Představte si typickou třídu na základní škole. Místnost plnou lavic, v nichž sedí třicet dětí, a učitel, který mezi nimi prochází. Vzpomínáte na hodiny dějepisu, kdy jste sami ještě byli součástí povinné školní docházky?
Vaše učitelka možná mluvila o svobodě jako o hodnotě, která by měla být zaručena každému občanovi, včetně vás. Svoboda volného pohybu, svoboda myšlení, svoboda učení. Možná vám vyprávěla o Všeobecné deklaraci lidských práv, o Úmluvě o právech dítěte a o důležitosti umět se za svá práva postavit. Třeba vás učila o demokracii, kde má mít každý právo ovlivnit svůj život svým hlasem.
Ale zatímco o tom všem mluvila, její neverbální projev a způsob chování mohli komunikovat o něčem úplně jiném. Byla jediná v místnosti, kdo měl moc a hlasovací právo rozhodovat o tom, co, kdy, kde a jak se bude dít. Pokud jste měli štěstí, byla jedním z učitelů, kteří vám umožnili odejít na toaletu, pokud jste potřebovali. Ale byla také jediná, kdo měl svobodu skončit a odejít, nezúčastnit se. Právě tyto svobody jsou tím, co odlišuje útlak a donucení od dobrovolnosti, sebeřízení – svobody.
Co tedy mladé lidi skutečně učila? Svobodě, o které mluvila? Nebo možná také o totalitní a hierarchické kultuře, jejíž principy a hodnoty vyjadřovalo její chování v kontextu povinné školní docházky?
Ráda bych věřila, že povinná školní docházka je předávána z generace na generaci s úmyslem pomáhat dětem a chránit jejich zájmy. Ale nemohu se zbavit dojmu, že může mít nežádoucí účinky na jednotlivce i na celou společnost.
Proto otevírám diskusi o prospěšnosti povinné školní docházky a jednotného povinného obsahu vzdělávání. Chci se dívat novým pohledem na dospívání, objevovat rozmanité způsoby života dospělých s dětmi. Jsem si jistá, že společně něco vymyslíme – my, lidé. Jsme v tom přece dobří. Jak by nás jistě utvrdila Pipi Dlouhá punčocha.
Peter Gray, vývojový psycholog z Bostonské univerzity, který publikuje svůj blog Free To Learn na portálu Psychology Today, píše a přednáší o uctivých prostředích, umožňujících mladým lidem volit vlastní cesty k dospělosti, zachovat si důstojnost, objevovat své talenty a rozvíjet zájmy.
To je také mé přání. Závěrem chci sdělit, že spolupracovat na této vizi světa mi dává hluboký smysl. Dokonce se domnívám, že mi nic jiného nezbývá, když si připustím spoluzodpovědnost za to, že děti se mnou sdílí svůj život. Námi sdílená potřeba žít převážně spokojeně je pro mě motivací hledat a nalézat odpovídající řešení.
Přece nedopustíme, aby se školy staly přípravou na skutečný život ve světě, ve kterém děláte, co nechcete, ale věříte tomu, že to nemůžete změnit.
