Setkávám se s názorem, že stát povinnou školní docházkou porušuje ústavní i jiná práva. Diskutuje se například o tom, zda povinná školní docházka v České republice může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 trestního zákoníku. Jak to vidím, stát prostřednictvím práva rozlišuje mezi jednáním, jako je omezení svobody, které považuje za nezákonné, a omezením svobody, které je legálně zakotveno a slouží takzvanému veřejnému zájmu.
Právní rámec povinné školní docházky
Povinná školní docházka je v českém právním systému zakotvena ústavně, přičemž Listina základních práv a svobod zaručuje právo na vzdělání (článek 33) a zároveň stanovuje povinnost školní docházky. Tato povinnost je považována za legitimní omezení svobody ve prospěch vzdělání a rozvoje dětí, což je chápáno jako veřejný zájem. Právní řád tedy nevnímá povinnou školní docházku jako nezákonné omezování osobní svobody, ale jako výkon práva na vzdělání, který zároveň nese povahu povinnosti.
Omezení osobní svobody a trestní zákoník
Co se týče otázky, zda tato povinnost může naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 171 trestního zákoníku, domnívám se, že tento paragraf se vztahuje na situace, kdy je osobní svoboda omezena nezákonně, například únosem nebo neoprávněným zadržením. Povinná školní docházka je však naopak zákonem stanovená, a tudíž legální.
Filozofické a etické argumenty proti povinné školní docházce
Existují ovšem argumenty, které zpochybňují povinnou školní docházku z pohledu osobní svobody, zvláště pokud se vzdělávací systém nezdá být vhodný pro všechny děti. Tyto argumenty jsou však spíše filozofické a etické povahy, než aby měly oporu v současném právním rámci.
Stát a lidská práva
Celkově tedy, jak to vidím, povinná školní docházka nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu omezování osobní svobody, jak je definováno v českém trestním zákoníku, protože je legálně zakotvena a považována za legitimní součást vzdělávacího systému.
Právě zde spatřuji problém na úrovni států a lidských práv. Jak o tom píšu v článku Patří koncept lidských práv do rukou států? Státy sice definují práva a způsob jejich ochrany, ale současně jim nic nebrání nevěnovat lidským právům pozornost nebo je porušovat. Navíc právě státy určují a vykládají, co znamená například právo na vzdělání nebo jak je zaručena svoboda myšlení. Dokud privilegovaní jednotlivci a skupiny určují z pozice moci ostatním, co znamená to či ono, existuje vždy riziko, že třeba otroctví bude definováno jako svoboda a koncentrační tábor jako legální instituce s názvem “svobodná škola.” Vždyť i Hitler byl zvolen v demokratických volbách. Demokratické státní systémy svou podstatou umožňují diskriminaci, mučení, války a další chování vycházející z pozice moci, protože jsou založeny na privilegiích jednotlivců a skupin vládnout ostatním.
Skutečná svoboda a privilegium moci
Věřím, že svoboda neumožňuje privilegium vládnout ostatním z pozice moci, a dokud nejsou svobodní všichni, není svobodný nikdo.
Že se nejedná o skutečnou svobodu, ale pouze o privilegium a z něho plynoucí pocit či iluzi svobody, poznám totiž tak, že mi mohou být tato privilegia odebrána, jako je tomu v případě “svobodných škol” či individuálního vzdělávání v systému státního školství.
Závěr: Skutečná svoboda učení
Skutečná svoboda učení je kvalita vztahů a stav prostředí, které nikomu neumožňují privilegium z pozice moci vládnout a něco vnucovat ostatním.
Anonymní dotazník pro rodiče: Zapíšete dítě k povinné školní docházce?
