Kurikulum pro svět, který končí: Proč nový RVP připravuje děti na minulost, nikoliv na budoucnost

Úvod: Kognitivní disonance státního plánování

Dne 14. ledna 2025 zveřejnil Národní pedagogický institut České republiky revidovaný Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP ZV), podle kterého začnou všechny školy povinně učit od září 2027. Tento dokument o 111 stranách je prezentován jako „modernizace“ českého školství, která má reagovat na „výzvy 21. století“. Při pečlivém čtení textu a jeho konfrontaci s fyzikální a biologickou realitou, kterou popisuji ve své knize Opice u kormidla, se však neubráním pocitu hluboké závratě. Je to závrať z kognitivní disonance.

Před sebou máme dokument, který je dokonalým produktem byrokratického optimismu. Je strukturovaný, logický a plný vzletných slov o „wellbeingu“, „udržitelném prostředí“ a „digitálních kompetencích“. Implicitně však vychází z jednoho zásadního, ač nevysloveného předpokladu: že svět za deset či patnáct let, kdy dnešní prvňáci opustí brány škol, bude jen mírně pokročilejší, digitálnější a zelenější verzí světa dnešního. RVP je postaven na víře v lineární kontinuitu – v pokračování ekonomického růstu, v stabilitu institucí a v předvídatelnost trhu práce.

Tento předpoklad je však v příkrém rozporu s tím, co nám říkají termodynamické zákony a analýza globálních systémů. Jak detailně rozebírám v části VIII knihy, nevstupujeme do éry stability, ale do éry polykrize – stavu, kdy se vzájemně prolínají a zesilují krize ekologické, energetické a sociální. RVP je v tomto kontextu jako nový, pečlivě vypracovaný jídelní lístek pro restauraci na Titanicu. Řeší složení předkrmů a estetiku stolování (kompetence), zatímco zcela ignoruje fyzikální realitu ledovce, ke kterému loď, poháněná setrvačností a spalováním fosilního dědictví, nezadržitelně míří.

V textu RVP nenajdeme ani náznak pochopení toho, že naše civilizace je disipativní strukturou balancující na hraně termodynamického kolapsu (kapitola 2). Dokument hovoří o „udržitelnosti“ (str. 53), ale redukuje ji na „třídění odpadu“ a „ochranu přírody“, zcela v duchu mýtu o „zeleném růstu“ (kapitola 20). Ignoruje fakt, že éra levné energie, která umožnila vznik masového vzdělávání a sociálního státu, končí.

To, co RVP nabízí, není příprava na budoucnost. Je to kodifikace minulosti. Je to snaha optimalizovat posádku lodi pro svět, který nenávratně mizí v propadlišti entropie. Místo abychom děti učili stavět záchranné čluny – tedy budovat lokální odolnost, chápat limity růstu a připravit se na nelineární šoky – učíme je, jak být efektivními kolečky v soukolí stroje, který se zadírá.

V následujících kapitolách rozeberu konkrétní selhání tohoto dokumentu: od fatálního podcenění role umělé inteligence, přes nepochopení energetické reality našeho světa, až po biologickou nevhodnost školního prostředí pro lidský mozek. Ukážu, proč je tento centrálně plánovaný pokus o „modernizaci“ ve skutečnosti nebezpečnou pastí, která naše děti zanechá bezbranné tváří v tvář realitě nadcházejících dekád.

1. Technologická slepota: Ignorování post-pracovní éry s AI

Pokud je energetická slepota RVP znepokojivá, pak jeho přístup k technologické budoucnosti, a konkrétně k umělé inteligenci (AI), hraničí s nedbalostí. V celém dokumentu, který má formovat generaci vstupující na trh práce ve 30. a 40. letech 21. století, je umělá inteligence zmíněna pouze okrajově, a to způsobem, který prozrazuje fundamentální nepochopení podstaty probíhající technologické revoluce.

V sekci „Informatika“ (str. 67) a v rámci klíčové kompetence digitální (str. 47) RVP přistupuje k digitálním technologiím jako k nástrojům. Učitelé mají žáky učit „algoritmizaci“, „práci s daty“ a „tvorbu digitálního obsahu“. Tento přístup vychází z paradigmatu posledních dvaceti let: člověk je operátor, stroj je pasivní nástroj.

Jak však detailně analyzuji v Části VIII a IX knihy Opice u kormidla, stojíme na prahu éry, kdy se tento vztah obrací. Umělá inteligence není dalším textovým editorem nebo vyhledávačem. Je to vznikající autonomní agent. Ve chvíli, kdy RVP nabádá k výuce základů programování, AI modely již píší kód rychleji, efektivněji a bezchybněji než většina lidských programátorů. Učit děti v roce 2025 „sestavovat v blokově orientovaném jazyce program“ (OVU INF-INF-002-ZV5-005) jako dovednost pro budoucí uplatnění je analogické tomu, jako bychom v roce 1900, na úsvitu éry spalovacích motorů, zaváděli do škol povinnou výuku péče o koňská kopyta.

Největším selháním RVP je však absence jakékoli reflexe post-pracovní éry. Dokument implicitně předpokládá, že trh práce bude v budoucnu vypadat podobně jako dnes, jen bude „digitálnější“. Tato lineární extrapolace zcela ignoruje scénáře popsané v kapitole 33 knihy (Vzestup superinteligence). V momentě, kdy AI dosáhne úrovně AGI (obecné umělé inteligence) – což mnozí experti predikují právě na dobu, kdy dnešní žáci budou opouštět základní školy – stane se drtivá většina kognitivní práce prováděné lidmi ekonomicky neefektivní.

RVP připravuje děti na role „zpracovatelů informací“ a „tvůrců obsahu“. Přitom právě tyto role budou první, které AI převezme. Místo toho, aby kurikulum vedlo děti k ontologické bezpečnosti ve světě, kde lidská práce ztrácí svou ekonomickou hodnotu, a připravovalo je na scénáře „benigní irelevance“ nebo nutnosti redefinovat smysl lidské existence mimo ekonomickou produktivitu, snaží se z nich vytvořit o něco efektivnější bio-roboty.

Zcela absentuje také reflexe existenčních rizik spojených s AI (tzv. Alignment Problem, kapitola 32). RVP řeší „bezpečnost v digitálním prostředí“ na úrovni kyberšikany a ochrany hesel (str. 48), ale zcela mlčí o tom, že děti vstupují do světa, kde budou interagovat s entitami, jejichž přesvědčovací schopnosti a inteligence mohou řádově převyšovat tu lidskou. Chybí výchova k mentální sebeobraně proti algoritmické manipulaci a „hackování“ lidského dopaminového systému, které v knize popisuji jako jednu z hlavních příčin epidemie duševních chorob (kapitola 29).

Tento dokument tak selhává v tom nejdůležitějším: neposkytuje dětem mapu k území, do kterého vstupují. Místo toho jim dává návod na obsluhu strojů, které v době jejich dospělosti budou pravděpodobně řídit samy sebe – a možná i nás.

2. Energetická negramotnost: Fyzikální realita vs. sny o udržitelnosti

Jestliže v oblasti technologií trpí RVP slepotou, v oblasti energetiky a ekologie trpí nebezpečnou formou halucinace. Průřezové téma „Udržitelné prostředí“ (str. 53) a vzdělávací obor „Člověk a příroda“ (str. 85) předkládají žákům svět, kde je přechod na bezuhlíkovou budoucnost pouze otázkou „správného chování“, „třídění odpadu“ a „ochrany přírody“. Tento narativ je však v přímém rozporu s termodynamickými zákony, které řídí náš vesmír.

Základním selháním kurikula je absolutní absence konceptu EROEI (Energy Return on Energy Invested – energetická návratnost investice), který v knize Opice u kormidla popisuji v kapitole 15 jako klíčový ukazatel životaschopnosti civilizace. RVP učí žáky o „obnovitelných zdrojích“ jako o rovnocenné a čisté náhradě za fosilní paliva. Zcela však ignoruje fyzikální realitu: že přechod na zdroje s nižší energetickou hustotou a nižším EROEI neznamená jen „čistší vzduch“, ale nevyhnutelně také méně dostupnou energii pro celou společnost.

Zatímco RVP v sekci Fyzika (str. 86) hovoří o „přeměnách energie“, nikde nezmiňuje materiálovou a energetickou náročnost této transformace. Žáci se učí, jak funguje solární panel, ale nedozví se, že jeho výroba vyžaduje tavení křemíku při extrémních teplotách, které dnes zajišťuje uhlí, a těžbu vzácných kovů, která devastuje ekosystémy (kapitola 19). Dokument tak v dětech pěstuje nebezpečnou iluzi „dematerializace“ – víru, že můžeme mít digitální, zelenou a bohatou společnost bez masivního průmyslového metabolismu.

V kapitole 18 své knihy (Evangelium osobní ctnosti) varuji před pastí, do které RVP padá po hlavě: důraz na individuální „spotřebitelskou“ odpovědnost. Očekávané výstupy jako „Vyhodnotí, jaké dopady má jeho chování na udržitelný život“ (PTU-000-000-ZV5-003) jsou učebnicovým příkladem přenášení systémového problému na bedra jednotlivce. Kurikulum vede děti k pocitu viny za nezhasnuté světlo, zatímco ignoruje strukturální závislost naší civilizace na fosilních palivech v zemědělství (Haber-Boschův proces, kapitola 5) či stavebnictví (výroba cementu a oceli, kapitola 6).

RVP tak vychovává generaci, která bude umět recyklovat plastové kelímky a bude mít „environmentální senzitivitu“ (str. 73), ale bude zcela energeticky negramotná. Nebude chápat, že náš svět není ohrožen jen nedostatkem „udržitelnosti“, ale fyzikálním nedostatkem zdrojů potřebných k udržení současné úrovně komplexity (Tainterova past, kapitola 23).

Skutečné vzdělání pro 21. století by muselo žáky konfrontovat s tvrdou matematikou zelené energie a připravovat je na scénář energetického sestupu (kapitola 36). Místo toho RVP nabízí uklidňující pohádku o „udržitelném rozvoji“, která je jen jiným názvem pro pokračování neudržitelného růstu, pouze natřeného na zeleno. Děti, které projdou tímto systémem, nebudou vybaveny k tomu, aby stavěly funkční komunitní energetiku nebo chápaly limity materiálů; budou vybaveny pouze k tomu, aby byly frustrovanými svědky kolapsu systému, kterému nebudou rozumět.

3. Evoluční nesoulad: Proč škola poškozuje lidský mozek

Zatímco předchozí kapitoly se věnovaly vnějším hrozbám (technologie, energie), tato část se musí obrátit dovnitř – k biologické podstatě dítěte. RVP sice zavádí módní pojmy jako „wellbeing“ (str. 12, 36) a „psychohygiena“, ale činí tak v rámci institucionální struktury, která je v přímém a drastickém rozporu s tím, jak se lidský mozek vyvíjel po statisíce let.

V kapitole 21 knihy Opice u kormidla popisuji koncept evolučního nesouladu (evolutionary mismatch). Jsme vybaveni hardwarem lovců-sběračů, optimalizovaným pro pohyb v přírodě, řešení konkrétních problémů v malých sociálních skupinách a učení se nápodobou a hrou, jak geniálně popisuje vývojový psycholog Peter Gray v knize Svoboda učení, kterou jsem pomáhal překládat. RVP však tento biologický fakt ignoruje a nadále konzervuje model pruského vzdělávání z 19. století: segregaci podle věku, nucenou pasivitu, dlouhodobé sezení v uzavřených prostorách a fragmentaci světa na izolované „předměty“.

Dokument se sice snaží reagovat na epidemii duševních potíží zavedením „Klíčové kompetence osobnostní a sociální“ (KOS, str. 36), kde definuje výstupy jako „Pojmenovává vlastní potřeby k dosažení všestranné pohody“. To je však byrokratický cynismus. RVP se snaží „vyučovat“ duševní zdraví v prostředí, které jej svou podstatou podkopává. Jak v knize varuji v kapitole 28 (Biologické základy v rozvratu), nárůst úzkostí a depresí u dětí není způsoben nedostatkem „výukových hodin o wellbeingu“, ale ztrátou autonomie a vnitřního místa kontroly (internal locus of control).

Děti v systému definovaném RVP nemají kontrolu nad tím, co se učí, kdy se to učí, ani s kým se to učí. Tento stav bezmoci je pro lidskou psychiku toxický. RVP klade důraz na „ochranu zdraví“ (Výchova ke zdraví, str. 99), ale ignoruje fakt, že samotná struktura povinné školní docházky – s jejím důrazem na externí hodnocení, srovnávání a standardizaci – je silným stresorem, který aktivuje mechanismy chronického stresu a zánětu, popsané v knize.

RVP rovněž selhává v pochopení role volné hry pro rozvoj skutečné odolnosti (resilience). Místo aby dětem poskytl prostor pro nestrukturované, rizikové a samostatné objevování světa (což je evolučně ověřený způsob učení), svazuje je do rigidních „očekávaných výstupů“. Tím vytváří generaci, která je sice teoreticky „kompetentní“, ale prakticky křehká a závislá na autoritách.

V kontextu blížící se polykrize je tento přístup fatální. Potřebujeme jedince, kteří jsou adaptabilní, schopní improvizace a zvyklí spoléhat na vlastní úsudek (Systém 2). RVP však produkuje konformní jedince, jejichž kognitivní kapacity jsou otupeny sezením a memorováním. Dokument tak nejenže nepřipravuje děti na náročný svět budoucnosti, ale aktivně poškozuje jejich biologickou a psychologickou výbavu, kterou budou k přežití v tomto světě potřebovat.

4. Morální selhání centrálního plánování: Arogance jednotného střihu

Kritika nového RVP by nebyla úplná, kdybychom se zastavili pouze u jeho obsahových nedostatků. Nejhlubší problém tohoto dokumentu není v tom, co píše, ale v tom, čím je. Je to nástroj centrálního plánování aplikovaný na tu nejsložitější a nejcitlivější oblast lidské společnosti – na rozvoj lidského potenciálu. V době narůstajícího chaosu a nepředvídatelnosti je snaha řídit vzdělávání milionů dětí pomocí jednoho unifikovaného dokumentu nejen neefektivní, ale z pohledu systémové teorie i hluboce nebezpečná.

V kapitole 26 knihy Opice u kormidla (Omezení centrálního rozumu) detailně rozebírám myšlenky Friedricha Hayeka a jeho koncept „osudné domýšlivosti“ (fatal conceit). Hayek dokázal, že žádná centrální autorita nemůže nikdy shromáždit dostatek informací k tomu, aby efektivně řídila komplexní systém. To, co platí pro ekonomiku, platí dvojnásob pro vzdělávání. Tvůrci RVP (NPI a MŠMT) se staví do role sociálních inženýrů, kteří se domnívají, že vědí, jaké znalosti a postoje budou v roce 2040 potřebovat děti z Aše, Prahy i Brna.

Tato snaha o standardizaci („Očekávané výsledky učení“ definované pro všechny stejně) vytváří ve společnosti nebezpečnou kognitivní monokulturu. V evoluční biologii platí, že v době stability je výhodná specializace a uniformita, ale v době rychlých změn je klíčem k přežití diverzita. Tím, že RVP nutí celou populaci do jednoho mentálního a hodnotového rámce, zbavuje společnost pestrosti strategií, která je nutná pro adaptaci na neznámé hrozby. Pokud se centrální plánovač zmýlí – například v odhadu dopadu AI nebo energetiky – zmýlí se pro celou generaci naráz. Vytváří tak systémovou křehkost (“single point of failure”).

Ještě znepokojivější je ideologický rozměr dokumentu. Vzdělávací oblast „Člověk a společnost“ (str. 76) a průřezová témata jako „Společnost pro všechny“ (str. 51) nejsou neutrální. Jsou nástrojem toho, co v kapitole 24 popisuji jako výrobu souhlasu (manufacturing consent). Stát skrze RVP definuje „správné“ hodnoty, „správné“ občanství a „správný“ pohled na historii a demokracii. Ačkoliv se dokument zaštiťuje slovy o kritickém myšlení, jeho struktura směřuje ke konformitě se stávajícím socio-ekonomickým řádem.

RVP implicitně učí děti, že řešení problémů přichází shora – od institucí, státu a mezinárodních organizací (viz důraz na „Evropské hodnoty“). Tím potlačuje decentralizované, komunitní a individuální iniciativy, které v kapitole 40 (Stavba záchranného člunu) identifikuji jako jedinou funkční strategii pro éru polykrize.

Nutit všechny děti do jednoho státního kurikula v době, kdy se budoucnost stává radikálně nepredikovatelnou, je morálním hazardem. Je to akt arogance, který předpokládá, že úředník v Praze ví lépe než rodič, komunita nebo dítě samo, co je pro jeho přežití a rozkvět nezbytné. Skutečně odolná společnost by naopak podporovala radikální decentralizaci vzdělávání, experimentování a diverzitu vzdělávacích cest – přesný opak toho, co nový RVP představuje.

Závěr: Proč odmítám RVP pro svou dceru

Analýza nového Rámcového vzdělávacího programu optikou termodynamiky, evoluční biologie a teorie komplexních systémů vede k jedinému, racionálnímu závěru. Tento dokument není plánem pro rozkvět příští generace. Je to kodifikace institucionálního popření. Je to byrokratická snaha udržet iluzi normality ve světě, který vstupuje do fáze fundamentální nestability.

Jako autor knihy Opice u kormidla, který strávil roky mapováním trajektorie naší civilizace směrem k ledovci polykrize, stojím před nejtěžší volbou svého života. Nikoliv jako publicista, ale jako otec. V předmluvě knihy popisuji úzkost při pohledu na svou dceru, která bezstarostně skáče na trampolíně, zatímco se základy jejího budoucího světa drolí. Nyní, když držím v ruce RVP, vím, že svěřit její vzdělávání tomuto systému by bylo aktem morálního hazardu. Nemohu s čistým svědomím poslat své dítě do podpalubí Titanicu, aby se učilo třídit odpad a memorovat vyjmenovaná slova, zatímco voda začíná zaplavovat strojovnu.

Odmítnutí státního kurikula v mém případě není aktem rebelie, ale aktem dospělosti, jak jej definuji v závěru své knihy. Dospělost znamená přijmout realitu takovou, jaká je, nikoliv takovou, jakou bychom si ji přáli mít. Znamená to převzít plnou odpovědnost za přípravu další generace, když stát a jeho instituce selhávají v pochopení rozsahu hrozeb.

Místo plnění „očekávaných výstupů“ RVP volím pro svou dceru strategii, kterou v kapitole 40 nazývám „stavba záchranného člunu“. Vzdělání pro 21. století, má-li být funkční, musí stát na zcela odlišných pilířích, než které nabízí ministerstvo školství:

1. Radikální adaptabilita a kognitivní autonomie: V éře nastupující umělé superinteligence (kapitola 33) není cílem připravit dítě na „trh práce“, který pravděpodobně nebude existovat. Cílem je vychovat člověka, který si dokáže udržet duševní integritu a smysl života i ve scénáři, kdy lidská kognitivní práce ztratí ekonomickou hodnotu. RVP učí používat digitální nástroje; já chci, aby dcera rozuměla tomu, jak tyto nástroje „hackují“ její dopaminový systém, a dokázala se jim bránit (kapitola 29).

2. Fyzikální gramotnost a praktická soběstačnost: Zatímco RVP ignoruje energetickou realitu a EROEI, skutečné vzdělání musí zahrnovat hluboké pochopení materiálního světa. V kontextu možného energetického sestupu a narušení dodavatelských řetězců (kapitola 37) se manuální zručnost, pěstování potravin a schopnost opravovat věci stávají nikoliv „hobby“, ale základní podmínkou přežití.

3. Odolnost vůči informační válce: RVP zavádí „mediální výchovu“, ale v rámci státem schválených narativů. Skutečná odolnost vyžaduje schopnost kriticky analyzovat i samotné zdroje moci, chápat mechanismy propagandy a „výroby souhlasu“ (kapitola 22), a to i tehdy, když přicházejí z oficiálních míst.

Nový Rámcový vzdělávací program je dokumentem pro svět, který končí. Je to mapa území, které už neexistuje. Odmítám jej, protože mým úkolem, mou nejvyšší rodičovskou odpovědností, není připravit dceru na minulost, kterou si státní úředníci přejí zachovat, ale na turbulentní budoucnost, která nezadržitelně přichází. 

Výzva k dialogu a akci

Tento text není jen analytickou kritikou. Je to rukavice hozená do tváře systému, který setrvačností pokračuje v chodu, aniž by reflektoval změněnou realitu světa.

Vyzývám státní úředníky a experty z NPI a MŠMT, kteří jsou zodpovědní za tvorbu a vymáhání nového RVP:

Vyargumentujte mi to. Předložte tvrdá data a důkazy o tom, že nucení všech dětí do jednoho centralizovaného kurikula je v nejlepším zájmu jejich budoucnosti. Obhajte tento model tváří v tvář termodynamickým zákonům, exponenciálnímu nástupu umělé inteligence a poznatkům evoluční psychologie. Vysvětlete, jak uniformita vzdělávání zvyšuje šance na přežití v éře chaosu a nelineárních změn. Jsem připraven vést tuto debatu – veřejně, věcně a na základě faktů, nikoliv byrokratických přání.

A vy, rodiče, kteří to vidíte podobně:

Pokud při čtení RVP necítíte naději, ale úzkost z promarněného času vašich dětí; pokud chápete, že škola je na budoucnost nepřipraví, ozvěte se. Nejste v tom sami. Izolace je v éře polykrize naším největším nepřítelem. Je čas přestat čekat na reformy shora, které nepřijdou, a začít budovat paralelní struktury, komunitní skupiny a vzdělávací “záchranné čluny”. Spojme se.