Věčně žhavé téma diskusí o výchově a vzdělávání. Děti a dospívající tráví stále více času online – ať už na sociálních sítích, při hraní her, nebo komunikací s vrstevníky či chatboty. Tento fenomén je často vnímán jako příčina problémů. Sociálním sítím a hraní počítačových her se přisuzuje například zhoršení duševního zdraví mladých lidí. Ale co když jde spíše o nedorozumění než o skutečný patologický jev? Proč digitální svět mladých čelí tak tvrdé kritice, zatímco jiné časově náročné nebo potenciálně ohrožující aktivity, jako je dlouhé sezení ve školních třídách, sport a další koníčky jsou přijímány pozitivně? Neměli bychom každou aktivitu posuzovat jednotlivě a vycházet z toho, že má své potenciální výhody i nevýhody? Je kritika technologických zájmů dětí důsledkem společenského předsudku vůči generaci bez politické moci a sociálního vlivu? A co skutečně znamená „závislost“?
Digitální aktivity jako copingový mechanismus
Mladí lidé (stejně tak dospělí) často používají digitální prostředí jako způsob, jak naplnit své vývojové potřeby hry a učení. Pomáhá jim zvládnout stres a přináší příležitost k sociální interakci. Sociální sítě a hry jim mohou mimo jiné poskytovat:
1. Uvolnění ze školského systému nebo problémového domácího prostředí.
2. Pocit autonomie a kontroly – online si mohou vybrat, co dělají, s kým komunikují a jak se prezentují.
3. Sociální vazby a aktivity, které jsou v offline světě často nedostupné.
Zatímco dospělí často nacházejí naplnění svých potřeb nebo únik v online světě, práci či sportu, proč je u mladých lidí stejné chování vnímáno jako problém? Nemůže být tato stigmatizace spíše záměnou symptomu za příčinu? Co když čas, který dítě tráví online, není známkou závislosti, ale spíše odpovědí na nenaplněné potřeby?
Co je to „závislost“? Jak ji měřit?
Nadměrné používání digitálních technologií bývá spojováno se závislostí. Termíny „nadměrné“ a „závislost“ se ale často používají vágně a bez důsledného posouzení kontextu. Existují tři hlavní kritéria pro diagnostiku závislosti na digi technologiích u mladých lidí:
1. Ztráta kontroly – neschopnost regulovat čas strávený online.
2. Negativní důsledky – zhoršení školních výsledků, sociální izolace či zanedbávání zdraví.
3. Nutkavé používání – úzkost nebo neklid při nemožnosti přístupu k internetu či hrám.
Tyto symptomy se zkoumají prostřednictvím standardizovaných dotazníků. Problém je v tom, že dotazníky často neberou v úvahu motivaci dítěte, jeho potřeby ani širší souvislosti. Současně platí, že chování dospívajících, které je posuzováno jako patologické, by u dospělého mohlo být považováno za normální.
Hraje hodiny hry, protože ho baví a je to jeho vášeň, nebo proto, že se uklidní či unikne před problémy? A kdyby takto kdokoli unikal před tísní a pomáhal si tak například od psychické bolesti, je to špatně? Kdo a proč by to měl soudit?
Proč je digitální svět „problémem“?
1. Generační předsudky
Každá generace čelila kritice za své nové zájmy – od románů přes televizi až po internet. Digitální svět mladých je pro mnohé dospělé nepochopitelný a vnímán jako hrozba. Dospělí často kritizují aktivity, kterým nerozumí nebo se do nich nezapojují.
2. Kontrola vs. autonomie
Digitální prostředí je pro mladé lidi prostorem, kde mají svobodu rozhodování. To může zužovat prostor k jejich kontrole a ovládání.
3. Společenské stigma
Zatímco dospělí tráví volně svůj čas na sociálních sítích či u obrazovek, kritika směřuje hlavně na děti a mládež.
4. Diskriminace
Všechny výše uvedené důvody a principy mohou vyústit v diskriminaci. Také v systematickou systémovou diskriminaci. Systemová diskriminace v tomto kontextu může znamenat, že mladí lidé jsou znevýhodňováni na strukturální úrovni, a to v oblasti vzdělávání, v rodinných prostředích, ale i v širší společnosti. Jejich potřeby a zájmy, spojené s digitálním světem, nejsou dostatečně pochopeny nebo reflektovány. Školy například často nedokážou efektivně integrovat digitální technologie do výuky nebo je využívají pouze formálně, což může vést k pocitu, že digitální svět je problém a ne příležitost. Zároveň média, výchovné přístupy a kulturní postoje často podporují negativní stereotypy o mladých lidech a jejich digitálních aktivitách, což vytváří prostředí, kde jsou jejich preference a potřeby systematicky podceňovány, znevažovány nebo přímo potlačovány.
Toto je čistě můj názor zohledňující pouze mé dojmy. Když však slyším některé dospělé hovořit o mladých lidech, mám často pocit, že jejich přístup pramení spíše z neporozumění než z upřímného zájmu a úsilí pochopit jejich potřeby. Chybí mi více odbornosti, soucitu a snahy navázat skutečný dialog s mladými lidmi.
Sport a jiné koníčky mohou také narušovat sociální, psychické i fyzické zdraví, a přesto jsou kulturně vnímány jako pozitivní. Proč tedy digitální čas dětí často podléhá tak silné kritice? Neodráží to spíše naši společenskou neschopnost přijmout odlišnosti a přizpůsobit se změnám?
Školství jako zdroj problému
Máme důkazy o tom, že konvenční vzdělávací systém založený na povinné docházce a jednotném kurikulu odpovídá potřebám mladých lidí s různými styly myšlení a učení? Děti, které nevyhovují školním normám, bývají označeny jako „problémové“. Co když je problém v prostředí škol, které nemají potenciál stát se místy, kde mohou lidé naplňovat své potřeby?
Co když jim digitální svět umožňuje věnovat se svým zájmům, rozvíjet kreativitu a specifické dovednosti jejich vlastním způsobem a tempem? Nacházet mezilidské spojení, motivaci a zábavu tam, kde jim ji offline svět neposkytuje? Namísto „léčení“ dětí z jejich zájmů bychom mohli zkoumat, proč jim školský systém a offline svět nenabízí smysluplnou alternativu.
Kritika digitálních aktivit mladých lidí
Mnohé obavy o mladé lidi by si možná zasloužily hlubší reflexi. Je pro mě důležité zaměřit se na konkrétní problémy a důkazy, které ukazují, jak digitální aktivity skutečně ovlivňují jejich životy. Zjednodušené soudy nebo odsuzování bez podložených dat nebo jejich nesprávná interpretace mohou vést k přehlížení skutečných potřeb mladých lidí a přehlédnutí příležitostí, které digitální svět nabízí.
1. Proč tráví čas online? Je to pro něj/pro ni smysluplná činnost? V čem vnímá smysl?
2. Jaké potřeby tím naplňuje? A jak je lze naplnit v offline světě?
3. Potřebuje něco ode mě? Například podporu a pochopení? Jak je mohu nabídnout a (na vyžádání) poskytnout?
Rizikovým chováním nemusí být používání technologií dětmi, ale komunikace dospělých o technologiích s dětmi
Digitální svět není problémem sám o sobě, jak to vidím. Problémem může být způsob, jakým k němu přistupujeme – jako k snadno nalezenému viníkovi za hlubší systémová a vztahová selhání.
Rizikové chování spatřuji spíše ve způsobu komunikace s mladými lidmi. Obavy přece nemusí být důvodem k ovládání druhých. V praxi jsem se setkala s mnoha lidmi vykazujícími známky závislostního jednání. Žádný z nich neuváděl, že by vyrůstal v přijímajícím a bezpečném prostředí s naplňujícími blízkými vztahy. Naopak, téměř všichni sdíleli vzpomínky na dospívání poznamenané kontrolou, omezováním a ovládáním. Nechci tím zobecňovat komplexní problematiku závislostí, ale považuji za zásadní vnímat jedinečnost každého člověka a respektovat jeho odlišnosti i kontext jeho života.
Věřím, že k závislosti spíše nepovede možnost naplňovat své potřeby autonomie a blízkých vztahů založených na důvěře a vzájemném respektu. Omezování ze strany dospělých může naopak způsobit, že se mladí lidé uzavřou do sebe a začnou své problémy skrývat. Jsou tak ponecháni napospas negativním jevům digitálního světa. Tím přicházejí o blízké vztahy, bezpečí a důvěru. Jak se pak mohou otevřít a požádat o pomoc?
K obrazovkám tě pustím, až vyrosteš
Očekávání, že starší děti a dospělí se seberegulují snáze, a proto v budoucnu nebudou čelit problémům závislostí, může být iluzorní. Co když se jen problémy odloží do budoucna? Zakážeme technologie a domníváme se, že tím „chráníme děti“, ale skutečnou zodpovědnost pak nesou právě ony. V budoucnosti budou muset čelit důsledkům našeho rozhodnutí zakázat jim seznamování s technologiemi – nástroji, které formují svět, ve kterém budou žít. Připadá mi pokrytecké očekávat, že se z dětí stanou zodpovědní „mistři“, aniž bychom jim dali možnost se s těmito nástroji naučit pracovat. Mistrem se totiž stává ten, kdo nástroj používá, ne ten, komu je zakázán. Důkazem toho může být fenomén dospělých, kteří si až v pozdějším věku kompenzují zákaz hraní her v průběhu dospívání. Namísto toho, aby v dospělosti zvládali jiné vývojové úkoly, vracejí se k tomu, co jim bylo odepřeno. Zvlášť tehdy, pokud neměli příležitost učit se relaxovat jiným způsobem či účelně komunikovat o svých potřebách.
Co když opakem závislosti není nezávislost, ale blízkost s druhými lidmi?
Naopak respekt k odlišnostem a limitům, otevřená nenásilná komunikace a společné učení může posílit důvěru, vztahy i kompetence, které budou mladí lidé v budoucnu potřebovat. Digitální svět nemusí být nepřítel – je to prostředí, které můžeme společně objevovat.
Závěr
Možná je na čase přestat vnímat mladé lidi jako „nezralé, nezodpovědné a problémové“ a místo kontroly a ovládání s nimi začít mluvit otevřeně a přímo o našich obavách. Společně s nimi se můžeme učit rozumět jejich potřebám a světu, ve kterém s námi žijí. Tím můžeme budovat vzájemnou důvěru a poskytnout jim bezpečné prostředí, kde se mohou cítit přijímaní a pochopení. Proč bychom o něco takového měli vůbec usilovat? Možná, že právě takové prostředí jim může pomoci vyrůst v odpovědné a empatické jedince, kteří budou schopni naplno rozvíjet svůj potenciál a budou mít motivaci aktivně přispívat společnosti.
Seznam souvisejících zdrojů (výběr s odkazy):
Odgers, C. L., & Jensen, M. R. (2020). Annual Research Review: Adolescent mental health in the digital age: Facts, fears, and future directions. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 61(3), 336–348.
DOI: https://doi.org/10.1111/jcpp.13190
Przybylski, A. K., & Weinstein, N. (2019). Digital Screen Time Limits and Young Children’s Psychological Well-Being: Evidence From a Population-Based Study. Child Development, 90(1), e56–e65.
DOI: https://doi.org/10.1111/cdev.13007
World Health Organization. (2019). Guidelines on physical activity, sedentary behaviour and sleep for children under 5 years of age.
URL: https://www.who.int/publications/i/item/9789241550536
Livingstone, S., Haddon, L., Görzig, A., & Ólafsson, K. (2011). Risks and safety on the internet: The perspective of European children. EU Kids Online.
URL: http://eprints.lse.ac.uk/33731/
American Academy of Pediatrics. (2016). Media and Young Minds. Pediatrics, 138(5).
DOI: https://doi.org/10.1542/peds.2016-2591
Kirwil, L. (2009). Parental mediation of children’s internet use in different European countries. Journal of Children and Media, 3(4), 394–408.
DOI: https://doi.org/10.1080/17482790903233440
Psychology and Education
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). (2015). Students, Computers and Learning: Making the Connection. OECD Publishing.
URL: https://doi.org/10.1787/9789264239555-en
Pew Research Center. (2018). Teens, Social Media & Technology 2018.
URL: https://www.pewresearch.org/internet/2018/05/31/teens-social-media-technology-2018/
Sociology and Anthropology
UNICEF. (2017). The State of the World’s Children 2017: Children in a Digital World. UNICEF.
URL: https://www.unicef.org/reports/state-worlds-children-2017
Broadband Commission for Sustainable Development (ITU/UNESCO). (2021). The State of Broadband: People-Centred Approaches for Universal Broadband.
URL: https://www.broadbandcommission.org/publication/state-of-broadband-2021/
Computer Science and Human-Computer Interaction
Druin, A. (2002). The role of children in the design of new technology. Behaviour & Information Technology, 21(1), 1–25.
DOI: https://doi.org/10.1080/01449290110108659
ACM SIGCHI
URL: https://sigchi.org/
