Kurz. Lekce. Hodina. Zaklínadlo a svatý grál vědění

Když se u nás ve škole objeví návštěva, dřív nebo později přijde na řadu otázka. „No a co ty kurzy… máte nějaké?“ Tak máme, jasně. Ale víte, naše fungování na nich vlastně VŮBEC nestojí. Ono je asi pochopitelné, že jsme tak trochu ovlivněni vžitým paradigmatem vycházejícím z domněnky, že když se něco potřebujeme naučit, musíme u toho sedět, většinou v uzavřené místnosti, v lavici, spolu se stejně starými lidmi a danou problematiku se nám snaží vštípit osoba, která příslušný obor vystudovala a má na to PAPÍR. Často se to  navíc odehrává v době, kdy nás to vůbec nezajímá a nevidíme v tom tedy smysl. A často také způsobem, který je úplně mimo náš vlastní styl, kterým dokážeme vstřebávat poznatky a uchovat je v paměti. Určitě se na učitele nemůže nikdo zlobit. Mnozí skutečně dělají, co mohou, a ve třídě o 20+ dětech prostě není možné vyhovět stylu, načasování nebo tempu každého. Tohle je totiž záležitost systému, který je v jádru už po staletí v podstatě stejný a mnoho jiných možností nedává.

Ale co když to může fungovat i jinak? Co když zdaleka ne vždy musí být učení produktem vyučování? Co když jsme jednoduše od přírody naprogramováni všichni tak, abychom se učit chtěli? Každý vše podstatné ve svém vlastním časovém schématu. Mnoho dětí u nás se naučilo číst, psát a počítat samo. Stejně tak se ty samé děti učí dnes a denně spoustu dalších cenných informací o fungování světa, ve kterém žijí. Aniž by je to někdo cíleně vyučoval.

Všichni se rodíme zvídaví a zvědaví, chceme objevovat a zkoumat svět kolem sebe. A fakt ne jen do 6 let.

Za sebe musím říct, že jsem „kurzovní“ typ. Jsem učitelka (a vůbec nemám na mysli, že vystudovaná… i když to taky, pokud to je pro někoho důležité). Ráda učím, ráda se dělím o to, co vím a umím prostřednictvím kurzu. Ráda se věnuji přípravě-chystání kartiček, křížovek, obrázků… jo, jsem na to trošku blázen. Baví mne to.  Ale jen ve chvíli, kdy cítím, že mí studenti mají o problematiku skutečně zájem, sami se ptají a vyberou si mne jako pomocníka na své cestě za věděním. Když jsem učila pár let na ZŠ, snažila jsem se hodiny dělat barevné a záživné… o to větší bylo moje rozčarování, když se stejně téměř vždy našel někdo, kdo vypadal otráveně nebo byl duchem nepřítomný. Tenkrát jsem to ještě vnímala příliš osobně. „Není to pro ně zajímavé. Musím se víc snažit, aby to chytlo všechny.“  Ale je to cesta do pekel… Učení mne vždycky moc bavilo a já si prostě nechtěla své hodiny jen tak odbýt, abych měla splněno. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem dokázat všechny nadchnout a vidět spousty rozzářených očí, které hltají každé mé slovo, a to i když vyprávím něco tak zábavného a záživného, jako jsou třeba druhy vedlejších vět 🙂. Včas jsem odešla na mateřskou. Dostatečně včas před tím, než jsem stihla vyhořet z této donkichotské snahy. Kartičky, barvičky, hry, skupinová práce, interaktivní tabule, exkurze… můžete se zkrátka přetrhnout. Nepomůže nic, když publikum není připravené a ochotné poslouchat. Podvědomě, někteří i vědomě, sice ocení, že s nimi člověk jedná hezky a snaží se dělat hodiny aspoň trochu zábavné. Ale je čiré bláznovství očekávat, že se všech 25 dětí bude chtít spontánně učit v jeden moment jednu konkrétní problematiku.

Uplynulo pár let, než vše dokázalo zapadnout a já se začala dozvídat o školách, které jsou založené na důvěře v dítě a jeho schopnost a touhu učit se a vstřebávat svět kolem naprosto přirozeně. Bylo to pro mne jako v Jiříkově vidění. Na druhou stranu jsem cítila, že je to přesně to, co jsem chtěla už tenkrát, ale díky osekanému myšlení zprostředkovaném na univerzitě, kdy jediným průnikem do alternativy byl jeden semestr semináře o alternativních vzdělávacích směrech (Waldorf, Montessori a Daltonův plán), jsem neměla tušení o existenci něčeho tak geniálně jednoduchého, a složitého zároveň, jako je sebeřízené vzdělávání a Sudbury školy.

Sebeřízené vzdělávání je jedna velká výzva. (A zdaleka ne jen pro dítě, co si budeme povídat 🙂.) Je potřeba pochopit a hlavně si odžít skutečnost, že k učení není (vždy) potřeba vyučování. Že se učíme neustále. Že i děti se učí a neustále vstřebávají vše, co žijí a co je obklopuje. Nechť je tedy toto prostředí pestré, dostatečně podnětné, respektující, plné lidí různého věku a vypadá jednoduše jako život sám. V takovém prostředí není možné se neučit.  Aha! momenty protkávají každou činnost a vnější pozorovatel vůbec nemusí ten daný moment vnímat jako učení. Neexistuje žádná pevná hranice, která určí, co učení je a co už ne. Stejně tak jako neexistuje jedno jediné místo, kde k učení může docházet. Učení se třeba často odehraje jako vedlejší produkt hry nebo konverzace nebo sledování filmu. Nedokážu přesně popsat ten mechanismus. Jen prostě vím, že funguje, protože to na vlastní oči vidím. Důkazem jsou pro mne mí synové a ostatní děti v naší škole, které následují své zájmy, které jsou pro ně tím správným motorem pro jejich vlastní učení. Často lidé říkají „Vždyť ony si tam jenom hrají. Co je to jako za divnou školu?“ Po letech v systému bývá těžké přijmout fakt, že učení nemusí jenom bolet a navíc, že je možné (a často nutné!) si při něm prostě JEN hrát. Nechci učení definovat jako hru, ale je fakt, že volná hra je důležitou součástí učení. Může se překlopit i do něčeho „serióznějšího“ (resp. pro vnějšího pozorovatele pochopitelnějšího) jako je třeba sezení nad knihou nebo právě návštěva kurzů, které si dotyčný ale vybere z vlastní vůle, protože mu dávají smysl a cítí v nich pro sebe přínos. Pravdou ale je, že většina dětí u nás na kurzy nechodí a přesto proces učení probíhá takřka neustále… a jako bonus, tady ty oči u toho opravdu září. Splnil se mi sen…

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Jsem vystudovaná učitelka. S oblibou ale říkám, že jsem musela hodně z toho, co jsem se naučila o dětech na hodinách psychologie a o způsobu, jakým se učí, zapomenout. Jsem máma tří kluků, velký zastánce sebeřízeného vzdělávání, spoluzakladatelka Liberecké Sudbury školy a moc ráda se věnuji psaní, zejména na téma sebeřízeného vzdělávání.

Trauma, poslušnost a vina

Když se v dětství vůči mně dospělí dopouštěli agrese [1], bránila jsem se. Jenže vždycky se našel někdo, kdo na mou obranu reagoval slovy: „Přestaň, nech

Co si takhle přestat stěžovat?

Co si takhle přestat stěžovat? Na učitele, na RVP, na zákony, na rodiče? Co si přestat stěžovat, že něco nejde… … že já bych jako

Nebezpečná poslušnost

Diskutuji s vámi vaše děti? Zpochybňují čas od času vaše pohledy na věc? S odpovědí “protože sem to řek” by se nikdy nespokojily? Buďte za to vděčni.