Rozhovor s Yvette Tulip Hlaváčovou – Nebyla jsem připravena na školu ani na sport. Nechtěla jsem soupeřit a prokazovat své hodnoty. Byla jsem nevinné dítě. Za proměnu vděčím svým dětem, unschoolingu a svému muži.

Kdo jste?

Lidská bytost. Yvetta, matka dvou synů a žena svého muže.

 

Jaké bylo vaše dětství?

Nejdříve krásné a pak náročné. Plné zkoušek, fyzického překonávání, samoty a neporozumění. Byly však i hezké chvíle s rodiči a kamarády, než začal sportovní boj mimo domov. O dětství jsem bohužel velmi brzy přišla. Nejprve kvůli přístupu k dětem ve školství, pak kvůli svému „talentu“.

 

Cítila jste se jako dítě přijatá a v bezpečí? Litujete něčeho, co provázelo vaše dětství?

Litovat možná není to správné slovo. Líp jsem to neuměla a moji rodiče také ne. Je to vývoj. Moji rodiče určitě také dělali věci mnohem lépe než ti jejich. Do každého zážitku můžeme vnést kvalitu vědomí a pak se tento zážitek promění ve zralost. A tak se snažím na svoji minulost nahlížet.

Každá doba má něco. Nemá smysl řešit, čí to byla vina. Tím nic nevyřešíte. Důležité je nepředávat emoční jed dál, další generaci. Umět věci uzavřít, odpustit a žít přítomností. Osobně nebrečím nad rozlitým mlíkem, ale ani nehodlám strkat hlavu do písku a předstírat, že je vše růžové a nic se nestalo. Proto se snažím vzít si ponaučení a čerpat ze zkušeností. Snažím se věci změnit, pokud mi nevyhovují, a pracovat na sobě.

Jsem žena činu. Začínám u sebe, protože to mohu ovlivnit i změnit. Veřejně mluvím o svém poznání, aby jiní mohli začít tam, kde jsem já skončila, a byli ušetřeni mnohých omylů.

Jako dítě jsem potřebovala být s lidmi, které mám ráda, a být v bezpečí domova. Víc jsem nepotřebovala. Klidně se jen dívat na mámu, jak vaří. Byla jsem šťastná, když máma byla šťastná. A to ona byla vždy, když vařila. Cítila jsem její jistotu, sebevědomí, radost. Rezonovala jsem na pocitech, nikoliv slovech. Autority a cizí lidi jsem nezvládala, ani jejich nároky či požadavky. Vše mi přišlo zbytečné, necitlivé, nelogické.

Ve škole jsem se styděla přihlásit a mluvit před ostatními, takže jsem raději předstírala, že to nevím. Kladla jsem si otázky, proč to musím dělat, když akorát trpím. Bylo mi smutno po mámě a nikomu jsem nevěřila, protože učitelky se nechovaly jako láskyplné bytosti.

 

Nebyla jsem připravena na školku, školu ani na sport. Nechtěla jsem soupeřit a prokazovat své hodnoty. Chtěla jsem jen být. Být milována a milovat. Hrát si, jak si děti mají hrát. Cítit klid, bezpečí, žít přítomností a nebát se budoucího dne. Byla jsem nevinné dítě.

 

A nevinnost musíme podporovat a chránit. To je úkol rodičů. Dětství je nejlepší období. Dítě není zatíženo vzděláním, poznáním, náboženstvím. A já jsem si tento stav chtěla užít co nejdéle. Ale bohužel nevinnost je často vnímána jako nevědomost, což není stejné. Nevinnost je bohatá, nevědomost je chudá. Jak vám vezmou nevinnost, už jste otrokem doby, což byl asi cíl společnosti. Ztratíte se. Málokdo si toho všimne a začne znova hledat svoji podstatu. Nevinnost byla brána jako hloupost, ale opak je pravdou.

Víte, co je pro mě víc než moudrost? Nevinná moudrost. Kdykoliv si uvědomíte, že vám život uniká, první, co musíte udělat, je získat svou nevinnost. Odhodit své znalosti, zapomenout na své náboženství, filozofii, co nás naučili rodiče, univerzity a začít tam, kde jste skončili. Jako nevinné dítě. Tam jsem nalezla klíč. Klíč ke svému štěstí, životu i k sobě samé.

Asi před 14 lety jsem četla, že jediný způsob, jak nabýt skutečného dětství, je, že o něho nejdříve přijdeme. Něco jako Adam a Eva. Museli být vyhnáni z ráje a museli sejít z cesty. Vůbec jsem to nechápala a nevěnovala jsem tomu pozornost. Za pár let jsem začala hledat své ztracené dětství, abych pochopila, kde se stala chyba, kde jsem přišla o své srdce, pocity, samu sebe. Vrátila jsem se do momentu, kdy mi bylo asi čtyři a půl roku. Druhý silný moment byl v 8 letech… a takhle jsem si prošla celý svůj život a pochopila jsem, kde se stala chyba a proč.

Roky jsem na sobě postupně pracovala a neskončila, dokud jsem si v sobě vše nevyřešila. Za dalších několik let jsem narazila na stejný text. Tentokrát jsem měla dojem, že vypráví o mně. Rozzářila jsem se a říkala si: On to chápe stejně. A myslí si, jako já, že klíč najdeme v dětství. Popisoval moje pocity, poznání. Způsob, jak jsem získala zpět svoji duši, srdce i své skutečné já.

Na co nejsme připravení, čemu nejsme otevření, to nevidíme. Nemůžeme proto porozumět. Text jsem tehdy dokázala pochopit, protože jsem prošla proměnou. Byl naprosto srozumitelný.

 

Použitá fotografie je ze soukromého archivu Yvetty Hlaváčové.

 

A za to vděčím svým dětem, unschoolingu a svému muži. Kdyby děti chodily do školy, tak na sobě nikdy tak nepracuji, abych byla vzorem a měla dětem co předat, nabídnout. Převzala jsem odpovědnost za jejich výchovu i štěstí.

 

Ale zpět k textu. Psalo se v něm, že krásu dětství poznáte tehdy, když o něj přijdete. I podle slov Ježíše jedině znovuzrození (tedy když se znovu stanete dítětem) můžete vstoupit do království nebeského. Znovuzrození je pouze duchovní zrození duše, tedy když se jako dospělí stanete znovu dítětem. Pak získáte vědomě zpátky to, co vám společnost vzala. V Indii se brahmán, skutečný znalec posvátných věcí, nazývá dvija, dvakrát narozený. Vše je pochopitelně symbolické, metafora. Je to jako ochrana písma. Je potřeba číst všechny svaté texty srdcem a to umí jen znovuzrozený. Snad jsem odpověděla na vaši otázku…

 

Jaké jste měla vztahy s dospělými? Důvěřovala jste jim?

Rodičům jsem věřila, ale spíš to věc komplikovalo, protože rodiče nevěřili sobě. Ostatních jsem se bála. Tedy jsem jim nemohla věřit. Uzavřela jsem se do sebe. Měla jsem svůj svět, kde jsem se cítila bezpečněji. Byla to moje oáza, kam jsem utíkala vždy, když jsem se cítila ohrožena. Mohla jsem tam jen já, zvířata a lidé, které jsem milovala.

 

Neuměla jsem komunikovat s dospělými. Nikdo mě tomu nenaučil a neměla jsem příležitost to ani trénovat. Velmi malé sebevědomí mi bránilo prosazovat své názory. Navíc jsem měla naučeno dospělé neobtěžovat. Svými nároky, potřebami, pocity i názory. Prý je to neslušné, a tak jsem nikoho „neobtěžovala“. Prostě jsem tiše mlčela a odpovídala jsem si sama. Navenek jsem se neprojevovala.

 

Až jednou, kdy už jsem měla všeho dost. Byla jsem plná emocí, křivdy, zloby, názorů. Celé ty roky se toho nastřádalo požehnaně. A konečně se to zlomilo. Vnitřně jsem zakřičela DOST! a od té doby jsem „rebel“, tedy člověk, který bojuje za svá práva.

Považovala jsem to za nutný růst a zralost, protože lidé, kteří berou ohled na druhé a jejich názory, jsou nezralí. Jsou závislí na názorech jiných. Nemohou nic dělat autenticky a nedokáží upřímně říci, co opravdu chtějí. Říkají a dělají, co chtějí jiní. A to už jsem nedokázala ani nechtěla. Ale to už jsem byla téměř dospělá.

Za komunistů to prostě nešlo. Když jsem měla jen náznak vzdoru a upřímnosti, rodiče hned byli pozváni na kobereček. Pořádný výbuch nastal až po revoluci. Gradovalo to a já jsem se učila pomalu žít podle svého přesvědčení. I malý pokrok byl velkým vítězstvím.

 

Našel se tehdy ve vašem životě někdo, kdo by důvěřoval ve vaši schopnost učit se vše potřebné pro život? Důvěřovali vám dospělí, že víte nejlépe, co je pro vás dobré?

Takhle komplexně, jak to říkáte, tak ne. Podle mě to ani lidé neuměli. Víte, moji rodiče hodně pracovali. Byli velmi schopní v tom, co dělali, ale vysokou školu neměli, takže si automaticky nevěřili. A komunisti z vás vychovávali člověka, který nemá nárok na svůj osobní názor i život. Musí budovat socialistický systém podle jasně daných pravidel. Jinak vám ze života udělali peklo. Moji rodiče bojovali a zdráhali se, ale bylo to velmi stresující a vyčerpávající pro všechny. Domů přišli unavení a chtěli svůj klid.

Táta věřil v moji vnitřní sílu, to ano, ale neuměl s tím zacházet. Domníval se, že talent je dar, a snažil se mi dát příležitost to všem dokázat. Sport měla být především jízdenka ke svobodě a emigraci. Navíc nikdo rodiče neučil naslouchat dětem. Bylo to tabu. Museli vše objevovat a přicházet na to sami, ale bez omylů to nešlo.

 

Víte, malé dítě nemá žádné ambice, nemá žádné touhy. Je ponořeno do přítomného okamžiku. Teď a tady. A když mu vezmete tento dar, přijde o dětství a bezstarostnost.

 

Život nemotivuje touha po něčem, ale hledání. Ne ambice být prezidentem, ale hledání toho, „kdo jsem“. A naše doba byla založena na ambicích a pořád je. Musíte mít pořád cíle. Každý den: známky ve škole, tréninky, přijímací zkoušky, funkce, peníze, vypadat nejlépe. Lidé touží mít víc a znamenat víc. Přinese jim to akorát smutek, ztrátu zdraví, rodiny. Pořád něco ztrácí, až se v tom nakonec ztratí sami. Nejsou spokojeni, i když mají všechno nebo mnohé. Usilovali o „špatné věci“. A toho důležitého se dobrovolně vzdali.

 

Použitá fotografie je ze soukromého archivu Yvetty Hlaváčové.

 

A jak je to teď? Změnilo se to v dospělosti?

Ano. Dosáhla jsem svého snu, štěstí. Poznala jsem pro mě důležité hodnoty. V roce 2008 jsem ukončila plaveckou kariéru a začala jsem hledat sebe. Nejdříve jsem se musela stát znovu dítětem, abych se mohla stát ženou a pak matkou. Znovuzrození, o kterém jsem mluvila. Ale když se to dělo, vůbec mi to nedocházelo. Došlo mi to až o mnoho let později. Děti a partner mně v tom velmi pomáhali. Byla to jejich zásluha, že jsem přišla na to, co mně chybí a co musím v sobě zase obnovit a najít. Rodinný život byla a je moje terapie.

 

Co pro vás znamená učení?

Odpovím takhle: jediné, co uznávám a považuji za přínosné, je samovzdělávání. Výběr i tempo si určuje každý sám, podle preferencí a dispozic. Svobodné učení v doprovodu lásky, víry, respektu. Věřím v podstatu člověka. Nevidím důvod, proč trpět při vzdělávání, když nemusím. Nežijeme proto, abychom chodili do školy a ztratili svoji podstatu, srdce, ale žijeme, abychom mohli objevovat, hledat a pochopit své bytí. Věřím v jedinečnost každého z nás a individuální tempo.

Pro dítě je přirozené se vzdělávat, ale každý chce začít podle sebe a svých možností. Především v klidu a bez stresu a neustálého zkoušení. Rodičům to přijde přirozené, protože už to ani nevnímají a považují to za samozřejmost, ale je to jejich problém, že na takovou hru přistoupili. Není to přirozené ani normální a dítě to cítí a ví. Nechce, ale většinou nemá volbu.

 

Osobně si myslím, že není důvod se bát, že děti bez základních škol nebudou nic vědět. Dítě prahne po vzdělávání, ale vše musí mít volný průběh. Když dítě chodí do školy, tak ho věci z velké části přestanou zajímat a přestane se ptát. Nemá prostor na vlastní zájmy, myšlenky, pocity. Vzdělávání by nemělo mít podmínky a už vůbec by dítě nemělo kvůli vzdělání ztrácet pro něj smysluplné hodnoty. Vzdělávání musí být radostí a volbou, která vás naplňuje. Nesmí to být nutnost, kalkul, ambice rodičů, společnosti.

 

Je pro vás vzdělávání totéž co výuka ve školách?

Vzdělaný člověk neznamená, že je moudrý. A já jsem vždy prahla po moudrosti. Ale žádný předmět ve škole takový nebyl. Nic mě nebavilo. Byly to jen naučené texty, logické věci, některé jsou třeba i pro někoho užitečné, ale s moudrostí nemají co dočinění. Psát se přece mohu naučit později a rychleji, když jsem starší. Dítě by mělo začít číst a psát, když to chce používat. Pak má motivaci.

V dnešní době jsou děti přesycovány vědomostmi. Žijí v neustálém stresu z povinností, nároků, očekávání a kvůli technologii dnešní doby se velmi přetěžují i mimo školní život. Rodiče závodí mezi sebou, kdo má krásnější, dokonalejší, chytřejší, výkonnější dítě. A vůbec nehledí na opravdové hodnoty. Ale ty v nejběžnějších školách nenajdete.

 

Mnoho předmětů bych zrušila. Naopak bych zařadila předměty, kde se děti budou učit základům bytí. Myslím tím: sebeúctu, pokoru, soucit, respekt, rovnováhu, odvahu, ticho, rozhodnost, důslednost, trpělivost, svobodu, lásku, laskavost, upřímnost, odpovědnost, pomoc, rozvíjet intuici a poznávat své já. Znát lidské hodnoty, podstatu života. Pak školy budou produkovat lidské bytosti, nikoliv ovce, které jsou ztraceny a žijí ve strachu o svoji budoucnost, takže produkují mnoho agrese, závisti, soupeření, nespokojenosti.

 

Pak teprve přicházejí na řadu univerzity, které už mají konkrétní obory. Jedině člověk, který poznal, kým je, může vědět, co chce v životě dělat. To základní školy ani střední školy dnešního typu neumožňují. Když je člověk dospělý, má zdravé sebevědomí a všechny výše zmíněné schopnosti, tak je připraven. Nikdo už ho nemůže poškodit. Nedá se. Je schopen si život i učení řídit sám.

 

Děti jsou velmi snadná kořist. Nemají možnost se bránit. Společnost využívá nevinnosti dětí. Každá společnost měla odjakživa špatný vliv na děti. Školy zotročují naše děti. Nevidím tam žádnou laskavost a svobodu. Čím dál víc žijeme informacemi a zapomínáme na emoce, intuici. Ty jsou přitom mostem, který vede k prožitku života, životní pohody a naplnění. Bez nich jako bychom nebyli. Myslím si, že lidé stále působí na prožívání spíše destruktivně. A když o tom víte, nemůžete a nechcete své děti, které z celého srdce milujete, poslat na „srdeční kastraci“!!!

 

Vzdělání se dožene velmi rychle. Vůbec mě netíží, že můj osmiletý syn neumí číst. Naopak. Každý rok navíc beru jako výhru, protože mu rostou synaptická spojení ve druhé polovině mozku. V té „nelogické” hemisféře. Té, která vám umožní žít v lásce, pokoře, rovnováze, intuici a moudrosti.

 

Dětství, zdraví a život už nikdy nedoženete, vzdělání vždycky a mnohem efektivněji a rychleji, když máte jasnou představu o tom, co děláte, a děláte věci z vlastní vůle.

 

Měla jste na výběr, kam chodit do školy?

Ne, jiná doba.

 

Chodila jste do školy? Jak jste ji vnímala?

Řeknu jedno slovo, ÚZKOST.

 

Pomáhal vám způsob vzdělávání učit se, co jste potřebovala v životě?

Ne! Naopak, zablokoval mě pro další vzdělávání. Doslova jsem byla zhnusena. A moje sebevědomí a sebeúcta klesla k bodu mrazu. Známkování, hodnocení učitelek je jako diagnóza od psychiatra. Věříte jejich slovům a berete je vážně.

 

Použitá fotografie je ze soukromého archivu Yvetty Hlaváčové.

 

Máte nějakou představu o tom, jak by měla vypadat ideální škola nebo způsob vzdělávání?

Něco málo jsem už naznačila, ale nikdy jsem o tom zásadně nepřemýšlela. Takže jen první myšlenky. Dokud nebude mít „srdce“ stejnou příležitost k růstu jako hlava, nemůžeme žít ve spokojeném světe. Nejsem proti ničemu, jen proti disharmonii. A dnešní školství je disharmonické.

Chci tím říct, že by se měly učit základní lidské hodnoty, které jsem zmínila. Umět se samostatně vzdělávat a nebát se změn, protože doba i poptávka se rychle mění.

Zařadila bych třeba rodinné konstelace, aby každý začal s čistým štítem a vyčistil si vztah se svým rodem. Shodil zátěž ze svých beder, kterou vláčí jako kouli na noze. Pak je možné pochopit důležitost rodu, rodiny a vztahů.

 

Určitě by měla být škola založena na důvěře, takže univerzity a střední školy i online. Docházka dobrovolná. Možnost individuálního přístupu. Učitel by se měl vyměnit za mentora. Není důležitá účast, ale znalosti. Podle zaměření, chirurg si prostě musí jít někdy zapitvat, že jo.

 

Myslím, že v tom je velká budoucnost. Už se tak i děje. Když jsou pro vás důležité výše zmíněné hodnoty, tak nepodvádíte. A když opravdu chcete, tak se učíte za účelem vědět, nikoliv „projít“. Nechcete se ochudit. Stále vidím mnoho nedůležitých předmětů, takže bych to celé zredukovala a naopak něco rozšířila a doplnila. Kvantovou fyziku jako samozřejmou součást a zákony, aby děti věděly, že funguje mnoho věcí, které nevidíme. Že žijeme, jak myslíme. Vzduch, který dýcháme, také nevidíme, ale funguje a nikdo to nediskutuje.

Každý obor by vyžadoval důsledné přepracování, neustálé aktualizace. Školy jsou velmi neefektivní. Za ten dlouhý čas ve škole si odnášíte jen málo vědomostí, které uplatníte. A naopak, neučí vás na sobě pracovat po celý život a používat intuici. Školství je velmi zastaralé. Když vyjdete školu, tak to, co jste se učili, už mnoho let neplatí. Uplatnění hledáte velmi těžko a většinou skončíte mimo obor.

Základem většiny zaměstnání je manipulace, což je další kapitola. Ztracené roky, které navíc ubíjí vaše vnímání a intuici. Znáte citát Alberta Einsteina? „Jediná skutečně cenná věc je intuice.“

Důležité je naučit se meditaci, relaxaci, jak pečovat o své tělo i duši. Jóga by měla být součástí. Bojové sporty, které jsou založeny na rovnováze. Třeba jako taiči.

Důležitý je pro mě charakter, etiketa… jak se chovat k přírodě a informovanost o jejím stavu. Lidem chybí úcta. Když nemají soucit a úctu k sobě, nemohou mít soucit s ostatními, úctu k přírodě a zvířatům. Likvidujeme naši zemi, domov, vztahy.

 

Děti, studenti by hodnotili učitele. Jak k nim přistupují, co je naučili, sympatie, důvěra atd. A mnoho dalších nápadů… to by bylo asi na dlouho.

 

Měla jste jako dítě možnost odmítnout cestu vrcholového sportu?

Vnímám to, jako že jsem neměla možnost. Párkrát jsem řekla, že nechci, že mě to nebaví, nebo nešla na trénink, ale nedopadlo to dobře. Pochopila jsem důležitost toho pro mého tátu a později už jsem ho ani nedokázala zklamat. Bral to vážně, takže tím pádem i já. Celé je to složitější a nedá se vše vysvětlit v rozhovoru. Ale podrobně se touto otázkou zabývám ve své knize Odsouzená talentem.

 

Proč si myslíte, že se to děje? Že děti přistupují na něco, co nechtějí, co si pro sebe nepřejí?

Také to popisuji v knize, protože ta neschopnost vzdorovat je podstatou utrpení, neúspěchu.

 

Dítě není schopno vyhodnotit situaci, když ze všech stran slyší to stejné. Je bezbranné, nezkušené a je závislé. Nemá peníze, kde bydlet, bez rodičů je nic. Dětem schází základy. Sebeláska, sebedůvěra, odvaha…, k tomu milují své rodiče a věří jim. Dítě má velkou schopnost přečíst a vyhodnotit dospělého. Přesně ví, co má pro něj smysl a co ne. Takže 99 % dětí to prostě vzdá. Ví, že neobstojí. Navíc, nakonec dítě všem těm nevědomým lžím dospělých uvěří. Rodič musí být moudrý jako průvodce svého dítěte, nikoliv manipulátor.

 

Měly by mít děti na výběr? Kdo by měl rozhodovat o tom, jak se budou vzdělávat, jaký sport a v jakém rozsahu budou dělat, o tom, jaké vztahy a s kým budou vést, jaký život budou vést? Kdo je zodpovědný za životy dětí?

Podívejte, já vám to řeknu takhle. Svých dětí se ptám od několika měsíců života, co chtějí, a nikdy jsem s tím neskončila. Chci šťastné, moudré, zdravé děti, a tak se ptám! A děti se mě nebojí, věří mi a vše mi proto řeknou a také se ptají. A tím je i přirozeně podněcuji o všem přemýšlet a rozhodovat. Když neví nebo nemají porovnání, tak jim to ukážu, vysvětlím, cokoliv je potřeba k jejich odpovědi. A dítě rozhodne. Dítě musí vědět, co chce i co nechce. To je také velmi cenná zkušenost. A já se pak zeptám na důvody. Diskutujeme.

Ptala jsem se na školky, školy, vzdělání, sport, ale i na jídlo, pohádky, hračky, oblečení, hry, záliby. V jídle třeba dám výběr, chceš rybu, kuře, nebo špagety? Nebo na co máš chuť? Doma máme pouze kvalitní suroviny, takže se nebojím žádné odpovědi a děti ani nemají potřebu žádat nesmysly.

Kdo by měl rozhodovat? Rozhodnutí by mělo být společné. Ale rodiče nesou odpovědnost. To je důležité si uvědomit. Protože pak budete velmi vnímaví, pečliví a o všem budete přemýšlet. Rodiče musí otevřeně poskytnout informace, vysvětlení, důvody, vše promyslet a zvážit. A až pak se dítě může informovaně rozhodovat. U nás to byl proces. Pochopitelně, že kojence jsem se ptala adekvátně, aby mi rozuměl. Ale mně vždy spíše šlo o vzájemnost, souhru a pocit, že dítě respektuji. Věřím, že dítě vnímá od narození. Nikdy jsem se nepovyšovala. Ba naopak, na své děti se dívám jako na své učitele. Ten přístup pak ode mě okoukají.

Hodně dokážete vyčíst z reakcí. Já si vždy udělám svůj názor, představu, ale pak se zeptám. Naše názory se většinou shodují. Od jednoho roku mi děti říkají: „Já sám!“ Chtěla jsem je učit jezdit na kole, plavat…, jen říct jak, ukázat pár triků…, ale vždy slyším to stejné: „JÁ SÁM!“

A víte co? Já je chápu. Objevování, hledání, zkoušení, osobní poznání je jediná pravda. Až budou větší, tak věřím, že jejich rozhodnutí budou moudrá. Svým dětem věřím a věřit jim nepřestanu. Pokud se spálí, věřím, že to zvládnout a odnesou si poučení.

 

Jak by se měly děti vzdělávat?

Individuálně podle zájmů a chuti. A tady je důležité, aby rodiče byli připraveni zájmy podporovat a umožnit jim růst.

 

Jaký vliv měl vrcholový sport na vaši vnitřní motivaci na váš vztah k sobě samé?

Destruktivní. Opět velmi podrobně popisuji v knize.

 

Co bylo impulzem skončit se sportem?

 

Lež o tom, že na vrcholu je to krásné. Na vrcholu jsem byla a bylo to smutné zjištění. Chtěla jsem se přesvědčit, kdo má pravdu, a tak jsem ten boj dotáhla do konce, abych znala odpověď. A dostala jsem ji. Měla jsem pravdu. Vrcholový sport je další slepá ulička, která vás nikam nedovede. Ztráta času, zdraví a vzdálení se od opravdové podstaty bytí.

 

Jak to probíhalo od nápadu přes rozhodování po rozhodnutí a akci – ukončení kariéry vrcholové sportovkyně? Jak to dlouho trvalo? Jak na to reagovali lidé ve vašem okolí?

Dva roky. Rozhodnutí přišlo v roce 2006. V roce 2008 jsem v tichosti odešla. Technické ukončení trvalo dva roky, dříve to nešlo. Byla jsem vázaná závazky. Poslední roky už jsem nereprezentovala republiku, ale realizovala pouze osobní projekty a trénovala o mnoho méně. Už to byla velká úleva. Žádní soupeři, jen já a voda.

 

Použitá fotografie je ze soukromého archivu Yvetty Hlaváčové.

 

V Sudbury školách (svobodné školy) tvrdí, že lidem, kteří k nim přestoupí z běžných škol, trvá mnohdy i dva roky, než se adaptují na prostředí, v němž mají zodpovědnost za svůj čas, tělo, za život. Než znovu objeví svou vnitřní motivaci a poznají, kdo jsou, co je baví, co sami chtějí. Co si o tom myslíte? Sdílíte podobnou zkušenost? Jaké to bylo, když jste ukončila sportovní kariéru?

Věřím a je to logické. Musíte znovu obnovit to, co školy udupaly. Poznat, kdo jste, začít prožívat důvěru, intuici, víru…, vše. Mně to trvalo mnohem déle, protože jsem v tom žila 33 let.

Zásadní byla absolutní změna. Urychlovač. Použít všechny dostupné metody, to byl plán. Takže jsme se s partnerem rozhodli, že si vybereme pro nás nejkrásnější místo na světě a začneme žít nový život. Vyhrálo Španělsko, kde jsme oba zažili krásné okamžiky a záblesky svobodného života. Lidé mají srdce na dlani, nic nepřehání a neruší vás. Nechají vás žít po svém. Tímto rozhodnutím jsem velmi zmátla svoji minulost!

Potřebovala jsem v tichu a samotě znovu nalézt své hodnoty. V přírodě a v blízkosti nekonečného moře, které mi připomíná, jak je lidský život krátký a nicotný. Ticho i příroda léčí. Oboje miluji a nemohla bych už žít ve městě. Hodně mi pomohlo i pomáhá, když nepřicházím do styku s lidmi, kteří žijí pouze v materiálním světě. Nevadí mi je potkat, ale vadí mi, když je můj život s jejich nějak propojený. Říkám tomu nízké vibrace.

Ze začátku jsem se jim úplně vyhýbala. Cítila jsem, jak mě jejich společnost nudí, až irituje. Nic mi setkávání s nimi nedávalo, naopak bralo. V začátku jsem objevovala své hranice, ale časem jsem se s nimi naučila zacházet. Město a okolí, kde žijeme, je celoročně plné šťastných turistů, kteří doma nechali své starosti a žijí přítomností, takže mně nabíjí. Baví mě pozorovat šťastné lidi, nechávám se vtáhnou do jejich štěstí a raduji se s nimi. Je to taková čistá energie. Pomáhá mi vymazat tu destruktivní.

 

Jak zpětně vnímáte své rodiče? Trenéry? Jaké máte vztahy? Důvěřujete si?

Rodiče nás vychovávali bez pomoci babiček a dědečků. Co si sami nevybojovali, to neměli. Bohužel jsem poznala jen jednu babičku a tu jsem viděla jednou do roka, maximálně dvakrát, když se u ní scházela celá rodina. Jezdili jsme tam na pouť nebo zabíjačku a byla to vždy velká sláva. Sešlo se nás vždy z rodiny tolik, že jsme se nevešli ani do domu. Tak jsme seděli na dvorku pod ořechem. Bylo nás asi 20, i víc. Hezké časy. Babička umřela, když mi bylo čtrnáct, ale už jsem stejně neměla čas za ní jezdit, protože všechny víkendy jsem trávila na tréninku nebo závodech.

Táta je pro mě milující otec a hrdina. Chtěl pro mě to nejlepší. Vše, co dělal, dělal pro své děti. Pracoval od brzkého rána až do večera, abychom mohli jezdit každý rok k moři, v zimě každý rok na hory. Kupoval nám kvalitní věci a nikdy na nás nešetřil. Na sobě bohužel ano. Zajištění rodiny viděl jako svůj hlavní úkol, protože sám pocházel z deseti dětí a vyrůstal v chudobě. Dokázal to, co jeho rodiče ne, takže dokázal mnoho, ale čas měl omezený a doba ho velmi brzdila. Všechny brzdila a obírala o energii.

V mluvení byl opatrnější a chyběla nám komunikace. Škoda že se táta nedočkal mého života po kariéře. Celý život se samovzdělával a vím, že by byl otevřený na sobě pracovat dál, stejně jako já. V pozdějším věku mnohé pochopil. Tátův odchod ve mně určitě nastartoval můj návrat k hledání.

Pro mě byl jeho odchod šok a trauma. Začala jsem oprašovat své staré knihy i duši. Nevěděla jsem to, co vím teď, a to mě moc mrzí. I já jsem potřebovala čas a zkušenosti, chyby, abych vše mohla pochopit a nalézt hodnoty. Rodíme se bez znalosti života. Táta měl své plány a já jsem jeho rozhodnutí musela akceptovat.

Máma je prostě máma a nikdo ji nemůže a nemohl nahradit. Vím, že dělala, co mohla, ale lépe to prostě neuměla. Do života mně nekecala, protože jsem z domova odešla velmi brzy. Dokonce mám pocit, že cítila, že na to nemá ani právo, když mě nedokázala ochránit od vrcholového sportu.

Byly doby, kdy mně kamarádky mámu záviděly. Mohla jsem si na víkendy brát kamarádky domů, klidně i tři. Spaly u nás a rodiče nám dovolili úplně všechno. Máma nám pekla tak dobré koláče, že na ně holky vzpomínají ještě dnes. Takové bych si přála celé dětství. Plné smíchu, radosti a svobodného času. Na takové okamžiky vzpomínám a cítím hřejivé teplo. To byl čas bezpečí, domova a štěstí.

Ty náročné okamžiky jsem přijala, vzala si z nich, co šlo, a nechala je spát.

Mámě letos bude 80 let. Čas hrozně letí. Vím, že mámu nezměním, ani se o to nesnažím. Obě jsme pochopily, že člověka nemáme právo měnit. Musí se chtít změnit sám. Pokud nechce, tak není připravený. Musíte člověka přijmout takového, jaký je. Nezištná láska nemá podmínky. Důležité je, aby si to člověk vyřešil v sobě a přijal věci takové, jaké jsou, pokud je nemůže změnit.

 

Každý máme právo být tím, kým chceme být. Každý máme své tempo růstu i vývoje. Máma žije svůj život podle svého přesvědčení stejně jako já. Chápe a souhlasí s moji výchovou a přeje mi vše nejlepší. Každá máma by měla věřit ve své děti. Přece, když něco nemohla nebo nedokázala udělat ona, neznamená to, že nevěří v moji cestu, i když je ta cesta úplně jiná. Rozhoduji se srdcem, protože jen tak jsem šťastná a daří se mi.

 

Nic rodičům nezazlívám ani nevyčítám. Táta zemřel roku 2004. A velmi to celou rodinu poznamenalo. Ale to je normální. Táta byl králem naši rodiny a bez krále není říše.

S trenéry? Jsem stále v kontaktu s Jiřím Povolným (univerzita Brno). Byl moje pravá ruka posledních šest let, možná pět, už nevím. A byl tam vždy pro mě, když jsem potřebovala s někým mluvit, změřit časy, doprovodit, pomoc, cokoliv. Nic pro něho nebylo nemožné. Ale svoje tréninky, závody, projekty jsem si řídila sama. Občas jsem nechtěla přemýšlet, nic vymýšlet, a tak jsem Juru požádala, ať mi trénink napíše.

Jura trénuje jen plavce, kteří plavou po práci nebo po škole pro radost. Na trénink chodí, jen když se jim chce. A koho to přestane bavit, tak prostě z vody vyleze a jde domů. A Jura to bere, protože není trenér, který se honí za falešnou slávou a úspěchy, ale chce lidem pomáhat a dělat jim radost. Skupina plavců spolu chodí na pivo a na výlety, které Jura organizuje. A já jsem se k nim vetřela.

Chyběl mi člověk, kterému bych mohla v plavecké branži věřit, byl mi oporou. Plavat pořád sama je opravdu velmi psychicky náročné. Potřebovala jsem občas někoho vidět. Hrabalo mi z kachliček, obrátek.

Do Univky chodili spíše pomalejší plavci, ale o to byli moudřejší a lidštější. Fajn byla ještě Lenka Korcinová, ale zbytek nestojí za řeč. Ambice a vlastní nízké sebevědomí jim zatemnilo mozek. Ženy jako trenérky jsou logicky lepší. Většinou byly samy matky, takže měly větší soucit, slitování. Ale ruské trenérky byly ty nejhorší ze všech. Pekelný muž vedle nich nosil svatozář. Pochopitelně se bavím o trenérech na profesionální úrovni. Nebavím se o nadšencích, kteří učí děti plavat. I když i tam jsou velké rozdíly. Jako všude.

 

Přejete si mít stejné vztahy se svými dětmi? Kolik je vašim dětem?

Stejné? Myslíte, jaké jsem měla já s rodiči? Každá doba má své metody výchovy a nikdy není nic stejné. Ovlivňuje nás doba, ve které žijeme. Možnosti máme zcela jiné. Nemůžeme mít stejné vztahy, když máme jiný přístup k životu i k výchově. Mám zcela jiné metody, priority i cestu. Vychovávat děti je ten nejtěžší, ale i nejkrásnější úkol. Je to pocta a tak k tomu i přistupuji. Starší syn bude mít letos v prosinci osmé a mladší měl v červenci páté narozeniny.

 

Jak se vzdělávají? Sportují?

Životem a hrou, dle potřeb a zájmů. Co život přihraje. Jinak jezdíme na kole, koloběžce, káře, plaveme, běháme, hrajeme všemožné sportovní hry. Jezdí dokonce od dvou let s auty na elektromotory. Auta jsou jejich velká vášeň. Drandí v lese a tatínek za nimi běhá, aby jim stačil. Motory v Jeepech už mají docela silné i výkonné. Vše jen podle jejich volby a chuti. Vždy se zeptáme: „Kluci, chcete na Jeepy? Chcete na kola, k moři, do bazénu… nebo něco jiného?“

 

Proč jste se rozhodla pro takový přístup k dětem a pro takový způsob vzdělávání. Rozhodovaly o tom s vámi i vaše děti?

Přišlo to neplánovaně a přirozeně. Žila jsem přítomností a pořád jsem si říkala: „Škola je daleko, ještě mám čas.“ Ale uteklo to jako voda. Najednou se blížily čtvrté narozeniny syna a s tím i spojený nástup do školy. Asi dva měsíce před začátkem školy jsme to začali řešit. Ale v žádné škole jsem nezaznamenala, úctu, respekt a laskavost.

Myslela jsem si, že až ten den přijde, budu připravena, ale bylo tomu přesně naopak. Nešlo o připravenost, ale o fakt, že „ztratím“ svoje dítě a odevzdám ho naprosto cizím lidem, aby ho formovali. A s tím jsem se smířit nedokázala, natož se na to připravit.

Pár dní před nástupem do školy už jsem věděla, že chci, aby syn byl se mnou doma. A řešení přišlo. Když uděláte rozhodnutí a jste připraveni pro to udělat své maximum, vždy přijde řešení.

Na Facebooku jsem si všimla fotky mojí známé. Potkaly jsme se kdysi pracovně a „po očku“ jsme se sledovaly. Bylo mi divné, že je pořád na cestách, i když má tři děti školou povinné. A tak jsem se zeptala, jak je to možné. A ona mi prozradila, že její děti do školy nechodí. Ať si prý vygooglím „unschooling“, pokud chci vědět víc. A já jsem to udělala.

Pamatuji si na tu úlevu. Světlo v tunelu. A najednou jsem měla plán B. A byla jsem připravena na den D. Neměla jsem z odloučení dobrý pocit, ale pořád jsem v sobě měla staré vzorce, že dítě do školy přece musí. Srdcem jsem měla jasno, ale logika mě pořád obtěžovala.

 

Teď se tomu směji a nechápu, nad čím jsem přemýšlela. Byla jsem doma a neviděla jsem důvod, proč nemohu vychovávat své dítě sama, když chci a mohu. Nechtěla jsem předávat své dítě někomu, koho neznám. Učitelé a společnost formují naše děti, je to obrovská odpovědnost a já jsem nechtěla, aby moje dítě přebíralo něčí emoční jed, mindráky a staré vzorečky, aby ho někdo ochočil, lámal a vzal mu jeho přirozenost, nevinnost, podstatu, sebevědomí.

 

Ale neměla jsem zkušenosti a nechtěla jsem tehdy syna ani o něco ochudit. Takže jsme ho do školy přihlásili. Byli mu tři roky a deset měsíců. Ve Španělsku začíná povinná škola ve čtyřech letech. Příprava na školu. Chtěla jsem, aby věděl, jak vypadá škola a měl možnost volby. Obešli jsme několik škol a pečlivě vybírali. Nakonec jsme vybrali anglickou školu, která byla od tří až do osmnácti let. Výzdoba školy byla jako z pohádek Harryho Pottera.

Když jsme asi po dvou hodinách měli odejít a syn zůstat s ostatními, po chvilce pláče a volání přelezl vrátka a jako jediné dítě utekl za námi ke vchodu. Neřekli jsme ani slovo a šli domů. Propadla záloha padesát tisíc. A ani jednou jsme nezalitovali. Tahle zkušenost mi stála za to. Já jsem byla šťastná a syn taky. Thomas, můj partner, byl zaražený, ale smířený. Dnes už to pro nás není otázka. Mnohé pochopil a o všem se radíme společně. Všichni musí souhlasit, jinak by plán nefungoval, nebyli bychom spokojení.

 

Co si myslíte o tvrzení, že je děti třeba „popostrčit“, aby vystoupily z komfortní zóny a dosahovaly výsledků? Ať už ve vzdělávání, ve sportu, v tvorbě?

Myslím, že jsem řekla dost. Zastaralé vzorce, které nefungují a způsobují traumata a jizvy, které formují celý náš život. Ať už si to přiznáme, nebo ne.

 

Pokud si myslíte, že takové chování vůči dětem má nějaké důsledky pro ně samotné, pro vztah s těmi, kteří děti „popostrkují“, pro jejich vztah k učení, k tvorbě, pro vnitřní motivaci, tak jaké?

Děti se zablokují. Ztratí svoji nevinnost a kontakt se sebou. Potlačí své pocity a potřeby, tlak na vlastní výkon jde do popředí. Nejhorší je, že pak zapomenou a celý život tápou. Netuší, proč mají problémy se vztahy, s rodiči, se zdravím. Minulost vás blokuje, přítomnost osvobozuje a budoucnost, krom toho, že vás okrádá o přítomnost, tak vás stresuje, protože lidé neustále řeší, co budu dělat? Musím udělat to a to, abych za deset let měl práci, dům, pojištění. A neumí se radovat, žít TEĎ. Je to přežívání, ale ne život a růst. Přitom, kdyby si věřili, tak se nemusí bát a tím pádem s nimi nebude nikdo manipulovat, nenechají se.

 

Jak žijete s dětmi teď? Co je pro vás důležité ve společném životě s nimi? Jak máte v plánu se vzdělávat dál a proč?

Nemáme plány. Žijeme přítomností. Věříme svojí intuici a věříme svým dětem. Věříme v sílu celku. V rodinu. Víra i přítomnost okamžiku je osvobozující. V lásce, svobodě, pokoře, respektu nemůže vyrůst člověk, který by byl v životě nešťastný a neschopný žít svůj sen. Vyrůstá v pravdě a v pravdě bude chtít žít.

 

Žijete ve Španělsku. Proč?

Dalo nám všechno, co jsme hledali. Cítíme se tady svobodní a šťastní. Denně nás provází slunce, moře a klid. To je krásná společnost, nemyslíte?

 

V ČR je individuální vzdělávání (domácí vzdělávání) nenárokovou formou plnění povinné školní docházky. Rodiče a děti na něj nemají nárok. Žádají ředitele školy, kam musí být zapsáno každé dítě, o povolení a musí doložit vyjádření pedagogicko-psychologické poradny, že mají podmínky pro vzdělávání, doklad rodičů o dosaženém vzdělání a závažné důvody, pro které má být povoleno. Následně musí být děti každého půl roku přezkoušeni z povinného národního obsahu vzdělávání, tzv. RVP. Jak je to ve Španělsku s homeschoolingem (domácím vzděláváním)? Je tam legální? Co musí rodiče a děti absolvovat proto, aby se měli možnost vzdělávat jinak než docházkou do škol?

Nevím. Je mi to jedno. Nezajímá mě to. Když se pro něco rozhodnu, nehledám problémy, ale cestu.

Jediné, co vím, že je tady velká komunita unschoolerů, která se pohybuje v šedé zóně zákona. Ale žádné rodiče neznám osobně. Nemáme potřebu je vyhledávat. Moje děti mají švýcarské pasy a nemají trvalé bydliště ve Španělsku. Thomas, jejich otec, je Švýcar. V rodině jsem jediná fialová ovce (mám fialový český pas). Ve francouzské části Švýcarska je unschooling legální. To mi stačilo.

 

Použitá fotografie je ze soukromého archivu Yvetty Hlaváčové.

 

Jak to děláte? Máte školu doma? Nebo praktikujete sebeřízené vzdělávání? Proč to děláte právě tak?

Myslím, že už jsem vše vysvětlila. Následuji instikt a intuici, protože itelekt je bez nich slepý. Nepraktikujeme nic. Bereme věci tak, jak přicházejí. Především jsme pro své děti vzorem. Žijeme v respektu, lásce a pravdě. To je víc. To je základ do života, který je bude ovlivňovat celý život. Když máte pevné základy, zvládnete s lehkostí mnohem víc než vysílené, frustrované, vystresované dítě. Takové dítě začne slábnout a odpadat a my, plni sil, s chutí a jasnými cíli, začneme. V pravý čas.

Ze sportu jsem si odnesla přece jen něco moudrého. Nepřepálit začátek, rozložit síly a šetřit si je na finiš. Tam se totiž láme chleba. Naše doba klade tolik překážek, i když si to člověk kolikrát ani neuvědomí. Kdybych se jimi zabývala, tak nemám prostor žít. Takže koncentruji svůj čas a energii na moře možností a řešení.

 

Co si myslíte o povinné školní docházce?

Nemyslím si nic. Každého volba. Starám se o to, co chci já, ne ostatní. To není moje věc. Rodiče potřebují pracovat, tak prostě potřebují někam děti uklidit?

 

Co si myslíte o jednotném povinném národním kurikulu, které je závazné pro všechny děti?

Každý má volbu odejít a hledat řešení, které bude v souladu s jeho životním přesvědčením. Manžel je Švýcar a já Češka. Vybrali jsme si Španělsko. Cítili jsme, že tady chceme začít nový život. Pouhá intuice, pocity. Odcházeli jsme s holými zadky, jak se říká. Bez jistot i peněz. Měli jsme jen víru v sebe a naši lásku. Chtěli jsme jen klid. Udělali jsem za minulostí tlustou čáru. Měsíc po nastěhování, který jsme si určili na zabydlení, jsem otěhotněla. Krásné potvrzení volby.

 

Jsou děti svobodné?

Chci, aby byly svobodné! Učím se a dělám pro to maximum.

 

Jak by vypadal svět, v němž jsou děti svobodné?

Každý si svobodu vytváříme v sobě. Nikdo vás nemůže vlastnit ani vás do ničeho nutit. Vždy je to vaše volba. A když je rodič svobodný, to stejné chce pro své děti. Jak by měla svoboda vypadat? Tak jako ten náš svět. Já si myslím, že náš svět, ve kterém žijeme, je svobodný, a přála bych ho každému. Život bez strachu a příkazů je opravdu krásný!

Napsala jste knihu. Proč a o čem je?

Kniha Odsouzená talentem popisuje moji životní pouť, na které jsem přišla o dětství, ženství a nakonec i samu sebe. Vypráví o opravdové podstatě života i úspěchu. O čtyřech fázích: objevit, pochopit, žít, nezapomenout. Kniha je také o tom, že naše děti se nerozhodují podle talentu, ale podle radosti. A dospělí podle rozumu a strachu, nikoliv podle srdce. Popisuji, jak se vyplácí dělat věci od srdce a podle sebe. Ale také je o prázdném srdci na vrcholu, o lásce a svobodě či o domácím porodu, unschoolingu a mnohém dalším.

Rozhovor s Yvette Tulip Hlaváčovou www.yvett.cz, autorkou knihy Odsouzená talentem, vedla Michaela Řeřichová.
Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Vyrůstala jsem jako tzv. znevýhodněné dítě. Pro mě, jak by se na první pohled mohlo zdát, tu měla být povinná školní docházka. Nepropadat sociálním sítem a vymanit se z ohrožení sociálním vyloučením v rámci “společného vzdělávání”. Nestalo se. Naopak, nemožnost naplnit si ve škole potřeby zasadila další rány mojí sebeúctě a lásce ke světu znalostí i k lidem. Přála jsem si podpořit “děti ulice”, jakým jsem byla já a pracovat v nízkoprahových centrech. Pracuji s dětmi a mladými lidmi. Podporuji je v sebeřízení, v učení, ve vztazích. Dětství, škola, podnikání, práce s dětmi i rodičovství mi umožňují poznání, že díky sebeřízení mám vnitřní motivaci k učení a dávám vlastní smysl životu.

Skryté kurikulum I. Vystoupení z komfortní zóny

Když si myslíme, že motivujeme druhého člověka, aby vystoupil z komfortní zóny, neznamená to nutně, že ho tím učíme vystupovat z komfortní zóny. Když ho přimějeme dělat

Proč se děti učí?

Jsem v kontaktu s dětmi a mladými lidmi. Měla jsem možnost poznat mnoho škol. Některé školy se snaží o různé inovativní způsoby vzdělávání, prezentují se jako prostředí založená na

Otevřený dopis Šance pro vzdělávání

ŠANCE PRO VZDĚLÁVÁNÍ PŘEJEME SI ROZŠÍŘENÍ MOŽNOSTÍ VZDĚLÁVÁNÍ V ČR Vážení členové vlády, poslanci a senátoři, dosud jsou dětem a mladým lidem předepsány formy a očekávané výstupy vzdělávání. Jsme