Přemýšlím o tom, že i v komunitách příznivců respektujícího přístupu a sebeřízeného vzdělávání může být výzvou odlišit důvěru a respekt od nároků a očekávání. Ostatně, kdo z nás měl možnost se to naučit? Měli jste možnost na vlastní kůži zažít respektující přístup v průběhu dospívání? Mohli jste si zvolit vlastní cesty k dospělosti?
Příští generace to bude mít úplně jinak
Slyšela jsem názory, že děti navštěvující svobodné školy, děti učící se sebeřízeně, se rychle a účelně naučí cokoliv, co potřebují, když to skutečně chtějí, že často vyrůstají v podnikavé, renesančně vzdělané, spokojené dospělé s hlubokou vírou v demokracii a schopností úspěšně řídit své životy.
Vycházejí tyto a další podobné předpoklady z důvěry v děti? Jsou založené na respektu vůči nim? Nebo jimi vyjadřujeme spíš naše vlastní ideály, přání, nároky a očekávání?
Uvalená očekávání a nároky aneb mýty o svobodných školách a sebeřízeném vzdělávání
Zkusím objasnit, co mám na mysli, když píšu o “uvalených očekáváních a nárocích”. Jako by panovalo všeobecné přesvědčení, že cílem dětství je dospělost, a tudíž dospívání je fází, kdy nestačí, že děti jsou. Děti se totiž teprve mají někým stát. Dospívají v dospělého.
Nemůžu se zabavit dojmu, že sebeřízení a sebeřízené vzdělávání nabývá často na hodnotě teprve tehdy, když děti prokáží “klíčové kompetence”. Žádoucími schopnostmi tu nemám na mysli pouze ty předepsané zákonem, ale také ty, které připadají dospělým z různých důvodů důležité.
Co pro mě znamená sebeřízné vzdělávání? Sebeřízení je existence, zcela unikátní životní cesta pro každého jednotlivce, který ji naplňuje smyslem a dává jí hodnotu. Cesta je cíl. Sebeřízené vzdělávání nečeká, až někdo z vnějšku uzná a potvrdí jeho přínos. Vzdělávání je osobním vztahem mezi člověkem a světem znalostí i dovedností, je osobním aktem svobody učení.
Dětství jako plnohodnotné období lidského života
Někdy si myslím, že dospělí raději přenechali zodpovědnost za stav společnosti budoucí generaci. Například, když říkají, že děti “vyrůstající jinak” lidskou kulturu změní a napraví. A tak mě napadly otázky:
Má dítě možnost stát se samo sebou, když jeho nejbližší očekávají, že se ve svobodné škole stane někým, koho si vysnili?
Jak víte, že dítě dělá, co skutečně chce a neplní jen vaše nároky a očekávání? Jak to poznáte?
Jak odlišíte vaši vlastní důvěru v dítě od svých očekávání a nároků?
Až budu velký…
Nevím, je moje upřímná odpověď na otázku, kým se stanou děti, které mají doopravdy možnost stávat se sami sebou, skutečně řídit své životy a volit si vlastní cesty k dospělosti, aniž by je kdokoliv pozoroval, srovnával a soudil? Napadá mě, že tito dospívající mohou být jiní než vy a já, ale jací? Otevřeně přiznávám, že nemám tušení.
Přijímám jako fakt, že nikdy nebudu mít pod kontrolou to, kým se děti stanou. Kterékoliv děti a bez ohledu na to, jak jsou vychovány. Způsob rodičovství děti sice formuje – jen možná ne tak, jak zamýšlíme.
Strach jako substrát rodičovství
Nejstarší a nejsilnější lidskou emocí je prý strach a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je prý strach z neznámého.
Možná nás naše očekávání a nároky chrání před strachem z neznámého. Třeba si potřebujeme sami o sobě vyprávět takové příběhy, které nám pomohou překonat nejistotu. Můžeme jimi společně posilovat zdání jistoty, že víme, odkud kráčíme, kam a proč. Zvlášť tehdy, pokud věříme, že s sebou vedeme děti nebo si myslíme, že nás někdo pozoruje a hodnotí, zda jsme obstáli v souladu s normami očekávání od rodičovství.
Kdysi někdo řekl, že jediná jistota v životě je vždy přítomná nejistota. A někdo další na to kontroval, že moudrost tkví v umění žít s nejistotou, aniž by ji popíral, léčil, vytěsňoval, bojoval s ní nebo kvůli ní ovládal druhé.
Možná, že umění dovolit si nevědět, nepředpokládat, neočekávat a nenárokovat si, sníží potřebu srovnávat, hodnotit, ovládat a tím způsobí, že snáz umožníme sebeřízení sobě i ostatním a vychutnáme si společně svobodu.
Věřím, že teprve prostředí, které nám poskytuje příležitost nahlédnout vlastní limity, aniž by to bylo ohrožující, nám dává prostor růst. Jinými slovy, až tehdy máme možnost stávat se sami sebou, když můžeme v každodennosti žít, aniž by nás někdo soudil, pozoroval, hodnotil, srovnával, udílel nevyžádané rady, vštěpoval své postoje, názory a hodnoty, ať jsou jakékoliv.
Co očekáváte od rodičovství?
Jaké jsou vaše nároky na ostatní rodiče?
Ovlivnili vás vaši vlastní rodiče v tom, co od ostatních rodičů a od dětí očekáváte? Jakým způsobem?
Ideální škola, připravené prostředí = renesanční člověk?
Může být osvobozující přiznat sobě i ostatním univerzální pravdy, že je někdy nutné improvizovat, přijmout, že spousta věcí není a nikdy nebude ideálních (podle vašich představ ani podle měřítek ostatních) a že si ve spoustě situací nebudete vědět rady.
Stejně všechno, co uděláte, může být použito proti vám. Jak říkával s nadhledem můj výcvikový terapeut: “Každé dítě má něco pro svého psychiatra.” Nezáleží na tom, jak úporní budete v tvorbě bezpečného nebo podnětného prostředí a rozdávání toho nejlepšího ze sebe. Nikdy nebudou mít všichni naplněni všechny potřeby. Ať budete sebedůkladnější, ocitnete se pod drobnohledem těch, kteří chtějí “najít mouchy”.
Svoboda a sebeřízení? To nefuguje!
Uznávám, že nejistota nemá líbivé píár, neprodává se dobře. Zvlášť politikům, rodičům dětí vaší školy nebo odpůrcům svobody. Současně ale zvažuji rizika marketingu služeb pro svobodu a sebeřízení postaveného na předpokladu, že svoboda a sebeřízení mají konkrétní očekávané výstupy.
Vzpomenu na to pokaždé, když slyším obvinění respektujícího přístupu, sebeřízení, svobody nebo svobodné školy z toho, že nefungují. Selhává sebeřízené vzdělávání a respekt? Nebo máme nereálné nároky a očekávání od dětí, komunikace, vztahů, od života i sebeřízeného vzdělávání?
Dospělí mají na děti vliv. Ať si to uvědomují, nebo ne. Ať chtějí, či ne. Nesoudím, jestli je špatné, nebo dobré děti cíleně vést, záměrně vychovávat, vzdělávat. Prostě se to děje a je pro mě důležité, uvědomovat si to, protože působení dospělých na dospívající má vždy důsledky.
Především ty nezamýšlené. Jak píšu třeba v tomto článku. Naznačují to také výzkumy vývojové kognitivní neurovědy, když referují například o dvojčatech, která se v témže prostředí vyvíjejí a reagují na něj zcela unikátně.
A seznámili jste se už s problémem sladění lidských hodnot s AI? Možná budeme brzy řešit výzvy, o kterých se nám dnes ani nezdá.
Budu ráda, když mi napíšete o svých očekáváních.
Uf, díky za otázky uvedené v článku. Reviduji díky nim svá očekávání.
Díky za komentář. Budeme rádi, když nám dáte vědět o svých zjištěních. 🙂
Pořád něco očekávám. Asi jsem pak sice zklamaný, ale jinak to nejde.
Nesouhlasím s tím, že by svoboda a sebeřízení neměly konkrétní očekávané výstupy. Pro sebeřízení se člověk rozhoduje vědomě z nabídky více variant. Pokud si zvolí sebeřízení, dělá to s očekáváním konkrétního efektu na vlastní život. Uznávám, že očekávat lze sice konkrétní nicméně špatně měřitelné efekty. Navíc sebeřízení chodí ruku v ruce s bezpečným prostředím, ve kterém pozorování, srovnávání a hodnocení není úplně vítané. Těžko budeme hledat metriku pro měření toho, kdo je lepší člověk. Václav Havel, Elon Musk, Buddha, Matka Tereza, hodná sousedka od vedle?
Ptám se sám sebe, co očekávám od mé snahy žít sebeřízeně? Očekávám, že můj život bude lepší. Nečekám, že bude jednodušší. Ale čekám, že bude lepší. Ale jak lepší? Sám to neumím uchopit. Možná čekám, že budu prožívat více příjemných emocí a méně těch nepříjemných. Očekávám, že se budu moct každé ráno na sebe beze studu podívat do zrcadla. Očekávám okolo sebe šťastné lidi, se kterými si přejí mít láskyplný vztah. Možná by se to dalo shrnout do: Očekávám, že se bude dařit naplňovat mé potřeby lépe, než kdybych se nesnažil žít sebeřízeně.
Otázka na sociology: lze udělat průzkum srovnávající průměrnou naplněnost potřeb respondentů za určité období? Třeba jo, tomu já nerozumím.
Díky za komentář a především za přečtení textu. Rozumím správně tomu, že očekáváš od svobody a sebeřízení očekávané výstupy v podobě lépe naplněných potřeb? Pro mě je důležité zmínit, že každý člověk může vnímat jedinečným způsobem, protože se unikátně vyvíjíme a učíme. Já skutečně nemám žádná očekávání od svobody a sebeřízení. Neusiluji o sebeřízení, protože mám za to, že sebeřízení je přirozené chování člověka. Protože se jedná prostě o samotné naplňování potřeb. Tedy o život sám. Jiný stav neznám a neumím se chovat jiným způsobem, protože žiju. Pokud vím. Stejně jako o učení nelze usilovat. Prostě se děje. Ať chci, nebo ne. Učení je vždy sebeřízené. Všechno ostatní buď v učení, sebeřízení/možnosti naplňovat potřeby překáží, nebo ne, jak to vidím. Sebeřízeně můžu být zneužívající, autenticky můžu být krutý, spontánně můžu být zraňující. Chci tím říct, že sebeřízení je prostě jen chování, díky kterému nemusí dojít k naplnění potřeb. Ani možnost sebeřízení (stav svobody), nemusí vést k naplnění potřeb. Spíš vytváří vůbec možnost, příležitost naplňovat potřeby. To, co vede k naplňování potřeb, jak to vnímám, je soubor všeho, co člověk má, umí, učí se, žije ve vztazích. Nikdy nemůžu mít naplněné všechny potřeby. Je to neustálý proces dosahování homeostázy. Nadto… Právě očekávání, že budu zažívat méně emocí, které se mi “nelíbí”, považuji za rizikové. Vzhledem k biologické podstatě člověka. Utrpení vychází ze života, je nevyhnutelné. Skrze utrpení rostu. Rozdíl je pro mě v uměle vytvořeném trápení (donucení, ovládání, násilí) a v přístupu k utrpení (vyhýbání v důsledku strachu a z něj pramenící veškerá pseudoochrana státních norem např.).