Jako žena, která si před několika lety prošla povinnou školní docházkou, jako matka 8letého synka, který se učí v rámci individuálního vzdělávání, podporuji autonomii lidí a jejich cestu k odstraňování překážek sebeřízenému vzdělávání jako legitimní volby ve vzdělávání.
Ano, slovo volba je pro mě důležité. Pod pojmem „sebeřízené vzdělávání“ si nepředstavuji „rušení škol“. Naopak, obsahuje nevyčerpatelné zdroje možností, jak naplňovat svůj život nejen jednotným učivem. Sama jsem měla možnost si na vlastní kůži vyzkoušet, jak vypadá vyhoření a nechuť žít. Potýkání se s tím, že nevím, kdo jsem a proč tu jsem…
Problém povinné školní docházky vidím v tom, že paušálně, pro všechny lidi stejně, určuje, co, jak a kdy se mají učit. Lidé si tudíž jejím prostřednictvím nemohou uspokojovat základní lidské potřeby. Mrzí mě nerespektování potřeb lidí v zájmu „vyšších cílů“.
Největší hodnotu a hloubku má pro mě vnitřní motivace. Teprve z ní vychází největší změny, výzvy a učí mě, že učení nikdy nekončí.
Škola ve mně vyvolávala pocity, že pokud už v ní nezvládám fungovat, pak „skutečný život“ bude pro mě ještě větší boj. Bála jsem se života, který pak přijde.
Teď život jako boj nevnímám. Baví mě učit se z chyb, přijímat v sobě i jiných lidech nedokonalost.
Opustila jsem představu, „naplánovaného“ života a díky vlastnímu podnikání se pořád učím.
Jen už si sama rozhoduji o tom, jak se to naučím a kdy. Je to pro mě efektivní cesta, díky které mě konečně život uspokojuje, baví…
Přála bych všem, aby už od narození mohli objevovat velké množství možností, které život a svět skýtají. K těm všem možnostem přidávat další, nové, neobjevené… a z nich pak tvořit svůj život…
Ivet Malá
