Přečtěte si vyprávění jedné žákyně ze Skotska o beznaději života na střední škole, za které získala národní cenu za psaní.
Harriet Sweatmanová
Horda hrbáčů se hrbí dál a vleče nohy po školní cestě. Srdce mají těžká a školní brašny ještě těžší, ale co se dá dělat? Šatní skříňky jsou drahé a stejně vždycky skončí počmárané nebo potřísněné rtěnkou. Cestu lemují přetékající koše, vycpané prázdnými kelímky od kávy z nové Costy ve městě (místo, kde mi za výhodnou cenu prodají sladký elixír, slibující vynahradit mi, že jsem předchozí noc spala jen čtyři hodiny)
Jakmile vejdu dovnitř, na odřené, ale lesklé podlaze z linolea se objeví podivné skvrny – od krve nebo od jídla? To se asi nikdy nedozvíme. Stěny chodby jsou vymalované křiklavě modrou barvou a polepené samolepkami a plakáty s nápisy, že chyby jsou jen součástí cesty. A ach, ta místa, kam se díky této vzdělávací cestě dostanete! Tahle estetika dětské nemocnice nikoho neoklame. Na to už jsme moc staří.
Ozve se odřený zvonek, a tak se trmácíme z místnosti do místnosti, kotníky okované stresem. Všechny sleduje průmyslová kamera a čeká na jediný špatný pohyb. Chodby osvětluje ostré zářivkové světlo, každé dveře vedou do další z vězeňských cel doplněných zadrátovanými okny, abychom je nerozbili nebo se z nich nedostali ven.
Ve skutečnosti škola není místem, kde jste uvězněni. Tady jste vyráběni. Pohybujete se jako na běžícím pásu zkouškovým obdobím a doufáte, že dostanete potřebné známky, abyste mohli být zabaleni s pěknou cedulkou, že máte samé jedničky, a posláni někam dál. Pokud nejsme schopni pracovat, pak jsme bezcenní. Učení už není žádná láska. Každý student to vzdal nebo se k tomu chystá. Závidíme lidem, kteří už odešli, ale nemáme žádné plány, co dělat, kdybychom odešli my.
Ztraceni na půli cesty mezi dítětem a dospělým.
Teď už je mi šestnáct let. Podle všeho bych teď už měla mít nějaký plán. Teď už bych měla vědět, co chci dělat po zbytek života. Měla bych už mít zkušenosti v oboru. Ztratili jsme cestu vedoucí od dítěte k dospělému. Uvízla jsem v tom, co mi zůstalo. Ve dvanácti letech se mě ptali, čím budu, až vyrostu. Brzy jsem zjistila, že „chci být kouzelníkem“ to však není přijatelná odpověď. Stále nemám přijatelnou odpověď.
Nebojte! Tam venku je pomoc. Pokud chcete studovat medicínu nebo práva. Rady, jak získat co nejlepší známky, semináře, kde se věci pitvají a ukazují, jak fungují, co vytéká, co praská. Malíř zatím napjatě sedí před svým zátiším a odškrtává si seznam technik, které musí předvést. Hudebník se neodváží posunout hranice a vymění originalitu za jistotu v naději, že se trefí do vkusu zkoušejícího. Historik si zapamatuje strukturu eseje do posledního slova, lingvista ví, jak napsat esej, ne jak vést rozhovor, a spisovatel se probírá Shakespearem ve snaze vybrat esej ze hry, která byla stvořena k tomu, aby se hrála, ne studovala. Co se stalo s rozšiřováním obzorů? Všichni se teď musíme postarat o to, aby naše tunelové vidění bylo přesné.
Možná, že skutečným dobrodružstvím na této cestě jsou přátelé. Osazenstvo živoucích postav vydávajících se na dobrodružnou cestu: milostné zájmy, úleva v komediálních výstupech, antagonisté a jejich plány. Dokud se nezmění zasedací pořádek ve třídě a vy s nimi už nikdy nepromluvíte. Možná je potkáte cestou do školy nebo ze školy, o přestávkách a obědě, ale o víkendech ani náhodou. O takových přátelstvích se v románech nepíše. Tohle jsou přátelství, o kterých se skoro vůbec nepíše. Po odchodu, až bitvy skončí a válka bude vyhraná, se většina z nás už nikdy neuvidí.
A až odejdeme, přežijeme vůbec? Ano, umím udělat diferenciaci a také integraci, ale zpracuju si daně? Nevím, jak funguje pojištění nebo jak se kupuje dům. Znám sotva základy první pomoci, doufejme, že se nikdo v mé blízkosti nezačne dusit. O kondomu můžu mluvit celé dny, ale antikoncepce je jiný příběh. Prostě se učíme podle učebnice všechno, co potřebujeme, abychom zvládli zkoušky, a soutěžíme s vrstevníky o co největší uznání.
Základní škola byla lepší, pořád mi chybí předvádění se a vyprávění. Plakáty o staroegyptském bohu podsvětí, prezentace o Wombles z Wimbledonu, projekty o čemkoli, co mě zaujalo. Na střední škole je na takové fantazijní výkony málo času. Úkoly, při nichž si můžete bádat, o čem chcete, se nepočítají skoro vůbec, a pokud ano, i tady platí přísná pravidla. Objevování toho, kdo jsem a na čem mi záleží, je považováno za nedůležité. Byla jsem zploštěna povinnými osnovami, tak strukturovanými a neúprosnými, že jsem zapomněla, jak fungovat bez nich. Jak se vyrovnáme se životem bez zvonění v rovnoměrných intervalech a bez schématu známkování, na němž stavíme své životy?
„Výrobní linka“ od školy k práci.
Říká se, že střední škola jsou nejlepší léta života – ale ne v tomto světě, kde na kvalifikaci záleží víc než na osobních kvalitách. Mám pocit, že dospívám pozptátku, jako bych teď o sobě věděla méně a nevěděla, kým nebo čím bych mohla být. Můžeme předstírat, že jsme šťastní, jak chceme, že naše životy vypadají přesně jako ve filmech pro teenagery, které jsme kdysi zbožňovali (často zpíváme refrén z jedné písně, „teď mě zabij“, jen polovina z nás si dělá legraci). Ano, možná jsme příští generace vůdců a vědců, ale jsme také další, které strčí na další výrobní linku známou jako svět práce.
Stále je čas na změnu. Učební osnovy mohou uvolnit své sevření z hrdel dětí a nechat je dýchat. Stále ještě můžeme zachránit naše sourozence nebo možná naše děti. Ale pro nás už je pozdě. Musíme jen čekat, až zazvoní poslední zvonek a my navždy vyjdeme ze školních dveří.
Šestnáctiletá Harriet Sweatmanová byla vyhlášena vítězkou soutěže Mladý spisovatel roku skotských škol, kterou pořádá Scottish Review. Chodí do školy v Edinburghu.
Sdílejte příběh všude, kde myslíte, že je ho třeba.
originál, přeložila Michaela Řeřichová
