Iniciace agrese a obrana. Vnímáte a chápete rozdíly?
Když dospělí projevují agresivní chování vůči dětem, ty se často brání a vymezují své hranice. Až příliš často se však setkávám s tím, že někdo na bránící se dítě reaguje slovy: „Přestaň, nech toho. Nedělej scény! Chovej se normálně! To se nedělá! Jak se to chováš k babičce? Ničeho si nevážíš! Mlč, všechno jen zhoršuješ! Myslím to s tebou dobře! Rodičů si musíš vážit! Paní učitelku musíš poslouchat!
Je-li člověk opakovaně obviňován z agresivity, může začít věřit, že je skutečně agresivní, i když se jen brání. Tento vnitřní konflikt může vést k pocitům hanby, ponížení, úzkosti až paralýze, což jsou stavy, které nejsou pro jedince zdravé ani prospěšné. Toto zkreslení může vést k problematickým vzorcům chování. Jedním z nich může být to, že děti zanevřou na své potřeby a obranu svých hranic. Zvnitřní si postoj: “Jsem špatný, nejsem hoden lásky, nezasloužím si přijetí.”
Podobně jako Pavlovův pes si děti mohou podmínit reakci: Někdo mě poškozuje, projevuje agresi a já se cítím zahanbený. Myslím, že výsledkem je poslušnost. Tuto poslušnost vnímám jako manipulovatelnost prostřednictvím trestů a odměn, tedy skrze vzbuzování pocitů hanby a podmíněným přijetím, pokud ovládající dosáhne svého cíle – změny v prožívání, myšlení a chování manipulované osoby.
Ovládání může být daleko účinnější, když je člověk náchylnější k pocitům méněcennosti. Není nijak překvapující, že s takovým mindsetem se lidé mohou stát snazší kořistí pro predátory.
Domnívám se, že poslušnost může být jednou z příčin, proč někteří mladí lidé podlehnou například sexuálnímu zneužívání. Proč tomu tak je? Protože pro poslušného jedince nemusí být snadné a někdy je pro něj dokonce nemožné, vyjádřit pevné “Ne!”. Není schopen vymezit se, odmítnout, bránit se. To všechno jsou dovednosti, které se lidé učí v raném věku napodobováním blízkých pečujících osob. Nikoli však tím, co jim říkají, že považují za správné, ale především z pozorování chování dospělých a z toho, jaký postoj k nim dospělí zastávají.
“Poslušnost je sprosté slovo.”, říkává psycholožka, spoluautorka knihy a stejnojmenného konceptu Respektovat a být respektován, Jana Nováčková. Souhlasím s ní.
Vina a hanba. Dvě sestry ovlivňující výchovu a vzdělávání.
Svým klientům často říkám: “Vina je kámoš.” Vina nám asistuje v navigaci našich vztahů, aby byly bez vzájemného ubližování a byly založené na porozumění a ohleduplnosti. Sebeúcta a zachování důstojnosti jsou podporovány tím, jak se vzájemně přizpůsobujeme a staráme o naše potřeby v reakci na prožívané pocity viny. Je to empatie a naše vnitřní hodnoty, které nám poskytují nástroje nejen pro porozumění našemu chování, jenž mohlo někoho poškodit, ale také pro zastavení a změnu v takové jednání, které vztahu prospívá.
Hanba je naproti tomu důsledkem vnímaného ponížení, které jen zřídka dokáže podnítit vnitřní motivaci k tomu, abychom do vztahu přispěli. Teprve s naplněním našich potřeb důstojnosti a sebeúcty získáváme smysl a kompetenci přispívat k našim vztahům a společenstvím.
Hanba je druh bolesti, které se instinktivně snažíme vyhnout, i když to znamená popírání vlastních potřeb nebo ohrožení vztahů s ostatními.
Setkávám se s klienty, kteří si do dospělosti nesou břemeno ochromujícího pocitu zahanbení. Popisují stav paralýzy, který je důsledkem prožívání bolesti, úzkosti a frustrace. Místo toho, aby účinně bránili své hranice, potýkají se s hanbou a následně se obviňují z neschopnosti postavit se za své potřeby.
Druhá strana téže mince je vzorec chování, kdy jedinec nedokáže prožít vinu takzvaně bezpečně. Namísto viny a následné motivace napravit skutky se vyhýbá pocitům zahanbení na úkor ostatních. Aby přestal cítit bolest z hanby, lže, manipuluje. Tím se dočasně vyhne pocitům hanby, ale současně se tím vzdaluje ze vztahu, protože utrpí důvěra a tím také pocity blízkosti a bezpečí. Nadto se rozšiřuje propast mezi tím, kdo je a tím, kým by chtěl být. Zvlášť pokud si cení otevřenosti, důvěry a pravdy. Odcizuje se tím nejen druhým, ale především sám sobě. Zpronevěřuje se vůči svým hodnotám. Kruh se uzavírá. Sebenaplňující se proroctví hraje prim. “Jsem skutečně špatný.”
Pocity hanby, nedostatečnosti a vnitřní prázdnota spolu s osaměním, jsou motivy skryté pod takzvaným narcisistním chováním. Nechci se tu více věnovat tématu narcismus. Na tomto místě bych však ráda zdůraznila, že narcistická zranění způsobená právě vzbuzováním hanby a ponižováním, mohou být příčinou narcistického jednání v budoucnu. Už tedy jen stručně doplním, že z toho, co se od klientů dozvídám, se nemohu zbavit dojmu, že narcistické prožívaní je jako vnitnří žalář.
Dobrou zprávou může být, že ať jste si v důsledku takzvané indukce hanby osvojili roli hodné holčičky, people pleasera, co vyhoví, aby se vyhl pocitům hanby a ponížení nebo naopak roli mocipána, který předchází stejným pocitům a emocím manipulací, chladným zacházením s druhými, či jste si internalizovali jakoukoli jinou roli, co vám už tak úplně neslouží a spíše způsobuje utrpení, nemůsíte ji hrát navždy.
Jak odložit scénář utrpení a vykročit z bludného kruhu?
Bránit se iniciaci agrese je zdravé a v pořádku. Ať jste dítě, dospívající či dospělý. Obrana je přirozená reakce na porušování vašich hranic. Agrese, zejména opakovaná, kdy agresor nereflektuje zpětnou vazbu obsahující jasné informace o narušování hranic, poškozuje vztahy, zdraví a někdy také osobní vlastnictví lidí. Ať jde o iniciaci agrese ze zákona – státních institucí například, blízkých, příbuzných, známých i neznámých.
Krok za krokem k osvobození z vnitřního žaláře
Naučit se bránit agresi, když je již obrana podmíněna pocity hanby a potřebou přijetí, může být náročné, ale rozhodně to není nemožné. Zde je několik kroků, které by vám mohly pomoci:
Uvědomění si sebe sama: Prvním krokem je rozpoznat a uznat své pocity hanby a to, jak ovlivňují vaše reakce na agresi. Toto uvědomění je klíčové, protože vám umožní pochopit vaše současné chování a identifikovat oblasti, které je třeba změnit.
Soucit se sebou samým: Je důležité pochopit, že pocity hanby a tendence hledat přijetí jsou lidské zkušenosti. Buďte k sobě laskaví a vyhněte se sebeodsuzování nebo kritice.
Terapie nebo poradenství: Neocenitelnou pomoc může poskytnout profesionální terapeut nebo poradce. Mohou vás podnítit k prozkoumání a pochopení původu vašich pocitů a poskytnout vám strategie a nástroje k jejich zvládání. Terapie vám může pomoci identifikovat a zpochybnit vaše myšlenkové vzorce, které vedou k pocitům hanby a pocitu, že jste ve vleku, ovládáni.
Stanovení hranic: Naučte se stanovovat a udržovat osobní hranice. To zahrnuje jasné sdělování svých potřeb, pocitů a očekávání ostatním. Zpočátku se můžete cítit nepříjemně, ale s praxí se vám bude prosazování vašich potřeb lépe dařit. Můžete třeba vyzkoušet techniky nenásilné komunikace.
Sebeobhajování: Postavte se za své potřeby. To může zahrnovat asertivní (nikoli agresivní) vyjadřování svých pocitů, říkání “ne”, když je to nutné, nebo vyhledání podpory, když se cítíte přetíženi.
Budování odolnosti: Rozvíjejte dovednosti pro zvládání stresu a nepřízně osudu. To může zahrnovat techniky, jako je mindfulness, meditace nebo jiné relaxační techniky. Zkuste volnou hru, která umožňuje dosahovat stavů flow. Ty jsou podstatou prožitků spokojenosti z vykonávané činnosti.
Podpůrná síť: Obklopte se podporujícími lidmi, kteří respektují vaše hranice, potřeby a potvrzují vaše pocity. Jejich podpora může být protiváhou k negativnímu vnímání sebe sama.
Nezapomeňte, že při řešení těchto problémů je v pořádku vyhledat odbornou pomoc. Když rozpoznáte, kdy potřebujete podporu, je přirozeným dalším krokem podniknout akci k jejímu vyhledání.
