Daniel Greenberg (Sudbury Valley School), přeložená část z knihy Konečně svobodný*á
přeložil Jakub Václavovič
A’ritmetika
přede mnou seděl tucet chlapců a dívek ve věku od devíti do dvanácti let. Týden předtím mě požádali, abych je naučil počítat. Chtěli se naučit sčítat, odčítat a násobit, dělit a všechno ostatní.
„Tohle opravdu nechcete dělat,“ řekl jsem, když ke mně poprvé přišli.
„Chceme, určitě chceme,“ zněla jejich odpověď.
„Vy to opravdu nechcete,“ trval jsem na svém. „Vaše okolí, vaši rodiče, vaši příbuzní pravděpodobně chtějí, abyste to dělali, ale vy sami byste si mnohem raději hráli nebo dělali něco jiného.“
„My víme, co chceme, a chceme se učit počítat. Nauč nás to a my to dokážeme. Uděláme všechny domácí úkoly a budeme pracovat tak tvrdě, jak jen to půjde.“
Ustoupil jsem, s jistou skepsí. Věděl jsem, že výuka aritmetiky v běžných třídách trvá šest let a byl jsem si jistý, že jejich zájem po několika měsících opadne. Ale neměl jsem na vybranou. Tvrdě na mě tlačili a já byl zahnaný do kouta. Čekalo mě překvapení.
Mým největším problémem byla učebnice, kterou bych mohl použít jako příručku. Podílel jsem se na vývoji „nové matematiky“ a začal jsem ji nenávidět. Tehdy, když jsme na ní pracovali, mladí akademici z Kennedyho postsputnikovské éry, jsme měli jen málo pochybností. Byli jsme naplněni krásou abstraktní logiky, teorie množin, teorie čísel a všech dalších exotických jevů, které se nám líbily. Hry, které matematici hráli po tisíciletí. Myslím, že kdybychom se pustili do navrhování zemědělského kurzu pro pracující zemědělce, začali bychom organickou chemií, genetikou a mikrobiologií. Naštěstí pro hladové lidi na světě jsme o to nebyli požádáni.
Začal jsem nenávidět přetvářku a zkratkovitost „nové matematiky“. Ani jeden ze sta učitelů matematiky nevěděl, o čem je řeč, ani jeden z tisíce žáků. Lidé potřebují aritmetiku k počítání, chtějí vědět, jak používat nástroje. To je to, co mí studenti chtěli teď.
V naší knihovně jsem našel knihu, která se k danému úkolu dokonale hodila. Byla to učebnice matematiky napsaná v roce 1898. Byla malá a tlustá, překypovala tisíci cvičeními, která měla za úkol naučit mladé lidi přesně a rychle řešit základní úlohy. Vyučování začalo – na čas. To bylo součástí dohody.
„Říkáte, že to myslíte vážně?“ zeptal jsem se. „Pak očekávám, že vás uvidím v místnosti včas – přesně v 11:00, každý den. V úterý a ve čtvrtek. Pokud se opozdíte o pět minut, hodina se nekoná. Pokud se vykašlete na dvě hodiny, žádné další vyučování.“
„Platí,“ řekli s potěšením v očích.
Základní příprava trvala dvě hodiny. Naučili se sčítat všechno – dlouhé tenké sloupce, krátké tlusté sloupce, dlouhé tlusté sloupce. Dělali desítky cvičení. Odčítání trvalo další dvě hodiny. Mohlo to zabrat jednu, ale „půjčování“ potřebovalo ještě nějaké další vysvětlení. (Půjčování se děje, když odečítáte od dvouciferného čísla a dojde ke změně i u první cifry, např. 33 – 9, odečtu trojku od devítky, zbyde 6, ze zbylé 30 si půjčím 10, abych od ní odečetl 6 a zbyde 4, kterou pak přičtu zpět ke zbylé 20, pozn. překladatele).
Přešli k násobení a k tabulkám. Každý se musel naučit tabulky nazpaměť. Každý byl ve třídě znovu a znovu zkoušen. Pak další látka. Pak procvičování. Všichni byli na vysoké úrovni. Pluli dál, zvládali všechny techniky a algoritmy, cítili, jak jim látka proniká do kostí. Stovky a stovky cvičení, testů, ústních zkoušek, které jim vtloukali látku do hlavy. Přesto všichni přicházeli dál. Pomáhali si navzájem, když bylo třeba, aby se hodina udržela v pohybu. Dvanáctiletí a devítiletí, lvi a lvice, beránci, seděli v klidu vedle sebe v harmonické spolupráci – žádné škádlení, žádný stud. Dělení – dlouhé dělení. Zlomky. Desetinná čísla. Procenta. Odmocniny. Přišli přesně v 11:00, zůstali půl hodiny a odešli s domácími úkoly. Na další hodinu přišli s hotovými domácími úkoly. Všichni.
Za dvacet týdnů, po dvaceti kontaktních hodinách, probrali všechno, co jinak trvá šest let. Všichni do jednoho znali látku. Konec výuky jsme oslavili bujarým večírkem. Nebylo to poprvé a nebylo to naposledy, kdy jsem žasl nad úspěchem našich vlastních ceněných teorií, které zafungovaly. Možná jsem na to měl být připraven, ale stejně se mi to zdálo jako zázrak.
Týden po tom, co vše skončilo, jsem mluvil s Alanem Whitem, který byl učitelem matematiky na základních školách a znal všechny nejnovější a nejlepší postupy a pedagogické metody. Vyprávěl jsem mu příběh své třídy. Nebyl překvapen.
„Proč ne?“ Zeptal jsem se, ohromen jeho odpovědí. Stále jsem se vzpamatovával z tempa a důkladnosti, s jakou se moje skupina učila.
„Protože každý ví, že samotný předmět není tak těžký. Co je těžké, prakticky nemožné, je vtlouct ho do hlavy mladým lidem, kteří nenávidí každý další krok. Jediný způsob, jak máme šanci, je vtloukat do nich po kouskách látku den po celá léta. Ani pak to ale nefunguje. Většina žáků šestých tříd jsou matematičtí analfabeti. Dej mi dítě, které se to chce naučit – no, dvacet hodin nebo tak nějak, to dává smysl.“
Myslím, že má. Od té doby to nikdy nezabralo o moc víc času.
Třída
Musíme být opatrní na slova. Je zázrak, že někdy znamenají totéž pro dva lidi. Často neznamenají. Slova jako „láska“, „mír“, „důvěra“, „demokracie“… Každý si do těchto slov přináší celoživotní zkušenosti, pohled na svět a víme, jak zřídka je máme společná s někým jiným.
Vezměme si slovo „třída“. Nevím, co znamená v kulturách, které nemají školy. Možná to slovo ani nemají. Pro většinu lidí, kteří toto čtou, toto slovo vyjadřuje bohatou představu: místnost s „učitelem“ a „“žáky“, žáci sedí u stolu a dostávají „instrukce“ od učitele, který sedí nebo stojí před nimi. Také to vyjadřuje mnohem víc: „vyučovací hodinu“, pevně stanovený čas, kdy probíhá vyučování; domácí úkoly; učebnici, z níž je látka v hodině jasně vyložena všem žákům. A zprostředkovává toho ještě více: nudu, frustraci, ponížení, úspěch, neúspěch, soutěživost.
V Sudbury Valley toto slovo znamená něco zcela jiného. V Sudbury Valley je třída dohoda mezi dvěma stranami. Začíná to rozhodnutím jednotlivce nebo skupiny, že se chtějí naučit něco konkrétního – řekněme algebru, francouzštinu, fyziku, gramatiku nebo keramiku. Mnohdy na to přijdou sami. Najdou si knihu nebo počítačový program nebo se dívají na někoho jiného. Když se to stane, není to třída. Je to jen obyčejné učení. Pak jsou chvíle, kdy to sami nezvládnou. Hledají někoho, kdo by jim pomohl, někoho, kdo bude souhlasit s tím, že jim dá přesně to, co chtějí, aby se posunuli. Když takového člověka najdou, uzavřou dohodu: „Uděláme to a to a vy uděláte to a to… dobře?“ Pokud je to v pořádku pro všechny strany, právě vytvořili dohodu, třídu. Ti, kdo dohodu iniciují, se nazývají „studenti“. Pokud ji nezahájí, žádná třída neexistuje. Většinou si děti ve škole vymyslí, co se chtějí naučit a jak se to naučit. Pak se to naučí samy. Třídy až tak moc nevyužívají.
Někdo, kdo se spojí s žáky, se nazývá „učitel“. Učiteli mohou být i jiní žáci školy. Obvykle jsou to lidé najatí na tuto práci. Učitelé v Sudbury Valley musí být připraveni uzavírat dohody, dohody, které uspokojí potřeby studentů. Do školy nám píše spousta lidí, kteří chtějí být najati jako učitelé. Mnozí z nich nám dlouze vypráví, kolik toho musí dětem „dát“. Takoví lidé si ve škole nevedou příliš dobře. Pro nás je důležité, co si žáci chtějí vzít, ne to, co jim učitelé chtějí dát. To je pro mnoho profesionálních učitelů těžké pochopit.
Třídní dohody mají nejrůznější podmínky: předmět, časy, povinnosti jednotlivých stran. Například, aby se dohoda uzavřela, musí učitel souhlasit s tím, že bude k dispozici pro setkání v určitou dobu. Tyto časy mohou být pevně stanovené, třeba půlhodina každé úterý od 11:00. Nebo mohou být flexibilní: „Kdykoli budeme mít otázky, sejdeme se v pondělí dopoledne v 10:00, abychom je vyřešili. Když nebudeme mít žádné otázky, necháme to na další týden.“ Někdy je vybrána kniha, která slouží jako referenční bod. Studenti mají svou část dohody splnit. Dohodnou se například, že budou chodit včas. Hodiny končí, když má některá ze stran dohody dost. Pokud učitelé zjistí, že to nedokážou splnit, mohou odstoupit – a žáci si musí najít nového učitele, pokud chtějí navštěvovat třídu. Pokud studenti zjistí, že nechtějí pokračovat, učitelé si musí najít jiný způsob, jak se v určenou hodinu zabavit.
Ve škole se čas od času objevuje i jiný druh vyučování. Stává se to, když lidé cítí, že chtějí říct něco nového a jedinečného, co v knihách nenajdete, a myslí si, že by to ostatní mohlo zajímat. Vyvěsí oznámení: „Kdo má zájem o X, může se se mnou setkat ve čtvrtek v 10:30 v seminární místnosti.“ Pak čekají. Pokud se lidé dostaví, fajn. Pokud ne, takový je život. Lidé se mohou dostavit poprvé, a pokud bude podruhé, rozhodnou se, že už nepřijdou. Několikrát jsem něco takového zažil. Při prvním sezení se obvykle sejde spousta lidí: „Pojďme se podívat, co má za lubem“. Při druhém sezení jich přijde méně. Na konci zpravidla zbyde malá skupina lidí, kteří jsou opravdu zvědaví na to, co jim chci říct k danému tématu. Je to pro ně forma zábavy a pro mě (i pro ostatní) způsob, jak prezentovat své myšlenky.
Vytrvalost
Opět problém se slovy. Tak, jak jsem to právě popsal, zní učení nenuceně, volně, uvolněně. Lehce přijít, lehce odejít. Náhodně. Chaoticky. Nedisciplinovaně. Často si přeji, aby to byla pravda. Když se škola poprvé otevřela, třináctiletý Richard se zapsal a rychle zjistil, že je blázen do klasické hudby – a do hry na trubku. Richard si byl brzy jistý, že našel svůj životní zájem. Měl k dispozici Jana, trombonistu, který mu pomáhal, a tak se vrhl do práce a do studia. Richard cvičil na trubku čtyři hodiny denně. Nemohli jsme tomu uvěřit. Navrhovali jsme mu jiné aktivity, ale marně. Ať už Richard dělal cokoli – a on toho ve škole dělal hodně, vždycky si našel čtyři hodiny na hraní. Jezdil sem z Bostonu, každý den hodinu až hodinu a čtvrt a pak půl hodiny i déle z autobusového nádraží ve Framinghamu. Stejně jako příslovečný pošťák, „v dešti či slunci, v krupobití či v noci“, i on chodil do práce. Richard se dostal do školy i k našim ušním bubínkům. Netrvalo dlouho a objevili jsme přednosti starého mlýnského domu u rybníka. Postavený ze žuly, zastřešený břidlicí, zasazený ve vzdáleném koutě školního areálu, stará zanedbaná budova najednou v našich očích nabyla na kráse. A v Richardových očích. V mžiku se proměnila v hudební studio, kde mohl Richard cvičit, co hrdlo ráčí.
A cvičil. Čtyři a více hodin každý den, čtyři roky. Nedlouho po dokončení, hned po konzervatoři Richard začal hrát jako sólista v symfonickém orchestru.
Richarda brzy následoval Fred, jehož láskou byly bicí. Bicí ráno, bicí odpoledne, bicí večer. Bylo třeba přijmout mimořádné opatření. Připravili jsme bubenickou místnost ve sklepě a dali jsme mu klíč od školy, aby mohl hrát na bicí brzy ráno, pozdě večer a o víkendech. Zjistili jsme, že suterén není od zbytku školy akusticky příliš izolovaný. Často to bylo jako bydlet v blízkosti džungle, kde se neustále ozývaly bubny na pozadí. Fred se po dvou letech ve svých osmnácti letech odstěhoval. Měli jsme ho rádi, ale mnozí z nás mu přáli šťastnou cestu.
Nejen hudba v nás probouzí tvrdohlavou vytrvalost, kterou v sobě všichni máme. Každé dítě si brzy najde oblast, jednu, dvě či více, kterým se neúnavně věnuje. Někdy to ani není něco, co je baví. Rok co rok starší žáci se svým srdcem upnutým na vysokou školu vytrvale procházejí zkouškami SAT, nechvalně proslulými testy na vysoké škole a zkouškami na střední škole. Absolvují testy „schopností“, které měří, zda jsou děti schopné složit testy SAT, a které vysoké školy všude na světě využívají k obtížnému rozhodování o přijetí. Obvykle si děti najdou zaměstnance, který jim pomůže překonat těžká místa. Ale práce je na nich samotných. Tlusté učebnice tahají z místnosti do místnosti, pročítají je a pracují stránku po stránce. Tento proces je vždy intenzivní. Zřídkakdy trvá déle než čtyři nebo pět měsíců, od začátku do konce, ačkoli pro mnohé je to první pohled na danou látku.
Jsou spisovatelé, kteří sedí a píší hodiny každý den. Existují malíři, kteří malují, hrnčíři, kteří dělají hrnce, kuchaři, kteří vaří, sportovci, kteří sportují. Jsou lidé s běžnými každodenními zájmy. A jsou i jiní s exotickými zájmy. Luke chtěl být hrobníkem. V patnácti letech to není zrovna běžná ambice. Měl k tomu své důvody. V duchu jasně viděl svůj pohřební ústav, jak slouží potřebám komunity a sám utěšuje truchlící příbuzné.
Luke se s nadšením vrhl do studia: věda, chemie, biologie, zoologie. V šestnácti letech byl připraven na vážnou práci. Vzali jsme ho do skutečného světa. Vedoucíí pracovník v jedné z regionálních nemocnic přivítal horlivého a pracovitého studenta do své laboratoře. Den za dnem se Luke učil další postupy a zvládal je k radosti svého šéfa. Do roka už v nemocnici prováděl pitvy bez cizí pomoci, pod dohledem svého mentora. Pro nemocnici to byla premiéra. Do pěti let se Luke stal hrobníkem. Nyní, o několik let později, se jeho pohřební ústav stal skutečností.
Pak tu byl Bob. Jednoho dne za mnou Bob přišel a zeptal se: „Budeš mě učit fyziku?““ „Ano,“ odpověděl jsem. Nebyl žádný důvod, abych byl skeptický. Bob už udělal tolik věcí tak dobře, že jsme všichni věděli, jak dokáže dotáhnout věci do konce. Vedl školní tisk. Napsal důkladně rešeršovanou a později vydanou knihu o školním soudním systému. Věnoval se nespočet hodin studiu hry na klavír. Proto jsem ochotně souhlasil. Naše dohoda byla jednoduchá. Dal jsem mu vysokoškolskou učebnici, tlustou a těžkou, úvod do fyziky. V minulosti jsem z ní často vyučoval, dokonce jsem používal dřívější verzi, když jsem byl začátečník. Znal jsem úskalí. „Projdi si knihu stránku po stránce, cvičení po cvičení,“ řekl jsem Bobovi, „a přijď za mnou, jakmile budeš mít sebemenší problém. Je lepší malý problém zachytit včas, než jej nechat přerůst do většího.“ Myslel jsem, že přesně vím, kde Bob zakopne poprvé. Uplynuly týdny. Měsíce. Bob nikde.
Nebylo mu podobné, aby něco pustil předtím – nebo potom – co se do toho pustil. Přemýšlel jsem, jestli neztratil zájem. Mlčel jsem a čekal.
Pět měsíců poté, co začal, mě Bob požádal o schůzku. „Mám problém na straně 252,“ řekl. Snažil jsem se netvářit překvapeně. Trvalo mi pět minut, než jsem si vyjasnil, co se ukázalo být drobný problém. S Bobem jsem se už kvůli fyzice nikdy neviděl. Celou knihu dočetl sám. Udělal algebru a počty, aniž by se mě zeptal, jestli mu pomůžu. Asi věděl, že bych pomohl. Bob je dnes matematik.
Přeložil: Jakub Václavovič
Povolení k volnému kopírování a šíření tohoto dokumentu je uděleno za předpokladu, že text není upravován ani zkracován a je k němu připojeno toto upozornění. Další informace o SVS titulech dostupných v elektronické podobě najdete na těchto webových stránkách: https://sudburyvalley.org
