Sebeřízené vzdělávání v ČR? Je to možné?

„Legislativní rámec už je. Školský zákon, prostřednictvím Rámcových vzdělávacích programů, dává velkou svobodu školám a existují svobodné školy, které získaly povolení, akreditaci MŠMT. Navíc máme právo na domácí vzdělávání.“

Autor citátu vyjadřuje stále běžnou představu o současných právních předpisech upravujících vzdělávání v ČR.

Jedním z cílů Aliance pro sebeřízené vzdělávání je demýtizace v oblasti vzdělávání a osvěta. Informovanost o právních předpisech je předpokladem změny.

Cílem tohoto příspěvku je zmínit příklady dobré praxe, definovat pojmy a vysvětlit, v čem je tuzemský současný právní rámec v protikladu k principům vnitřně řízeného, svobodného, sebeřízeného vzdělávání. Aby bylo zřejmé, co je třeba udělat pro vytvoření podmínek pro vzdělávání.

Sebeřízené vzdělávání je způsob vzdělávání odvíjející se od samostatně vybraných činností a životních zkušeností vzdělávající se osoby.

SV se děje, když se lidé učí z vnitřní motivace co, kdy, kde, jak a s kým si vyberou. Definují si vlastní cíle, obsah a způsob vzdělávání, včetně způsobu hodnocení.

Lidé vzdělávající se sebeřízeně se učí to, co jim umožňuje efektivní naplnění potřeb. Kromě fyziologických potřeb, jakými jsou např. pohyb a odpočinek i potřeby psychosociální, jako třeba bezpečí, smysluplnost, autonomie, kompetence, sounáležitost.

 

Sebeřízené vzdělávání neznamená učení dětí bez zapojení dospělých, ani tzv. všedovolující výchovu, nýbrž učení bez donucení a ovládání.

Dospělí jsou přítomni v jiných rolích. Ne jako příklad mocenského přístupu. Namísto toho jsou spíše příkladem k nápodobě svým osobnostním rozvojem, respektujícím přístupem a nenásilnou komunikací. Mohou nabízet své zkušenosti, znalosti a dovednosti.

Všem formám sebeřízeného vzdělávání je společná jedna zásadní charakteristika: „DOBROVOLNOST“.

Dobrovolnost podmiňuje absence povinného kurikula, a povinné docházky kamkoli (včetně škol).

V protikladu se SV jsou i nevyžádané porovnávání, testování a hodnocení.

Míra legitimity sebeřízeného vzdělávání je odhalována především v konfliktních situacích, kdy se například jeden z rodičů domáhá práva na sebeřízené vzdělávání před státními institucemi. Také tehdy, když by se svého nároku na sebeřízené vzdělávání domáhaly nezletilé děti samotné, bez podpory dospělých.

Lidé vzdělávající se sebeřízeně mají možnost využít jakékoli školy, vzdělávací centra, ale současné také kterékoli další příležitosti ke vzdělávání. Podmínky pro SV zajišťuje i prostupnost a dostupnost vzdělávání. Třeba tím, že je komukoli umožněno studium na kterékoli škole, pokud splní kriteria pro přijetí a nároky na studium. V takové kultuře vzdělávání mohou být dokonce stupně vzdělávání zbytné. Takový přístup umožňuje způsob vzdělávání kdykoli změnit či ukončit, stejně jako na něj v budoucnu navázat.

V čem je současná legislativa v protikladu k sebeřízenému vzdělávání?

Platná legislativa předepisuje dětem od 5 do 15 let způsob a obsah vzdělávání. Poskytovatelé vzdělávacích příležitostí mají předepsáno, které služby mohou poskytovat a jakým způsobem.

Školní docházka je na základě Listiny základních práv a svobod nedobrovolná po dobu, kterou stanoví zákon. Povinná školní docházka je organizována pouze docházkou do škol schválených Ministerstvem. [1]

Školský zákon (nikoli studenti a žáci) definuje cíle vzdělávání. [2]

Školský zákon, Národním programem rozvoje vzdělávání v ČR (tzv. Bílou knihou) a Rámcovými vzdělávacími programy podrobně předepisuje, co a kdy mají děti umět. Předepsány jsou klíčové kompetence a očekávané výstupy pro všechny děti žijící v ČR. Jsou definovány oborové předměty, učivo, časové dotace výuky na konkrétní předměty. Výstupy vzdělávání je školám předepsáno prokazatelně hodnotit a evidovat. [3]

Rodiče mohou být za výběr jiného než předepsaného způsobu vzdělávání svých dětí trestáni – v krajním případě až odnětím svobody a odebráním dětí do ústavní péče.

Z naší práce s rodinami v terénu vyplývá, že většina rodičů proto strpí nedobrovolné vzdělávání, jsou-li srozuměni s riziky (kriminalizací), byť jsou přesvědčeni o tom, že předepsaný způsob vzdělávání narušuje zdraví i vztah dětí ke světu, k lidem a vzdělávání.“

Legislativa dále předepisuje možnost jiné formy povinné školní docházky.

Individuální (domácí) vzdělávání  je nenárokovou formou vzdělávání, o kterou může rodič požádat ze závažných důvodů a jejíž pokračování je podmíněno prokazáním povinných výstupů.

Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem. Vznik školy je podmíněn registrací do rejstříku MŠMT a splněním předepsaných nařízení.

Žádosti nových základních a středních škol o zápis do rejstříku mohou být úřady zamítnuty s odůvodněním, že například neplní strategii vzdělávání kraje či strategii vzdělávání národní, protože je dostatečná kapacita ve státních školách. Přestože lidé nové školy poptávají a mají zajištěn jejich provoz.

Česká školní inspekce (ČŠI) kontroluje podmínky a výstupy vzdělávání.

A jak to je se svobodnými školami zapsanými v rejstříku MŠMT a s těmi komunitními?

Rozlišujeme mezi školami a vzdělávacími centry/komunitními školami. Školy jsou zřizované státem, obcemi, svazky obcí, církevní, soukromé a odpovídají definici školy z pohledu zákona o povinné docházce.

Vzdělávací centra/komunitní školy jsou nejčastěji uskupení, v nichž mladí lidé, kteří je navštěvují, jsou v režimu tzv. individuálního vzdělávání podle § 41 Školského zákona. Přestože se tento prostor může nazývat „škola“, o školy z pohledu zákona se nejedná.

Všechny děti starší šesti let navštěvující komunitní školy, musí být zároveň zapsány k povinné docházce ve škole registrované Ministerstvem a 2x ročeně přezkoušeny z povinného kurikula. Tzv. kmenová škola má povinnost hodnotit výstupy, vydávat vysvědčení.

Ze školních vzdělávacích programů (ŠVP) “svobodných škol”, vyplývá, že jsou v souladu s RVP, se Školským zákonem. Školy prokazují státní inspekci soulad s ŠVP školy i výstupů vzdělávání s RVP.

Nesoulady legislativy s principy vnitřně řízeného vzdělávání a se vzdělávací svobodou.

1. nesoulad

Lidé od 5 – 15 let nemají na výběr mezi PŠD a vzdělávacími příležitostmi z celého světa. Zápis k docházce a kurikulum nejsou dobrovolné.

2. nesoulad

Výstupy vzdělávání jsou předepsány zákonem prostřednictvím RVP – jednotné povinné kurikulum.

VOLNÁ HRA/ZKOUMÁNÍ A POUŽÍVÁNÍ NÁSTROJŮ SOUDOBÉ KULTURY nejsou většinově považovány za legitimní prostředek učení. Děti nejčastěji nemají nárok poptávat volnou hru v rámci školní práce.

3. nesoulad

Věkové míchání dětí a mladých lidí ve školách je upraven následovně:

Vyhláška č. 48/2005 Sb. Vyhláška o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky

§ 5

(2) Na prvním stupni školy lze do jedné třídy zařadit žáky z více než jednoho ročníku prvního stupně. Na druhém stupni školy nelze do jedné třídy zařadit žáky z více než jednoho ročníku druhého stupně. Do jedné třídy nelze zařadit žáky prvního a druhého stupně.

(3) V souladu se školním vzdělávacím programem lze na výuku některých předmětů dělit třídy na skupiny, vytvářet skupiny žáků ze stejných nebo různých ročníků nebo spojovat třídy.

(4) Počet skupin a počet žáků ve skupině se určí zejména podle prostorových, personálních a finančních podmínek školy, podle charakteru činnosti žáků, v souladu s požadavky na jejich bezpečnost a ochranu zdraví a s ohledem na didaktickou a metodickou náročnost předmětu.

(5) Nejvyšší počet žáků ve skupině je 30. Při výuce cizích jazyků je nejvyšší počet žáků ve skupině 24.

Nad dětmi musí být vykonáván dohled.

4. nesoulad

Materiální zajištění definuje zákon. Jak má vypadat budova, zařízení, vybavení škol.

5. nesoulad

Personální zajištění definuje zákon. Klienti vzdělávacích služeb v rámci základního školství si většinou nemají možnost vybrat, kdo je bude vzdělávat, jak je tomu například ve školách typu Sudbury. Učitelé jsou předvybráni řízením školy na základě předpisů o pedagogických pracovnících.

Ale vždyť je evidentní, že v těch tzv. „svobodných“ školách se děje něco jiného, než je zvykem v konvenčních třídách, a jejich zřizovatelé si nestěžují. Naopak často tvrdí, že děti jsou u nich svobodné…“

Podporujeme všechny školy, které směřují ke zrovnoprávnění dětí ve vzdělávání a podporují děti v sebeřízení. Každá jedna z nich je inspirací dalším, kteří se odvážně pouští do zakládání. Čím víc takových škol vznikne, tím lépe. Společně mají možnost prosazovat své zájmy a přinášet zkušenost, že sebeřízení dětí funguje a důvěra dětem je možná.

Školy, které mají v názvu slovo „svobodná“ jdou mnohde v uplatňování principů SV jednoznačně na „hranice legislativně možného“. Dopřávají dětem takovou míru sebeřízení, jakou jim předpisy, rodiče dětí a především vlastní důvěra v děti umožní.

Mnohé takové školy mají za sebou několik šetření školní inspekce. Mnohde dostaly za úkol odstranit nedostatky. Nejčastějšími z důvodů jsou věkového míchání dětí 1. a 2. stupně. Také od norem odlišné výstupy vzdělávání, jiná forma hodnocení, nezpracovaná či nepoužívaná kázeňská opatření (vnější motivace) a nabídka nepovinné účasti na nabízených lekcích.

Platná legislativa umožňuje svůj různý výklad v závislosti na tom, kdo ji interpretuje, co chce kontrolovat a vymáhat. Roli proto hraje i to, kdo přijde do školy konat inspekci, resp. jak je naladěn na tu či onu vzdělávací a politickou filozofii, a jak si tzv. „sedne“ s personálem školy.

V ČR nemáme k dispozici právní rámec zajišťující legitimitu sebeřízeného vzdělávání.

Školy Mají v zásadě několik možností

1. Hájit sebeřízené vzdělávání, stát za svým konceptem.

Vysvětlovat výhody principů sebeřízeného vzdělávání. Pokoušet se o interpretaci norem s cílem „napasovat je“ na principy vnitřně řízeného vzdělávání. Šířit osvětu a otevřeně komunikovat o nemožnosti naplňování potřeb v systému školství.

Protože legislativa umožňuje, aby o svých školách nerozhodovali sami, vždy existuje riziko, že nebudou vyslyšeni, nezískají podporu. Jak je tomu v několika případech ve světě. [4]

2. Nebo mohou předstírat tzv. „Potěmkinovy vesnice“.

V zájmu vlastní ochrany předstírat. I takové jednání má svá rizika a důsledky v podobě obav z odhalení, potřeba nachystat Potěmkinovu vesnici před příchodem inspekcí atp.

3. Dalším řešením je přizpůsobení se aktuálním legislativním podmínkám v podobě kompromisů.

Ustoupit z některého z principů sebeřízeného vzdělávání nebo je uplatnit polovičatě.

Principy sebeřízeného vzdělávání se podmiňují. Jakmile byť jeden z nich není uplatněn, nebo jen zpola, nejedná se již o sebeřízené vzdělávání. To má vždy důsledky pro vnitřní motivaci učících se a mezilidské vztahy.

Současná legislativa České republiky velmi konkrétně definuje: co, kdy, kde, jak, s kým a proč se mají děti a mladí lidé učit, čímž účinně překáží sebeřízenému vzdělávání.

Strategie vzdělávací politiky ČR pro příštích deset let se sebeřízeným vzděláváním nepočítá.

Vzdělávání dětí se má dál odehrávat v systému státního školství prostřednictvím povinné školní docházky, osvojováním povinného nejednotného kurikula. Dokonce možná přibudou plošná testování dětí ve třetím, pátém a sedmém ročníku ZŠ.

Tato tvrzení podporují i citace z dokumentu Hlavní směry vzdělávací politiky ČR 2030+ [5]

“Opatření mohou vzít v potaz také to, že díky aktuálnímu nálezu Ústavního soudu vzniká nový prostor pro regulaci soukromého školství, aby se nestalo alternativou selektivního výběrového proudu výrazně financovaného z veřejných prostředků a hrálo roli doplňku páteřního systému veřejných škol.”


Záznam z kulatého stolu k dokumentu Hlavní směry vzdělávací politiky do r. 2030+, kde nám zástupce MŠMT odpovídá na otázku, ze dne 28. 11. 2019.

Změnou, kterou ve světě hledáme, se musíme stát my sami.

Mahátma Gándhí

Úspěch hnutí za sebeřízené vzdělávání závisí do velké míry na počtu zapojených lidí. Odvaha vnímat, uznat a veřejně deklarovat pocity i nenaplněné potřeby lidí ve vdzělávání, jsou předpokladem změny.

Vyzýváme vás tímto k podpoře a zapojení.

V září 2020 byla vládou schválena Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Více o „Strategii 2030+“ píšeme např. v tomto článku.

Zde najdete otevřený dopis vládě a Parlamentu. Naším cílem je navázat dialog a otevřít veřejnou diskusi. Přejeme si rozšířit možnosti vzdělávání.

Napište nám o svých nápadech, námětech na spolupráci. Uspořádejme společně akci ve vašem regionu. Zapojte se do advokační činnosti. Propojte nás s dalšími lidmi. Veřejně deklarujte svůj postoj ke vzdělávání. Natočte s námi video pro YouTube kanál Důvěřujeme dětem. Staňte se členem Aliance. Finančně podpořte advokační činnost, mediální kampaň, podepište otevřený dopis. Zkrátka podpořte hnutí jakkoli vás napadne. Napište nám na info@seberizenevzdelavani.cz.


  1. Listina základní práv a svobod
  2. Školský zákon
  3. Bílá kniha, Rámcový vzdělávací program (RVP)
  4. V Německu Ammersee, v Nizozemí škola De Kampanje
  5. Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ a stránka k tvorbě Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+
Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Vyrůstala jsem jako tzv. znevýhodněné dítě. Pro mě, jak by se na první pohled mohlo zdát, tu měla být povinná školní docházka. Nepropadat sociálním sítem a vymanit se z ohrožení sociálním vyloučením v rámci “společného vzdělávání”. Nestalo se. Naopak, nemožnost naplnit si ve škole potřeby zasadila další rány mojí sebeúctě a lásce ke světu znalostí i k lidem. Přála jsem si podpořit “děti ulice”, jakým jsem byla já a pracovat v nízkoprahových centrech. Pracuji s dětmi a mladými lidmi. Podporuji je v sebeřízení, v učení, ve vztazích. Dětství, škola, podnikání, práce s dětmi i rodičovství mi umožňují poznání, že díky sebeřízení mám vnitřní motivaci k učení a dávám vlastní smysl životu.

Trauma, poslušnost a vina

Když se v dětství vůči mně dospělí dopouštěli agrese [1], bránila jsem se. Jenže vždycky se našel někdo, kdo na mou obranu reagoval slovy: „Přestaň, nech

Co si takhle přestat stěžovat?

Co si takhle přestat stěžovat? Na učitele, na RVP, na zákony, na rodiče? Co si přestat stěžovat, že něco nejde… … že já bych jako

Nebezpečná poslušnost

Diskutuji s vámi vaše děti? Zpochybňují čas od času vaše pohledy na věc? S odpovědí “protože sem to řek” by se nikdy nespokojily? Buďte za to vděčni.