujeme proto možnost k rozhodnutí se vrátit, přizvat pomoc a napravit chybu, i chybu dospělého.
Proč se pustíme i do obtížných věcí
Někdy se učíme pro radost z činnosti samotné. Jindy proto, že nám záleží na tom, co díky ní dokážeme. Kdo chce zahrát oblíbenou skladbu, může se dobrovolně vracet i k únavnému cvičení. Může se také rozhodnout nepokračovat nebo hledat jinou cestu.
Psychologie motivace tyto důvody rozlišuje. Vedle vnitřního zájmu zkoumá také motivaci založenou na osobně přijímaném významu činnosti. Obojí může být autonomní: člověk své jednání prožívá jako vlastní a ztotožňuje se s ním (Ryan a Deci, 2020). Rozsáhlá metaanalýza výzkumu žáků a studentů spojuje vnitřní motivaci se studijním úspěchem a psychickou pohodou; osobně přijímanou hodnotu činnosti zvlášť výrazně s vytrvalostí (Howard a kol., 2021; metaanalýza 344 souborů s 223 209 účastníky).
Tato zjištění podporují význam autonomie při učení. Nejsou však důkazem, že každé sebeřízené prostředí zajistí každému člověku dobré podmínky nebo výsledky. Přímé studie jednotlivých podob sebeřízeného vzdělávání mají omezení; například průzkum zkušeností 75 dospělých po unschoolingu nemůže zastupovat zkušenost všech (Gray a Riley, 2015). Co lze z výzkumu vyvozovat a které otázky zůstávají otevřené, rozlišujeme v částech Co víme a Co nevíme.
Kde sebeřízené vzdělávání probíhá
Sebeřízené vzdělávání může probíhat doma, mezi přáteli, v komunitním centru, ve škole, která takové rozhodování umožňuje, i v dospělosti. U dětí, na které se vztahuje povinné vzdělávání, se mu tato prostředí mohou jen blížit. Samotné místo ani název instituce jeho podobu neurčují. Záleží na každodenních vztazích a na tom, o čem lidé skutečně mohou rozhodovat.
Unschooling označuje vzdělávání bez školy, při němž učení vychází ze zájmů a činností dítěte namísto předepsané výuky. Samotné označení ale neříká, zda si dítě může zvolit i jinou cestu. Podle našeho vymezení je rozhodující také možnost tento rámec odmítnout, ovlivňovat a později svou volbu změnit. Pokud dítě závisí na jediném člověku a nemá dostupnou pomoc mimo tento vztah, má méně možností bránit se jeho svévoli. To může nastat i při vzdělávání doma. Domácí vzdělávání je však širší pojem: rodina může doma také postupovat podle pevně určeného učiva a rozvrhu. Sebeřízené vzdělávání popisuje především to, kdo určuje směr učení; domácí vzdělávání samo o sobě tuto otázku nezodpovídá. Příkladem prostředí, kde děti rozsáhle rozhodují o svých činnostech, je demokratická škola Sudbury Valley. Nemá předepsané cíle, učivo ani kompetence, které by děti musely naplnit; děti si samy volí, čím se zabývají (Gray, 2017). Ve škole ale musejí strávit nejméně pět hodin denně (Sudbury Valley School, b. r.) a vzdělávat se musejí ze zákona státu Massachusetts (Massachusetts DESE, b. r.). Demokratické školy zapsané v českém školském rejstříku se navíc musí řídit rámcovým vzdělávacím programem.
Ve společném prostředí se přání jednoho potkávají s potřebami ostatních. Patří sem proto domlouvání pravidel a řešení neshod. I pravidla ale mohou být vnucená. Záleží na tom, kdo je tvoří a zda je člověk může zpochybnit a měnit, aniž by musel přijít o vztahy a zázemí. Jinak se z možnosti odejít stává jen „podřiď se, nebo běž“.
Proč nám na něm záleží
Jako Aliance přikládáme možnosti ovlivňovat vlastní vzdělávání hodnotu samu o sobě. Respekt k člověku nepodmiňujeme příslibem lepších výsledků v testech. Záleží nám na tom, aby měl prostor poznávat svět, rozvíjet své schopnosti a hledat, čemu chce věnovat svůj čas, s dostupnou podporou a s možností rozhodovat, včetně možnosti odmítnout.
Jak je to v České republice
Školský zákon pojem sebeřízené vzdělávání nezná. Děti podléhají povinné školní docházce, která trvá devět školních roků, nejdéle do konce školního roku, v němž žák dosáhne 17 let (§ 36). Vystoupit z ní nelze, lze jen měnit formu jejího plnění: docházkou do školy, vzděláváním v zahraničí (§ 38), nebo individuálním vzděláváním bez pravidelné účasti ve vyučování (§ 40 a 41).
O individuálním vzdělávání rozhoduje na písemnou žádost zákonného zástupce ředitel školy, do které je žák přijat. Povolí ho, pokud jsou pro to závažné důvody, jsou zajištěny vhodné podmínky, žáka vzdělává osoba alespoň s maturitou (na druhém stupni s vysokoškolským vzděláním) a jsou zajištěny vhodné učebnice a učební texty. Součástí žádosti je i vyjádření školského poradenského zařízení (§ 41 odst. 1 až 3).
Žák zůstává žákem této školy a za každé pololetí v ní koná zkoušky z příslušného učiva, které stanoví školní vzdělávací program podle rámcového vzdělávacího programu (§ 41 odst. 5). Nelze-li ho na konci pololetí hodnotit, ředitel stanoví náhradní termín, nejpozději do dvou měsíců po skončení pololetí (§ 41 odst. 6). Individuální vzdělávání ředitel ukončí ze zákonem stanovených důvodů, mimo jiné když žák neprospěje nebo ho nelze hodnotit; žák pak nastoupí do příslušného ročníku školy (§ 41 odst. 8 a 9). Náklady nese až na výjimky zákonný zástupce (§ 41 odst. 10).
Ani individuální vzdělávání tedy nevyvazuje z povinné školní docházky ani z předepsaného obsahu. Neúčastnit se vyučování lze jen s povolením ředitele a o tom, co se dítě učí, nakonec rozhodují zkoušky z obsahu, který stanoví někdo jiný. V povinné školní docházce, ať ve škole, nebo v individuálním vzdělávání, proto sebeřízené vzdělávání, jak ho popisujeme výše, legálně možné není. Neznamená to, že by člověk v povinném rámci nemohl o ničem rozhodovat sám. Sebeřízený ale tento rámec není.
Jaké možnosti má rodina, která s předepsaným obsahem vzdělávání nesouhlasí, popisujeme v textu Co může rodina dělat, když s RVP nesouhlasí.
