Proč se děti učí?

Jsem v kontaktu s dětmi a mladými lidmi. Měla jsem možnost poznat mnoho škol. Některé školy se snaží o různé inovativní způsoby vzdělávání, prezentují se jako prostředí založená na respektujícím a individuálním přístupu. Přesto téměř ve všech školách pozoruji učení založené na vnější motivaci. Sleduji, že při sebevětším nadšení v počátcích vzdělávání na těchto školách, děti a mladí lidé sklouznou do způsobu učení, který spíše naplňuje očekávání školy.

Neučí se, protože se pro něco nadchli nebo proto, že jim školní práce dává smysl. Učí se pro výsledky testů, nebo proto, aby odevzdali povinné výstupy – prezentace projektů a referáty. Cílem jejich vzdělávání se stává postoupit do dalšího ročníku. Často také od dětí a mladých lidí slýchám, že to dělají, protože to od nich očekávají ve škole, rodiče, prarodiče, společnost… Vnitřní motivace klesá.

To ale není všechno. Postupem měsíců a let dochází k tomu, že i samotné děti a mladí lidé zapomenou, jak jako malí žili bezprostředně, s nadšením poznávali svět, chtěli pochopit neznámé, dozvědět se nové, učení brali jako hru a chyby a překonávání překážek jako prostředek k dojití k sebou stanovenému cíli.

Ve chvíli, kdy nastoupí zvnějšku řízené učení, mladí jsou postupně natolik zahlceni množstvím úkolů pro školu, že zbývá jen velmi málo energie na to, uvědomovat si, co je doopravdy zajímá a co jim v životě dává smysl. A i když se chvílemi věnují svým zájmům, někdo druhý a následně i oni sami, si říkají: „to bych teď neměl dělat, mám přece povinnosti“.

A tak si přestanou uvědomovat, co chtějí, kdo jsou, co jim dává smysl. A sami začnou obhajovat vnější motivaci a zvnějšku řízené učení. Dojdou k tomu, že kdyby jim někdo nenařizoval, co se mají učit, nepožadoval by výstupy jako důkaz o tom, co se naučili a nehodnotil je, sami by se nepřinutili něco se naučit. Uvěřili, že učení je především to, co probíhá ve škole nebo pro školu, tedy školní práce.

Nepomůže ani to, když se škola přenese domů. Pokud se děti učí pod tlakem rodičů místo učitelů, pořád je to učení založené na vnější motivaci.

Slýchám od dospělých věty: „Kdybychom nechali učení na dětech, nic by se neučily.“ Nebo: „Až studenti prokážou, že mají vlastní motivaci a zodpovědnost, necháme učení na nich. Do té doby potřebují, abychom je řídili.“ A tak – z mého pohledu – pokračují v potlačování vnitřní motivace.

Co když to jde dělat jinak? Co kdybychom se vrátili na začátek a řešili příčinu ztráty vnitřní motivace a zodpovědnosti za vlastní vzdělávání? Co kdybychom se zamysleli nad tím, jestli je školní práce jediným způsobem učení, jestli je to způsob učení, kterým si děti mají možnost naplnit potřeby a učit se vše potřebné pro jejich životy?

Co kdybychom umožnili dětem o vnitřní motivaci nepřijít a učili je tak zodpovědnosti za vlastní vzdělání/život? A těm, kteří o motivaci přišli, pomohli s jejím znovunalezením?

Tohle je jeden z důvodů, proč si přeju rozšířit možnosti vzdělávání. Chtěla bych, aby děti a mladí lidé měli možnost učit se pro sebe, v prostředích, která pro ně budou inspirativní a neměli povinnost v průběhu vzdělávání dokazovat, co dělají a umí. Mám důvěru ve schopnosti dětí, mladých lidí i dospělých lidí.

Zároveň respektuji i to, že někomu vyhovují stávající školy založené na hodnocení a povinných jednotných výstupech.

Nechci proto vzdělávání měnit pro všechny stejně. Chtěla bych rozšířit možnosti i pro ty, kteří ve stávajícím vzdělávacím systému nenachází cestu pro sebe a svoje děti, ať už z jakýchkoli důvodů.

Proto jsem se také podílela na sepsání otevřeného dopisu vládě a parlamentu. Budeme rádi za jeho podepsání, další sdílení, i zakládání rozmanitých diskusí a organizaci besed.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on pocket
Mimo jiné jsem máma dvou synů. Na cestě jejich vzděláváním jsem se často cítila bezmocně, dostupné vzdělávací možnosti nebyly vyhovující, měla jsem málo informací, setkávala jsem se jen zřídka s lidmi, kteří by brali ohled na to, jak se děti cítí ve škole i doma. Jsem zastáncem sebeřízení, způsobu života, kde má každý, včetně dětí a mladých lidí, možnost řídit svůj život. Každý, včetně dětí, by měl mít možnost rozhodovat o svém vzdělávání, o tom, co chce dělat. Přeju si pro děti nacházet a tvořit takové možnosti vzdělávání, aby vyhovovaly jejich potřebám a potřebám rodin. Proto je mým cílem šíření informací o sebeřízeném vzdělávání a prosazení jeho legitimity. Přeju si, abychom si mohli na svobodu přestat hrát a mohli ji žít. Spoluzaložila jsem Facebookovou skupinu Škola je jen jedna z možností, je určena rodičům a všem ostatním, kteří hledají podporu v důvěře dětem a inspiraci ke vzdělávání. Zvu vás do ní.

Patří koncept lidských práv do rukou států?

Státní instituce se neptají každého jednotlivého člověka kdo jsi, co cítíš a co potřebuješ. Pocity i potřeby konkrétních lidí se ztrácí v rozhodnutích mocných. Tito a další lidé jsou