info@seberizenevzdelavani.cz

Ve vztazích může být respekt ještě důležitější než láska

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on telegram

Láska není vše, co potřebujete, ani vše, co potřebuje váš manžel nebo vaše dítě; zvažte respekt.

Kdybyste se mě zeptali, jestli mě rodiče milují, musel bych se zastavit a zamyslet.

V rodině, ve které jsem vyrůstal, se slovo „láska“ používalo spíše výhradně v závěrečném pozdravu v přátelských dopisech. Málokdy se říkalo nahlas. Také jsme se moc neobjímali a nelíbali. Bylo mi trapné, když jsem odešel z domova a vstoupil do jiné kultury, kde se lidé při vítání a loučení pravidelně objímají a líbají bez ohledu na to, zda se skutečně milují. Pořád se kvůli tomu cítím trochu trapně.

Chvála – někdy považovaná za projev lásky – se v rodině, kde jsem vyrůstal, také téměř nevyskytovala. Hnutí za sebeúctu díkybohu ještě nezačalo, a pokud ano, moji rodiče o něm nevěděli nebo ho neschvalovali. Považovali by za nevhodné říkat mně nebo mým sourozencům, že jsme úžasní, chytří nebo výjimeční, a ještě nevhodnější by bylo chlubit se námi ostatním. Ve skutečnosti si myslím, že moje matka intuitivně chápala hodnotu pokory a nebezpečí pýchy. Známkám, které jsme dostávali ve škole, nevěnovala žádnou pozornost, považovala je za nepodstatné pro cokoli důležitého v životě. Pokud jsem se známkou chlubil, což jsem, jak si vzpomínám, udělal jednou nebo dvakrát, nenápadně mě uvedla na pravou míru tím, že mi položila otázku týkající se daného předmětu, otázku, díky níž jsem si uvědomil, jak málo tomu ve skutečnosti rozumím. Například se zeptala: „K čemu se používá kvadratická rovnice?“

Takže zpátky k otázce: Měli mě rodiče rádi?

Co je to láska? Je to termín pozitivní vazby používaný pro věci, ke kterým cítíme náklonnost a které máme rádi. Můžeme milovat lidstvo, svou zemi, svého psa, peníze, novou sadu oblečení, své auto, sebe, svého manžela či manželku, své děti. Nevím, jakou náklonnost ke mně cítili moje matka a nevlastní otec. Jsem rád, že nebyli tak připoutaní, aby měli problém pustit mě z očí. Určitě jim na mně záleželo a zdálo se, že mají radost z mé společnosti. Takže ano, předpokládám, že mě měli rádi.

Ale to, co jsem od rodičů cítil nejvíc, za co jsem jim byl a jsem nejvíc vděčný, byl respekt. Když jsem vyslovil nějaký nápad nebo položil otázku, brali to vážně. A jako součást respektu mi důvěřovali. Zdálo se, že věří, že já a moji sourozenci máme dobrý úsudek a nepotřebujeme moc hlídat ani radit, i když jsme byli malé děti. Nikdy to neříkali, jen to dávali najevo. A protože mě respektovali, bylo pro mě snadné respektovat je. Protože nenabízeli mnoho nevyžádaných rad, požádal jsem je o radu, když jsem ji potřeboval.

Myslím, že přesvědčení mých rodičů, že jsme zodpovědní a důvěryhodní, se stalo sebenaplňujícím se proroctvím. V jiných rodinách jsem viděl mnoho případů, kdy se opačné přesvědčení také stalo sebenaplňujícím se proroctvím. Viděl jsem děti, jejichž rodiče je nesmírně milovali – což se projevovalo náklonností a chválou, kterou děti zahrnovaly -, ale nezdálo se, že by je respektovali. Rodiče byli tak připoutáni, že se nedokázali odpoutat, a skutečným potřebám, přáním a představám svých dětí věnovali jen málo pozornosti. Mluvili na své děti shora, jako by jejich malý vzrůst znamenal, že jsou hloupé, přestože často svým dětem říkali, jak jsou chytré.

Samozřejmě, že v každé podobné diskusi si do jisté míry hrajeme se sémantikou. Možná byste chtěli definovat lásku tak, že zahrnuje respekt a zahrnuje schopnost nechat jít, a v tom případě bych s vámi musel souhlasit, že láska má přednost před vším. Pokud však tyto pojmy definujeme tak, že láska může existovat bez respektu a respekt může existovat bez lásky, pak bych řekl, že blaženost spočívá v kombinaci obou, ale pokud bych se měl spokojit jen s jedním nebo druhým, zvolil bych respekt.

Myslím, že je užitečné srovnávat a porovnávat vztahy mezi rodiči a dětmi se vztahy mezi manželi. V obou případech je respekt naprosto nezbytný pro fungování vztahu. Láska bez respektu je nebezpečná; může druhého člověka rozdrtit, někdy doslova. Respektovat znamená pochopit, že druhý člověk není vy, není vaším prodloužením, není vaším odrazem, není vaší hračkou, není vaším mazlíčkem, není vaším výrobkem. Ve vztahu plném respektu je vaším úkolem pochopit druhého člověka jako jedinečnou osobnost a naučit se, jak skloubit své potřeby s jeho potřebami a pomoci mu dosáhnout toho, čeho chce dosáhnout. Vaším úkolem není druhého člověka ovládat nebo se ho snažit změnit směrem, který si vy přejete, ale on ne. Myslím, že to platí jak pro vztahy mezi rodiči a dětmi, tak pro vztahy mezi manželi.

Láska přináší blaženost do obou typů vztahů, ale pouze tehdy, je-li provázena respektem. Láska dodává radost a poskytuje citové pouto, které pomáhá přenést vztah přes těžké časy. Aspekt náklonnosti lásky je ve vztahu s manželem/manželkou ještě cennější než ve vztahu s dětmi, protože manželství je, alespoň v principu, navždy. Moje děti se posunuly dál a já jsem na to musel být připraven už od jejich počátku, ale s manželkou budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí. Není neslušné mluvit o své ženě jako o své „lepší polovině“, ale bylo by neslušné mluvit v tomto smyslu o svém dítěti. Naše děti se nepovažují a neměly by se považovat za naši součást; jejich úkolem je jít dál, mimo nás, do budoucnosti, kterou my nikdy nepoznáme. A pokud je budeme považovat za naši součást, budeme roztrženi, až nás opustí.

Láska není vše, co potřebujete, ani vše, co potřebuje vaše žena nebo manžel, a už vůbec ne vše, co potřebují vaše děti. Všichni potřebujeme respekt, zejména od těch, kteří jsou nám nejbližší a jsou s námi nejintimněji spojeni.

originál, přeložil Jiří Košárek

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on telegram