Co je sebeřízené vzdělávání? (Self-Directed Education)

Vzdělávání, odvíjející se od samostatně vybraných činností a životních zkušeností vzdělávající se osoby.

Začněme termínem učení. Učení je nevědomý proces probíhající nepřetržitě od početí člověka po jeho smrt.

V běžném jazyce se často mluví o vzdělávání jako o školní výuce a školní práci. Toto pojetí může vytvářet dojem, že vzdělávání je proces, kde někdo vzdělává a někdo je vzděláván.

O vzdělávání je však možné uvažovat jako o něčem mnohem širším, než je školní docházka, školní práce a vyučování.

Vzdělání je souhrn všeho, čemu se člověk učí, co mu umožňuje žít uspokojivý a smysluplný život.

Život ve světě poskytuje široké spektrum vzdělávacích příležitostí. Vzdělávání je vše, co člověk potřebuje k tomu, aby se naučil naplňovat své potřeby. Svět je připraveným prostředím.

Vzdělání zahrnuje učení se řeči, efektivní komunikaci, porozumění a práci s emocemi, schopnosti plánovat, dosahovat cílů a činit rozhodnutí.

Zahrnuje také některé dovednosti specifické pro určitou kulturu. V naší kultuře je to například; čtení, počítání s čísly, zacházení s počítači, řízení auta – věci, které většina lidí cítí, že potřebují pro takový způsob života, jaký chtějí žít v kultuře, ve které vyrůstají.

Vzdělání rovněž zahrnuje jedinečný soubor dovedností a znalostí, které se od člověka k člověku zásadně liší, dokonce v rámci jedné kultury. Protože koncept „uspokojivý život“ je pro každého člověka v mnoha ohledech různý. Rozmanitost lidského vzdělání přináší lidstvu výhody, z nichž čerpá.

Z výše rozvedené definice vyplývá, že sebeřízené vzdělávání nerozlišuje mezi obsahem a metodami do výuky hodícími se a těmi, které se za vzdělávání nepovažují.

Vnitřní motivace vyvěrá ve zvědavost, hravost a společenskost – ty podněcují všemožné snahy, z nichž se lidé spontánně učí. Sebeřízené vzdělávání neznamená vzdělávání bez přítomnosti a zapojení dalších lidí, znamená vzdělávání bez donucení a kontroly druhými lidmi.

Sebeřízené vzdělávání je pro každého člověka unikátní stezkou, protože talenty, zájmy a cíle lidí se různí, a také se mění v průběhu života. Někdy se lidé v zájmech i cílech setkávají a jsou sdíleny s ostatními.

Sebeřízené vzdělávání může být v protikladu se vzděláváním, které je jednotlivcům poskytováno bez souhlasu, bez ohledu na jejich potřeby. Takové vzdělávání bývá vnějšně motivováno prostřednictvím odměn a trestů. Často staví na nevyžádaném hodnocení, jakým jsou například známky, smajlíci, hvězdičky, formativní hodnocení atp. Ale také třeba na sociláním tlaku, kdy je využíváno frustrace potřeb být přijat, nebýt odmítnut a zachovat si důstojnost.

Abychom lépe porozuměli rozdílu mezi vnějšně a vnitřně motivovaným učením, může nám posloužit otázka: Dělal bych tuto činnost i tehdy, kdyby mi nehrozila žádná nevýhoda nebo mi za ni nekynula výhoda?

Soudobé poznání a naše vlastní zkušenosti z dětství a dospívání nám umožňují nahlédnout, že vzdělávání poskytované bez souhlasu založené na vnější motivaci, tedy na donucení, kontrole, srovnávání, hodnocení, odměnách a trestech, bývá zaměřeno spíše na posilování uniformity a vnějších aspirací, jakými jsou zaměření na vzhled, hromadění statků a spotřeba, touha po moci. Spíše neumožňuje následovat vlastní talenty a zájmy svým tempem. Neoslavuje jedinečnost. Spíše nepodporuje čas věnovaný sebepoznání, osobnímu rozvoji. Jak to vidíme, může tím potlačovat přirozenou zvídavost, dobrovolnou angažovanost, hravost a touhu dozvídat se, než že by vytvářelo podmínky pro život ve zdraví, pro motivaci k učení a mezilidské vztahy.

Činnosti můžeme pochopitelně vykonávat z vnitřní motivace i tehdy, když jsou složité, intelektuálně či fyzicky náročné nebo se nám do nich nechce, ale dávají nám osobně smysl.

Sebeřízené vzdělávání je dostupné tehdy, když si lidé mohou volit vlastní životní stezky včetně cest k dospělosti.

Konkrétně se jedná o stav, kdy lidé, tedy také děti a mladí lidé, mají možnost následovat své vlastní zájmy, spíše než povinné učební osnovy. Tito lidé rozvíjejí své talenty vlastním způsobem a tempem. Protože nemají předepsanou povinnou školní docházku a povinné kurikulum, využívají rozmanitých vzdělávacích příležitostí existujích ve světě – včetně škol, pokud se tak rozhodnou.

Toto je možné v mnoha oblastech světa kulturně, tradičně nebo díky otevřenosti i poznání a vzájemnému respektu vůči lidským potřebám, kdy lidé sdílí povědomí o tom, že o děti a znevýhodněné je možné pečovat způsoby nevyžadujícími povinnou docházku do škol a jednotné kurikulum.

Tam, kde je předepsána povinná docházka do škol a učební plány, mohou dospělí umožnit vyšší míru sebeřízení dětí tím, že je zapíší do škol a vzdělávacích center, kde vnitřně motivované učení podporují. Nebo zvolí takzvané domácí či individuální vzdělávání v závislosti na tom, co je na daném území vyžadováno.

Z tohoto popisu jsou zřejmé rozdíly jak ve formách sebeřízeného vzdělávání, tak mezi sebeřízeným vzděláváním a konvenčním vzděláváním v rámci povinné školní docházky.

Informace vychází mimo jiné z těchto zdrojů a textu o SDE na webu ASDE.