Dětem by mělo být důvěřováno v rozhodování o zásadních otázkách týkajících se jejich vzdělávání – života.

Toto stanovisko dokonce oficiálně zastávají vládní i nevládní organizace podporující a pracující na vymáhání práv dětí. Jaká je praxe? [1]

Sebeřízené vzdělávání vyžaduje, aby dospělí věřili dětem. Tato důvěra je však omezená.

Je nedůvěra v děti pro společnost a mladé lidi samotné bez rizik a následků?

Domnívám se, že mladí lidé se učí zejména nápodobou dospělých a prostřednictvím dělání, tzv. „learning by doing“. Proto je mi dává smysl sebeřízení.

Důvěřuji dětem. Uvědomuji si však, že žijeme v kultuře nedůvěřující dětem. Ve společnosti nedůvěřující ani zdaleka všem dospělým. Právě tato nedůvěra společnosti je limitem mojí vlastní důvěry.

Abych to vysvětlila, naše společnost nedůvěřuje dětem, protože je běžné věřit tomu, že důvěra povede k poškození dítěte nebo že dítě poškodí ostatní. Konkrétněji, pokud důvěřuji dětem, jak děti s touto důvěrou naloží? Spadnou ze stromu, budou trávit čas hraním počítačových her a sledováním YouTube videí nebo si budou hrát s ohněm a s noži? Nebo budou vandalizovat majetek ostatních lidí nebo budou napadat seniory?

Ne všichni dospělí jsou v tomto ohledu důvěryhodní, protože většina nedůvěřuje dětem a většina nechce vidět děti existující volně ve světě bez, obrazně řečeno, vodítka a mnoho z nich dokonce zavolá policisty na děti pohybující se volně nebo děti na policii odvede.

V souvislosti se shora popsanou obecnou nedůvěrou k dětem a existencí mnoha judikatur, které kriminalizují dospělé pečující o děti, existuje vždy riziko soudního sporu.

Mnoho dospělých v sebe důvěřuje, a proto jsou schopni důvěřovat ostatním dospělým, jakož i důvěřovat dětem.

Existují však limity jejich důvěry? Existuje důvěra pouze do té míry, do jaké hrozí újma jejich dětem, resp. poškození jim samotným způsobená nedůvěrou ostatních lidí ve společnosti?

Jedním z aspektů mnoha center sebeřízeného vzdělávání ve světě, který mnoho dospělých překvapí, je to, že mnohde mají třeba jen tři zásady. [2]

PRINCIPY ¦→ DOHODY ¦→ POVĚDOMÍ

Místo spousty pravidel si definovali principy, dohody a povědomí. Jejich zásady jsou jednoduché a považují je za univerzální pro každou komunitu na světě; PEČOVAT O SEBE ¦→ PEČOVAT O OSTATNÍ ¦→ PEČOVAT O PROSTŘEDÍ. Zjednodušeně řešeno, jde o to, všímat si svých potřeb a pocitů, starat se o sebe. Všímat si a komunikovat o tom, jaké potřeby mají ostatní, komunikovat o tom a jednat v souladu s tím, na co společně přijdeme. S tím souvisí i společná péče o prostředí, o prostor, protože jen stěží budeme spokojení, nebude-li prostředí vhodné a příjemné pro život.

Takové jednoduché zásady a dohody nám umožní zůstat „ohebnými“ (agilními). Být otevřeni novým myšlenkám a nápadům, stále se učit, efektivně navigovat naše životy. Povědomím je zde myšlen způsob řešení výzev a příležitostí, jejichž účinnost mohou studenti nebo facilitátoři zvyšovat tím, že společně pracují na neustálém spoluvytváření kultury, která slouží všem v komunitě.

Někteří lidé se mohou dohadovat o sémantice a argumentovat, že takové principy, dohody a povědomí jsou pravidla. Lidé tvořící tato centra sebeřízeného vzdělávání to však vnímají jinak.

Nemají zájem o řízení a kontrolu dospívajících. Nechtějí uspokojovat své potřeby na úkor ostatních. Místo toho mají zájem tvořit komunity, kde mladí lidé řídí svůj vlastní život a přispívají k životu druhých.

Nepotřebují knihy pravidel, diktující mladým lidem co mohou a nemohou udělat, a nemají žádné tresty (nebo odměny), ovlivňující a podmiňující jejich rozhodnutí a fungující jako krátkodobá vnější motivace bez potenciálu k dlouhodobému naplňování potřeb jednotlivců ani komunity.

Dobrovolné chování samotné má možnost dlouhodobě přinášet naplnění a vynitřní motivaci, pokud jsou jeho důsledkem dobré mezilidské vztahy, a proto fungující komunita i opečované prostředí. Jak to? Protože je pak lidem prostě dobře.

Přestože se očekává (nikoli vyžaduje, nýbrž panuje důvěra v to), že studenti ctí zásady, dohody a povědomí vzrůstá, pokud dojde k jejich nepochopení některým ze studentů, nedojde k potrestání.

Místo potrestání spolu komunikují.

Přemýšlejí o rozhodnutích, která byla/budou učiněna a jejich důsledcích pro spokojenost komunity. Pokud nejsou dodrženy jejich vlastní standardy, považují to za příležitost k růstu. Časem se takové chování mění, protože v jejich životech, v sobě navzájem i v komunitě nalézají hodnotu. A věří, že každý člověk chce, dostane-li důvěru a tím možnost učit se.

 


[1] Např. zde je obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 (2013) – Nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko, CRC/C/GC/14. Obecný komentář je dostupný na www, k dispozici >>> zde. Do češtiny byl Obecný komentář přeložen Ministerstvem práce a sociálních věcí jako součást publikace Úmluva o právech dítěte, která je dostupná na www, k dispozici >>> zde.

[2] Centra sebeřízeného vzdělávání a tzv. Centra agilního modelu učení

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Přihlaste se k odběru
Oznámení
guest
0 Komentáře
Inline zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
0
Těšíme se na vaše názory! Můžete komentovat...x