„Legislativní rámec už je. Školský zákon prostřednictvím rámcových vzdělávacích programů poskytuje školám vysokou míru autonomie a existují svobodné školy. Navíc máme právo na domácí vzdělávání.“
Tohle slýcháme často.
Krátká odpověď: sebeřízené vzdělávání, jak ho chápeme, legálně možné není díky povinné školní docházce s předepsaným obsahem a hodnocením. Dá se k němu jen přiblížit, a to za cenu, kterou platí rodina, škola a hlavně dítě.
O čem mluvíme
Sebeřízené vzdělávání znamená, že o svém vzdělávání rozhoduje ten, kdo se učí: co, kdy, kde, jak a s kým. Rozhoduje i o jeho rámci. Může ho přijmout i odmítnout, ovlivňovat jeho podobu a později svou volbu změnit (Co je sebeřízené vzdělávání).
Neznamená to učení bez dospělých ani výchovu, kde je všechno dovoleno. Dospělí jsou nablízku, nabízejí, co umějí, a jdou příkladem. Snaží se nenutit a neovládat. Moci je přitom nezbavuje ani dobrý úmysl, ani to, že na dítě přímo netlačí. Záleží na tom, jaký skutečný vliv má dítě na společné podmínky a k jakým prostředkům má přístup.
Jestli je něco dobrovolné, se ukáže ve chvíli, kdy dítě nesouhlasí. To, že se nebrání, dobrovolnost ještě nedokazuje. Co se stane, když dítě do školy nenastoupí? Co když nesplní předepsané výstupy? Na to odpovídá zákon.
Tvrzení první: školy mají vysokou autonomii
Autonomie školy ještě neznamená autonomii dítěte.
Každá škola si nadto píše vlastní školní vzdělávací program. Ten musí být v souladu s rámcovým vzdělávacím programem (RVP školský zákon, § 5). RVP vymezuje povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání a je závazný i pro hodnocení dětí (školský zákon, § 3).
Závazné cíle vzdělávání určuje zákon (školský zákon, § 2). Škola rozhoduje, jak se bude učit. Právě tady vzniká, a nebo nevzniká, prostor pro sebeřízené vzdělávání. Odmítnout to, co je povinné, legálně nemůže.
Tvrzení druhé: existují svobodné školy
Existují a podporujeme je. Jsou to ale školy zapsané v rejstříku, takže pro ně platí totéž co pro ostatní: program v souladu s RVP a kontroly České školní inspekce. Podle naší zkušenosti jim inspekce nejčastěji vytýká jiné hodnocení, jiné výstupy, nepovinnou účast na lekcích a spojování dětí z prvního a druhého stupně. Pokud škola umožňuje dětem dobrovolnou docházku, jsem si jistá, že se to inspekce spíše nedozví. Můžete hádat, proč je tomu tak.
Dětem mohou skutečně rozšířit možnosti rozhodovat. Jejich přínos přitom neznamená, že v nich moc dospělých chybí. Kolik prostoru děti dostanou, záleží na předpisech, na rodičích, na dostupných prostředcích i na tom, jak moc škola dětem sama důvěřuje. Dokud mohou dospělí tento prostor jednostranně zúžit, děti o něm samy nerozhodují.
Založit novou školu je těžší, než se zdá. Bez zápisu do rejstříku škola fungovat nesmí. Úřad žádost zamítne, když není v souladu s dlouhodobým záměrem vzdělávání státu nebo kraje (školský zákon, § 148 odst. 3 písm. a)). Ústavní soud toto pravidlo v roce 2019 nezrušil (Ústavní soud, 2019).
Za deset školních let do roku 2023 bylo zamítnuto 143 návrhů na zápis školy. Soukromých zřizovatelů včetně církví se týkalo 142, veřejného jeden. (Blažek a Vojáček, 2025). Údaje zahrnují více druhů škol, nejen základní.
A komunitní školy? Podle zákona to školy nejsou. Děti, které do nich chodí, jsou zapsané jinde a vzdělávají se individuálně. O tom je třetí tvrzení.
Tvrzení třetí: máme právo na domácí vzdělávání
Individuální vzdělávání, jak se u nás domácímu vzdělávání říká, podléhá žádosti a povolení. Není na něj nárok. Ani povolené individuální vzdělávání dítě nezbavuje povinného rámce.
Ředitel školy ho povolí, pokud shledá závažné důvody a jsou splněné další zákonné podmínky (školský zákon, § 41 odst. 3). Dítě každé pololetí skládá ve škole zkoušky z předepsaného obsahu (§ 41 odst. 5). Když neprospěje, ředitel individuální vzdělávání ukončí a dítě nastoupí do třídy (§ 41 odst. 8 a 9).
Je to tedy jiná forma plnění povinné školní docházky, ne cesta mimo ni. Jaké možnosti rodina má, popisuje text Co může rodina dělat, když s RVP nesouhlasí.
Tvrzení čtvrté: máme právo na vzdělání a soud nám dá za pravdu
Předpisy, o které by se žaloba opírala, povinnost samy ukládají.
Listina základních práv a svobod uvádí právo i povinnost v jednom odstavci: „Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon“ (Listina základních práv a svobod, čl. 33 odst. 1). Co se za vzdělávání považuje a jak se povinnost plní, určuje zákon, tedy stát. Proto právo nepovažuje povinnou školní docházku za omezování osobní svobody (trestní zákoník, § 171), ale za zákonnou povinnost.
Mezinárodní úmluvy jsou na tom podobně. Úmluva o právech dítěte ukládá státům zavést „pro všechny děti bezplatné a povinné základní vzdělání“ a přijímat „opatření k podpoře pravidelné školní docházky“ (Úmluva o právech dítěte, čl. 28 odst. 1). Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech požaduje povinné základní vzdělání a budování soustavy škol všech stupňů (Pakt, čl. 13 odst. 2). Svobodu zakládat jiné školy oba dokumenty uznávají, ale jen pokud splní požadavky, které stanoví stát (Úmluva o právech dítěte, čl. 29 odst. 2; Pakt, čl. 13 odst. 3 a 4).
Výbor OSN, který na dodržování Paktu dohlíží, vykládá slovo „povinné“ tak, že ani rodiče, ani stát nesmějí považovat za volitelné, zda má dítě přístup k základnímu vzdělání (Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva, 1999, odst. 6). Povinnou docházku do školy tedy úmluvy výslovně nevyžadují, dovolují ji však a podporují. Česko si ji navíc samo zapsalo do Listiny.
Evropský soud pro lidská práva v roce 2006 odmítl stížnost německé rodiny na zákaz vzdělávání doma jako nepřijatelnou. Podle soudu z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod plyne, že stát může zavést povinnou školní docházku. Za legitimní uznal i snahu předejít vzniku „paralelních společností“ (Konrad proti Německu, 2006). V roce 2019 neshledal porušení práv ani v tom, že německé úřady rodině, která děti do školy neposílala, odebraly část rodičovských práv a čtyři děti na tři týdny umístily do dětského domova (Wunderlich proti Německu, 2019).
Ve věci Wunderlich soud nezkoumal, zda je zákaz vzdělávání doma oprávněný, protože ho považoval za posouzený dřív. Zkoumal, zda byl zásah úřadů přiměřený a v zájmu dětí. Z práva na vzdělání tedy nelze odvodit, že soud uzná právo povinný rámec odmítnout. Uvedená rozhodnutí ukazují meze takové naděje. Meze samotného práva si přitom státy stanovily samy, doma i v mezinárodních smlouvách.
Komu ta práva vlastně patří? Úmluvy z let 1966 a 1989 uzavírají státy o dětech, ne s dětmi. Dítě má právo vyjádřit svůj názor ve věcech, které se ho týkají, a jeho názorům se má věnovat pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (Úmluva o právech dítěte, čl. 12). Možnost ovlivňovat podobu podmínek ještě neznamená možnost odmítnout povinný rámec vzdělávání. Od roku 2016 si sice dítě může stěžovat přímo Výboru OSN pro práva dítěte, ale až po vyčerpání možností v Česku a jen proti porušení Úmluvy, která povinné vzdělání sama ukládá (sdělení č. 28/2016 Sb. m. s.).
Že je povinnost v souladu s právem, proto ještě neříká, že je správná. Víc o tom v textech Mýtus svobody ve vzdělávání a Co řekneme dítěti, které se chce učit, ale ne takto?.
A když rodina neposlechne
Za zanedbání péče o povinnou školní docházku hrozí rodičům pokuta do pěti tisíc korun (školský zákon, § 182a). Od října 2025 jim navíc na tři měsíce od právní moci rozhodnutí o přestupku nepřipadne část dávky státní sociální pomoci určená na dané dítě (Veřejný ochránce práv, 2025). Při dlouhodobém neplnění může jít o trestný čin ohrožování výchovy dítěte, za který zákon stanoví až dva roky vězení (trestní zákoník, § 201). Pokutu a trestní postih podrobněji popisuje Mýtus svobody ve vzdělávání.
Podle naší zkušenosti většina rodin, se kterými jsme v kontaktu, proto vnucené vzdělávání strpí, i když jsou přesvědčené, že jejich dítěti škodí.
Co se změnilo od roku 2019
První verze tohoto textu vyšla v prosinci 2019. Od té doby se pravidla většinou zpřísnila, v jednom bodě se uvolnila.
Přísnější. Od října 2025 se za přestupek zanedbání docházky krátí dávka státní sociální pomoci. Nový rámcový program bude povinný od září 2028 (CNN Prima News, 2026). Stanoví výsledky, kterých mají děti dosáhnout na konci 5. a 9. ročníku, u základních gramotností i 3. ročníku (takzvané uzlové body). Zda jich děti dosáhly, posuzují učitelé (NPI, 2025). Jak se bude jejich dosažení ověřovat zvenčí, rámcový program neurčuje. Víc v článku RVP pod drobnohledem.
Volnější. V roce 2019 vyhláška nedovolovala spojit v jedné třídě ročníky druhého stupně. Dnes lze do jedné třídy zařadit žáky z více ročníků daného stupně, tedy i druhého. Spojit první stupeň s druhým dál nejde (vyhláška o základním vzdělávání, § 5).
Beze změny. O prodloužení povinné školní docházky se mluvilo v roce 2023 i 2024 (iROZHLAS, 2023; iROZHLAS, 2024). Zákon dál stanoví devět let a před nimi povinný rok předškolního vzdělávání.
Co je za hranicemi ČR? Sudbury škola u bavorského jezera Ammersee v roce 2016, dva roky po založení, zavřela, když jí úřady neprodloužily povolení. V srpnu 2023 dal úřadům za pravdu Bavorský správní soudní dvůr: škola bez předepsaného obsahu, zkoušek a známek podle něj nezaručí, že děti získají potřebné znalosti (News4teachers, 2023).
Co s tím mohou dělat školy a skupiny
Školy a skupiny se s tímto rozporem vyrovnávají třemi způsoby, které se mohou prolínat. Žádný z nich povinný rámec neodstraňuje, takže pro dítě jde vždy o přiblížení, ne o sebeřízené vzdělávání. Žádný také není zadarmo.
Mohou stát za svým otevřeně: říkat, co dělají a proč, a vykládat předpisy tak, aby se s principy sebeřízení daly sladit. Riziko: o tom, zda mohou pokračovat, nerozhodují samy. Příklad od Ammersee ukazuje, jak to může dopadnout.
Mohou postavit Potěmkinovu vesnici a před inspekcí předvádět běžnou školu. Riziko: strach z odhalení a život ve lži, který děti vidí.
Mohou ustoupit: některý princip opustit nebo ho držet jen napůl. Riziko: může to oslabit chuť dětí učit se i důvěru ve vztazích.
Každá škola a skupina, která dětem důvěřuje, je přesto cenná. Ukazuje, že prostor pro sebeřízení lze rozšířit, a dalším dodává odvahu.
Takže: jde to?
Sebeřízené vzdělávání, jak ho chápeme, v povinné školní docházce možné není. Školy i rodiny mohou dětem uvnitř povinného rámce rozšířit možnosti. Rozšířené možnosti ani podíl na podobě rámce ještě nejsou možností tento rámec odmítnout nebo opustit. Evropský soud pro lidská práva v uvedených rozhodnutích z práva na vzdělání nevyvodil právo povinnou docházku odmítnout.
V praxi se k sebeřízení rodiny a školy přibližují, jak daleko je pustí předpisy a dostupné prostředky. Kdo říká, že „rámec už je“, má nejspíš na mysli tohle přiblížení. Je dobré vědět, že stojí na povoleních, která lze odebrat. Ani větší volnost vůči státu přitom sama nezaručuje větší svobodu dítěte vůči dospělým.
Kdo to řeší a chce s námi mluvit, najde nás na adrese info@seberizenevzdelavani.cz.
