Dětem by mělo být důvěřováno v rozhodování o zásadních otázkách týkajících se jejich vzdělávání – života.

Toto stanovisko dokonce oficiálně zastávají vládní i nevládní organizace podporující a pracující na vymáhání práv dětí. Jaká je praxe? [1]

Sebeřízené vzdělávání vyžaduje, aby dospělí věřili dětem. Tato důvěra je však omezená.

Je nedůvěra v děti pro společnost a mladé lidi samotné bez rizik a následků?

Domnívám se, že mladí lidé se učí zejména nápodobou dospělých a prostřednictvím dělání, tzv. „learning by doing“. Proto je podporuji v rozhodování, aby se mohli učit řešit důsledky vyplývající z jejich rozhodnutí. Jedná se o učení se sebeřízení, respektive učení se efektivním vzorům chování vedoucích k naplňování základních lidských potřeb.

Důvěřuji dětem. Uvědomuji si však, že žijeme v kultuře nedůvěřující dětem. Ve společnosti nedůvěřující ani zdaleka všem dospělým. Právě tato nedůvěra společnosti je limitem mojí vlastní důvěry.

Abych to vysvětlila, naše společnost nedůvěřuje dětem, protože je běžné věřit tomu, že důvěra povede k poškození dítěte nebo že dítě poškodí ostatní. Konkrétněji, pokud důvěřuji dětem, jak děti s touto důvěrou naloží? Spadnou ze stromu, budou trávit čas hraním počítačových her a sledováním YouTube videí nebo si budou hrát s ohněm a s noži? Nebo budou vandalizovat majetek ostatních lidí nebo budou napadat seniory?

Ne všichni dospělí jsou v tomto ohledu důvěryhodní, protože většina nedůvěřuje dětem a většina nechce vidět děti existující volně ve světě bez, obrazně řečeno, vodítka a mnoho z nich dokonce zavolá policisty na děti pohybující se volně. V nejhorším případě je může dospělý dokonce odvést.

V souvislosti se shora popsanou obecnou nedůvěrou k dětem a existencí mnoha judikatur, které kriminalizují dospělé pečující o děti, existuje vždy riziko soudního sporu.

Mnoho dospělých v sebe důvěřuje, a proto jsou schopni důvěřovat ostatním dospělým, jakož i důvěřovat svým dětem.

Existují však limity jejich důvěry? Existuje důvěra pouze do té míry, do jaké hrozí újma jejich dětem, resp. poškození jim samotným způsobená nedůvěrou ostatních lidí ve společnosti?

Jedním z aspektů mnoha center sebeřízeného vzdělávání ve světě, který mnoho dospělých překvapí, je to, že mnohde mají třeba jen tři zásady. [2]

PRINCIPY ¦→ DOHODY ¦→ POVĚDOMÍ

Místo spousty pravidel si definovali principy, dohody a povědomí. Jejich zásady jsou jednoduché a považují je za univerzální pro každou komunitu na světě; PEČOVAT O SEBE ¦→ PEČOVAT O OSTATNÍ ¦→ PEČOVAT O PROSTŘEDÍ. Zjednodušeně řešeno, jde o to všímat si svých potřeb a pocitů, pečovat o ně. Všímat si a komunikovat o tom, jaké potřeby mají ostatní, komunikovat o možnostech jejich efektivního naplnění a jednat v souladu s tím, na co společně přijdeme. S tím souvisí i společná péče o prostředí, o prostor, protože jen stěží budeme spokojení, nebude-li prostředí vhodné a příjemné pro život.

Takové jednoduché zásady a dohody nám umožní zůstat „ohebnými“ (agilními), novým myšlenkám a nápadům otevřenými, efektivně fungujícími, STÁLE SE UČÍCÍMI KOMUNITAMI. Povědomím je zde myšlen způsob řešení výzev a příležitostí, jejichž účinnost mohou studenti nebo facilitátoři zvyšovat tím, že společně pracují na neustálém spoluvytváření kultury, která slouží všem v komunitě.

Někteří lidé se mohou dohadovat o sémantice a argumentovat, že takové principy, dohody a povědomí jsou pravidla. Lidé tvořící tato centra sebeřízeného vzdělávání to však vnímají jinak.

Nemají zájem o řízení a kontrolu mladých lidí. Nechtějí uspokojovat své potřeby na úkor druhých, třeba potřebu jistoty na úkor potřeby autonomie a sounáležitosti. Místo toho mají zájem vytvořit komunitu, kde mladí lidé ovládnou svůj vlastní život a významně přispívají k životu druhých („learning by doing“).

Nepotřebují knihy pravidel, diktující mladým lidem co mohou a nemohou udělat, a nemají žádné tresty (nebo odměny), ovlivňující a podmiňující jejich rozhodnutí a fungující jako krátkodobá vnější motivace bez potenciálu k dlouhodobému naplňování potřeb jednotlivců ani komunity.

Dobrovolné chování samotné má možnost dlouhodobě přinášet naplnění a vynitřní motivaci, pokud jsou jeho důsledkem dobré mezilidské vztahy, a proto fungující komunita i opečované prostředí. Jak to? Protože je pak lidem prostě dobře.

Přestože se očekává (nikoli vyžaduje, nýbrž panuje důvěra v to), že studenti ctí zásady, dohody a povědomí vzrůstá, pokud dojde k jejich nepochopení některým ze studentů, nedojde k potrestání.

Místo potrestání spolu komunikují.

Přemýšlejí o rozhodnutích, která byla/budou učiněna a jejich důsledcích pro spokojenost komunity a naplnění potřeb jich samotných. Pokud nejsou dodrženy jejich vlastní standardy, považují to za příležitost k růstu. Časem se takové chování mění, protože v jejich životech, v sobě navzájem i v komunitě nalézají hodnotu. A věří, že každý student chce, dostane-li důvěru a tím možnost učit se.


[1] Např. zde je obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 (2013) – Nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko, CRC/C/GC/14. Obecný komentář je dostupný na www, k dispozici >>> zde. Do češtiny byl Obecný komentář přeložen Ministerstvem práce a sociálních věcí jako součást publikace Úmluva o právech dítěte, která je dostupná na www, k dispozici >>> zde.

[2] Centra sebeřízeného vzdělávání a tzv. Centra agilního modelu učení

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Vyrůstala jsem jako tzv. znevýhodněné dítě. Pro mě, jak by se na první pohled mohlo zdát, tu měla být povinná školní docházka. Nepropadat sociálním sítem a vymanit se z ohrožení sociálním vyloučením v rámci “společného vzdělávání”. Nestalo se. Naopak, nemožnost naplnit si ve škole potřeby zasadila další rány mojí sebeúctě a lásce ke světu znalostí i k lidem. Přála jsem si podpořit “děti ulice”, jakým jsem byla já a pracovat v nízkoprahových centrech. Pracuji s dětmi a mladými lidmi. Podporuji je v sebeřízení, v učení, ve vztazích. Dětství, škola, podnikání, práce s dětmi i rodičovství mi umožňují poznání, že díky sebeřízení mám vnitřní motivaci k učení a dávám vlastní smysl životu.

Skryté kurikulum I. Vystoupení z komfortní zóny

Když si myslíme, že motivujeme druhého člověka, aby vystoupil z komfortní zóny, neznamená to nutně, že ho tím učíme vystupovat z komfortní zóny. Když ho přimějeme dělat

Proč se děti učí?

Jsem v kontaktu s dětmi a mladými lidmi. Měla jsem možnost poznat mnoho škol. Některé školy se snaží o různé inovativní způsoby vzdělávání, prezentují se jako prostředí založená na