Listí na stromech už ztrácelo svou barvu, postupně se ochlazovalo a starostliví rodiče dbali, aby jejich děti na hřišti byly teple oblečené. Lidé se procházeli po pískových cestách, mnohdy s kočárkem nebo pejskem, někteří chvílemi posedávali na lavičkách a užívali si poslední slunečné dny.

A v tomto parku spolu seděli na lavičce ona a on. Drželi se za ruce a vychutnávali si společný čas.

„Víš, že ti strašně závidím?“ špitla do ticha a prolomila tak dlouhé mlčení.

Překvapeně se na ni podíval. „Ano, a pročpak?“

„Že víš, co tě baví a v čem jsi dobrý,“ povzdechla. Od dětství ho zajímali roboti a vášnivě se jim věnoval. Vyšel střední školu informačních technologií a nyní v tomto směru pokračoval i na vysoké, jejíž volba mu byla vždycky jasná.

Ona byla jiná. Vždycky usilovala o uznání, takže se na základní škole pilně snažila o výborný prospěch. Na přání rodičů pokračovala na prestižním gymnáziu. Chtěla ukázat, že je dobrá.

„Není nic špatného to nevědět,“ řekl opatrně, „máš ještě spoustu času to zjistit.“

Sklopila hlavu. „Kéž by to byla pravda. Učitelé na nás už tlačí, abychom se brzy rozhodli a doporučují nám navštěvovat dny otevřených dveří,“ zvolala úzkostným hlasem a zabořila hlavu do dlaní. „Nejspíš o tom mluvili i s rodiči, protože máma se mě na to zeptala krátce po třídních schůzkách.“

Dal jí ruku kolem ramen, přitáhl si ji blíž a hledal přitom ta správná slova pomoci. Nebylo to pro něj snadné, jeho rodiče o tom s ním tímto způsobem nikdy nemluvili. Jednou za nimi přišel s tím, že si chce podat přihlášku na vysokou školu. Byl si tehdy jistý, že budou jeho rozhodnutí respektovat. Promluvili si společně o jeho představách a pak oba rodiče souhlasili.

Nějaký starší pán před nimi házel míček svému psovi, který nadšeně běhal okolo a na chvíli si tak získal pozornost obou zamilovaných. Oba se vesele zasmáli.

Když se její dech trochu zklidnil, znovu se zeptal. „A ty už víš, co bys chtěla jednou dělat?“

„Napadlo mě učitelství nebo přírodověda,“ řekla prostě a pak dodala, „Vybírám spíše vylučovací metodou.“

„To nezní jako obory, které by tě bavily,“ podotkl.

Opět sklopila hlavu a povzdechla. „Já vím, ale nemůžu přijít na to, v čem jsem dobrá.“

Pohladil ji po tváři a vlídně se usmál. „Ráda fotíš a umíš ve svých fotkách předávat emoce.“

Krátce se na něj pousmála. Líbilo se jí, jak intenzivně dokázal vnímat lidské pocity.

„Bohužel bych se tím asi neuživila,“ namítla. „Nemám ani kvalitní foťák a s fotkami, které mám v mobilu, mě na žádnou uměleckou školu nevezmou,“ vysvětlila, ale ihned se začala cítit provinile, protože stále ještě odmítala jeho snahu pomoct.

Zadívala se na malý, třepetající se lístek na nedalekém stromě. Lístek se vzápětí utrhl a v rychlých otáčkách se začal snášet. Odtrhla od něj oči až když sletěl na zem a nehybně se zařadil k listí na trávě, jako by tam byl už dlouho.

„Vždyť přece na žádnou školu nemusíš.“

Na chvíli se zarazila. „Jak tě něco takového napadlo?“ vyhrkla nechápavě. „Se samotným gymplem si jen těžko najdu práci.“

Nějakou chvíli neodpověděl. Poznala, že se chystá něco říct, ale není to pro něj jednoduché.

„Ani já nejsem ten nejšťastnější člověk na světě,“ řekl nakonec. Se zájmem ho poslouchala, a tak pokračoval. „Celý život sním jen o robotech. Moje budoucnost mi byla vždycky jasná, jenže od té doby, co jsem s tebou, si začínám uvědomovat, že svět je mnohem víc než jen umělá inteligence a já o něm vím strašně málo. Nikdy jsem se moc nezajímal o nic jiného. A pokud bych měl někdy propojovat umělou inteligenci s jiným oborem, bude potřeba mít obecnější přehled. Jako ho máš ty.“ Odmlčel se a hladil ji po rameni.

„Co chceš dělat?“ zeptala se.

„Nevím to jistě,“ připustil rozvážně. „Přemýšlím, že bych přerušil studium a více se věnoval sobě. Zatím to ale nevím přesně.“

Pomalu se šeřilo a starý muž zavolal svého psa na cestu domů. Jeho čtyřnohý kamarád chvíli ještě běhal okolo s očima upřenýma na míček, ale brzy pochopil, že páníček už jej znovu nehodí.

„A proto jsi mi navrhl, abych na žádnou školu nešla?“ otázala se najednou.

Přikývl. „Přál bych ti, abys nezapomínala, že každý člověk někdy potřebuje čas sám na sebe. Mnozí si to bohužel nepřipouštějí.“

Položila mu hlavu na rameno a přemýšlela. Nad svými sny a plány, nad proběhlým rozhovorem i nad tím, v čem ji jejich vztah obohacuje. Oba se cítili mnohem lépe. 🍂❤️

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Skryté kurikulum I. Vystoupení z komfortní zóny

Když si myslíme, že motivujeme druhého člověka, aby vystoupil z komfortní zóny, neznamená to nutně, že ho tím učíme vystupovat z komfortní zóny. Když ho přimějeme dělat

Proč se děti učí?

Jsem v kontaktu s dětmi a mladými lidmi. Měla jsem možnost poznat mnoho škol. Některé školy se snaží o různé inovativní způsoby vzdělávání, prezentují se jako prostředí založená na