Tuto otázku často slýchávám na besedách a dalších akcích, kde jsou tématy svoboda ve výchově a v učení. Proto jsem se rozhodla své myšlenky sepsat a nabídnout. Moje první reakce je vždy pokusit se pochopit, na jaké otázky v podstatě hledá odpovědi ten, kdo se ptá. Pokud se jedná o hledání pravdy o svobodě, o pojmenování principů sebeřízení, ráda bych navrhla zvážit následující.
Ve vztahu mezi rodiči a dětmi vnímám vždy určitou mocenskou dynamiku. Jak já to vidím, rodiče mají kontrolu nad mnohými aspekty života dítěte – co dítě dělá, kdy to dělá, kde to dělá, jak to dělá a s kým to dělá. Dítě na druhou stranu, podle mého názoru, může ovlivnit tyto aspekty jen v určité míře. Ačkoli i dospívající mají ve vztazích moc, ta může být dospělými omezena. Chování dětí může být řízeno do té míry, že repertoár svých projevů omezí na prožívání emocí. Ale ani viditelně vyjádřené pocity nemusí být dospělými přijímány.
Podle mého chápání, jsou děti velmi závislé na vztazích s pečujícími a často splňují očekávání dospělých, ať jsou jakákoli. Vnímám to tak, že děti jsou velmi citlivé k tomu, co dospělí očekávají, ať už jde třeba o postoj, zda by děti měly chodit do školy nebo ne.
Dospělí mají na děti vliv, ať už to chtějí, nebo ne. Rozlišuji mezi mocenským přístupem, kdy je tento vliv používán k ovládání, a respektujícím přístupem, který uznává individuální potřeby i limity, ale především také způsoby naplňování potřeb dětí. Nemohu se zbavit dojmu, že mezi těmito dvěma přístupy vede jen tenká a na venek často také neviditelná linka. Vnitřně prožívaná vzájemná převažující pohoda ve vztahu by mohla být tím, co vypovídá o respektu.
Podle mého názoru je iluzorní věřit, že můžeme vytvořit svobodu pro dítě jen tím, že rozumíme principům svobody, považujeme je za správné, dokážeme o svobodě hovořit či psát a neposíláme dítě do školy. V mé perspektivě, svoboda je o mnoho více – je to nejen sebeřízení, ale také schopnost sebereflexe, schopnost požádat o zpětnou vazbu a učit se z ní.
Když se zamýšlím nad tím, co pro mě znamená „být dobrým rodičem“, narážím na řadu otázek – co očekávám od dítěte? Co vyžaduji, i když možná nevědomě, aby byly mé potřeby naplněny? Jak mohu podporovat nebo naopak překážet sebeřízení jiných lidí? Nevím, co nevím. Kde jsou tedy mé „slepé skvrny“? Cítí se lidé kolem mě dostatečně uvolněně, aby mi sdělili své potřeby?
Pro mě je důležitá otevřená a nenásilná komunikace o těchto otázkách, o potřebách a pocitech všech členů společenství. Nazývám to schopností být si vědomý toho, co právě prožíváme, co se děje a proč.
Některé vztahy, které jsem pozorovala, mi připomínají, jak důležité je uvědomění si těchto otázek. Někdy se může stát, že lidé, kteří se domnívají, že se chovají svobodně a nekontrolují druhé, mohou, byť neúmyslně, ignorovat potřeby a pocity ostatních. Tito lidé, ačkoli sebeřízení a otevření, mohou vytvářet prostředí, kde se ostatní cítí zneužívaní, pod tlakem a v nebezpečí natolik, že přestanou vyjadřovat své skutečné potřeby a pocity. Znáte ten pocit, jakobyste kolem někoho kráčeli takzvaně po vaječných skořápkách? Raději si necháte své myšlenky pro sebe, abyste předešli citovému zranění. Nebo si možná ani neuvědomujete, že jste byli svědky situace, kdy někdo vyslal jedovou šipku pohrdání, ponížení, zesměšnění vůči druhému. Tentokrát jste měli privilegium, když agrese nebyla určena vám. Pokud si však vzpomenete, možná si všimnete intuice, která vám tehdy našeptává, nevymezuj se, raději souhlas, nesvěřuj se, neotevírej se nebo dokonce „uteč!“.
Proto se domnívám, že je důležité nejen mluvit o svobodě, ale také se učit naslouchat sobě, naslouchat své intuici a otevřeně komunikovat se všemi členy našeho společenství. Podporuji svobodu a otevřenost, avšak věřím, že soucit a laskavost jsou nezbytnou hodnotou pro upřímnost, stejně jako pro sebeřízení a usnchooling, pokud jde o vztahy, blízkost s lidmi a rozvíjení spolupráce. Tímto bych nejspíš také vyjádřila, co pro mě znamená lidskost a víra v lidství.
Cesta každého z nás je jedinečná. Pochopila jsem, že je důležité respektovat to, kde se každý z nás nachází na své cestě, a neporovnávat sebe ani druhé.
Jsem vděčná za všechny, kteří se snaží přemýšlet o dopadech svého chování na ostatní, ať už jsou malí nebo velcí.
„Laskavost se může stát vlastním motivem. Laskavými se stáváme tím, že jsme laskaví.“ – Eric Hoffer
