Pan Jaromír Beran, ředitel Kanceláře ministra školství, nás v odpovědi na naši otázku položenou na kulatém stolu Eduin a SKAV pořádaném v rámci akce Schola Pragensis v Kongresovém centru Praha vyzval k dialogu. Vyslovil přání, abychom navrhovali naše nápady a přicházeli společně na možná řešení poté, co vyjádřil, že vnímá tíhu otázky;
Jak ze systému státních škol neučinit neproniknutelnou past, ze které nebudou moci vystoupit ti, kteří v něm nenalézají bezpečná prostředí pro učení dětí? Pokud vláda zabrání těmto lidem vytvářet si vlastní školy a využívat jiných vzdělávacích příležitostí existujících ve světě a zároveň se jí nepodaří pozitivně změnit prostředí škol?
Záznam z kulatého stolu SKAV, Eduin ze dne 28. 11. 2019.
Obavy plynou z tvrzení „expertní skupiny“ vepsaných do dokumentu, který má sloužit MŠMT za podklad k chystané Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030;
„Opatření mohou vzít v potaz také to, že díky aktuálnímu nálezu Ústavního soudu vzniká nový prostor pro regulaci soukromého školství… aby (soukromé školství) hrálo roli doplňku páteřního systému veřejných škol.“
Z tvůrců legislativ či výše zmíněné „expertní skupiny“ ani v dokumentu ke „Strategii 2030+“ nezaznívá žádná další zmínka o možnostech a vzdělávacích příležitostech, kromě systému státních škol.
Z našeho sběru podnětů v terénu vyplývá, že si lidé, kteří vytvářejí vzdělávací příležitosti – školy, komunitní vzdělávací centra, volí individuální vzdělávání, hledají cesty, které jim umožňují prožívat pocit bezpečí při vzdělávání a radost z učení i ze života.
Často po mnoha letech trápení a poté, co vyčerpají veškeré své síly, prostředky a možnosti, teré jim nabízí státní systémem škol.
Mnohdy osaměle, a proto bezmocně i bezúspěšně usilovaly o změnu na školách, kam docházely jejich děti.
Opouštějí státní školy z obav o to, aby děti necítily takové zklamání ze vzdělávání a nízkou sebeúctu jako jejich rodiče (mnohdy po celý život).
Přestože jsou tito rodiče zároveň daňovými poplatníky, a tudíž financují i systém státního školství. Sami nad to současně financují vlastní vzdělávací cesty, vznikající školy například.
Tyto rodiny se obávají, že pro ně vznikne past v systému státních škol. Mají obavu o své děti, resp. o to, že budou zraněné z prostředí, kde mnoho let nemají možnost naplnit si základní lidské potřeby, a proto ani možnost učit se efektivně.
Pokud vláda zabrání lidem ve vytváření vlastních vzdělávacích cest a systém státních škol se nezmění, pak tito lidé nebudou mít jinou možnost než strpět to, čeho se obávají.
Domnívám se, že systém státního školství se nemá jak a s kým proměnit, protože změna v myšlení, životní postoje, důvěra dětem se nedají vynutit zákonem, oběžníkem z MŠMT, ani povinným vzděláváním úředníků a pedagogů. Děti nemají možnost počkat a vrátit se, až se systém školství promění. Žijí své (jediné) dětství nyní.
Naše obavy nám pan Beran nevyvracel. Nezastíral ani nejistotu a to, že řešení, která by vedla k rozptýlení výše popsaných strachů, jsou dosud neznámá.
Pokud se vzdělávací monopol státu ještě upevní, ubyde konkurence v nabídce vzdělávacích služeb. Díky bezkonkurenčnímu prostředí nemusí vznikat tlak na efektivitu a na zvyšování kvality slušeb.
Pokud stačí poskytovateli služeb vnutit své služby ostatním zákonem, jakou by měl mít motivaci zvyšovat kvalitu, efektivitu a zlevňovat?
Státní systém je pro koncové uživatele bezplatný, ale vzdělávací služby nejsou zdarma. Jsou financovány z veřejných peněz, všemi daňovými poplatníky.
Lidem v úřadech stačí zamítat žádosti o akreditace nově vznikajících škol a vymáhat současný zákon (závažné důvody pro povolení) o individuálním vzdělávání podle § 41 Školského zákona (jako je tomu ve Švédsku např.). Děti v ČR pak nebudou mít jinou možnost než docházku do státních škol.
Cítíme nad tím lítost, bezmoc a obavu…
Způsob tvorby a sběr podnětů expertní skupiny k tvorbě strategie 2030+ nám neumožňuje naplnění potřeb autonomie, respektu a důvěry ve vzdělávání. Akce pro veřejnost ke Strategii 2030+ působily jako prezentace vlastních potřeb a cílů jen některých zájmových skupin. Byli jsme svědky prezentace výstupů toho, jak bude Strategie 2030+ koncipována.
Přáli bychom si, aby byly sebrány a vyslyšeny podněty o pocitech a potřebách všch účastníků vzdělávání.
Mladí lidé a děti, rodiče a učitelé, tedy účastníci vzdělávání, nebyli slyšeni všichni a prostor pro vyjádření jejich potřeb a pocitů ve vzdělávání se zdá být velmi úzký. Mají všichni účastníci vzdělávání možnost mít naplněné potřeby spravedlnosti, vzájemné úcty a respektu k potřebám i potřeby autonomie a důvěry v jejich schopnost učit se vše potřebné pro život?
Proto vítáme nabídku pana Berana k dialogu a připravujeme vlastní návrhy řešení, abychom se mohli učit vzájemné důvěře.
Sepsali jsme otevřený dopis Šance pro vzdělávání. Jeho text si můžete přečíst ZDE.
Odkaz na článek Jitky Polanské pro magazín Rodiče vítáni. Připravuje se plán pro příští dekádu českého vzdělávání. Co na něm pochválili, a co kritizovali odborníci u kulatého stolu?
