Nebezpečná poslušnost

Diskutuji s vámi vaše děti? Zpochybňují čas od času vaše pohledy na věc? S odpovědí “protože sem to řek” by se nikdy nespokojily? Buďte za to vděčni. Je to dobře! Možná jim svou ochotou diskutovat a uznat vlastní chybu a omylnost dáváte do života mnohem víc, než jim přinese znalost řešení kvadratických rovnic nebo schopnost určit druh  vedlejší věty.

Když se narodíme, jsme dobří a jsme otevření všemu, s čím se setkáme. Nejsme zatížení balastem zkušeností, často negativních. Jako houby nasákneme vše, co se kolem děje… názory okolí, přístup k životu, přístup k sobě… a přijmeme je za své. Bezvýhradně věříme všemu, co dělají a říkají lidé v našem okolí. Je to normální… ale přijde doba, kdy se začneme ptát. Jednoho dne se nám v hlavě zrodí pochybnost. Opravdu mi bude zima a opravdu pak nastydnu, když to říká maminka? Opravdu jsem nešika, když to říká paní učitelka? Možná ano. Možná nám zima vážně bude a možná je skutečně náš talent úplně jinde než v ručních pracích. Ale! Měli bychom mít možnost to zjistit sami a vyhodnotit to. Nemusíme nutně věřit všem a všemu, co říkají druzí o nás a o způsobu, jakým je správné žít. Samozřejmě si nemyslím, že by to rodiče (a další vlivné osoby) se svými dětmi nemysleli dobře. Ve skutečnosti věřím, že těch, co to dobře nemyslí je pouhé mizivé procento. Ale kdo může vědět, pro koho je ten který konkrétní aspekt bytí „dobře“. Neříká se nadarmo, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly… Všichni se rozhodujeme na základě souboru zkušeností, které jsme za život posbírali. Ty zkušenosti ovlivnily naše chápání světa a reality. Nemusí se ale jednat o pohled univerzální a jediný „správný“. Všichni určitě děláme to nejlepší, co v danou chvíli umíme, ale dát prostor druhým, aby si našli vlastní cestu, ačkoliv se vymyká té naší, může být leckdy obtížné… potažmo jedná-li se o vlastní děti. O to víc to však vnímám jako důležité. A ano, mluvím o dětech v jejich dětském věku. Protože když jim nedáme prostor (ať už z nevědomosti nebo proto, že jednoduše nechceme), aby se naučily ozývat, když se jim něco nelíbí, omezujeme tím v budoucnu jejich schopnost se ozvat, pokud autorita zavelí příkaz, který je třeba v rozporu s lidskostí obecně nebo je z jiného důvodu neakceptovatelný. (A i ve vládě sedí jenom lidé, just saying…)

Zpochybňovat autoritu je naprosto v pořádku, pokud jedná nelidsky. Ale copak je možné to dát najevo, když nás odmalička učili, že paní učitelky, rodiče a další “autority” je nutné poslouchat, nediskutovat s nimi a nebýt „drzí“ (=mít odvahu se ozvat)? Pokud to tak bude, vždycky se může najít “nějaký Hitler”, který podrobí lid zkoušce… a dokáže se pak lid vzepřít a ukázat odpor autoritě, která jedná nelidsky nebo se jinak vzpíná zdravému rozumu? Odmala nám přece říkali, že musíme poslouchat. Máme vůbec právo na to zvednout hlavu a dát najevo opozici? A budeme to v dospělosti umět najednou „jen tak“, aniž bychom se to museli učit  (pokud tedy vůbec chceme) v případě, že jsme v dětství neměli možnost trénovat?  Často klukům říkám, aby si udělali vlastní výzkum, když vidím, že se jim něco nezdá. Nelpím na tom, aby mi bezhlavě věřili. Pak spolu diskutujeme dál. A je to velká škola i pro mne. Otevřít se novým myšlenkám a opačným názorům lze totiž vnímat jako obrovský útok na naši integritu… ale i jako dar, který nám otevírá dveře z naší „omezenosti“.

Schopnost kriticky myslet, spolu s vědomím, že lidskost a soucit mám na hodnotovém žebříčku vážně vysoko… jsou podle mne jedny z největších vkladů, které můžu za sebe dětem k okoukání nabídnout…

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on telegram