Když si myslíme, že motivujeme druhého člověka, aby vystoupil z komfortní zóny, neznamená to nutně, že ho tím učíme vystupovat z komfortní zóny.
Když ho přimějeme dělat něco, co sám nechtěl, může se tím učit nevnímat své pocity a potřeby, dělat věci, které mu nedávají smysl, dělat věci pro druhé na úkor naplnění vlastních potřeb.
Učí se přijímat zodpovědnost za pocity a potřeby ostatních. Řešit věci a problémy ostatních.
Učíme ho nápodobou, vlastním příkladem, vměšovat se do cizích záležitostí.
Učí se neschopnosti jít do akce sám od sebe. Učí se vyčkávat a nudit se, dokud ho někdo nepošťouchne, dokud ho někdo nedonutí.
Učí se kontrolovat a ovládat druhé.
Důsledkem může být ztráta identity a vnitřní motivace – prokrastinace.
Proč mě nic nebaví a nemám z ničeho radost? Proč se z činností, které jsem miloval, stala nechtěná povinnost? Nemůžu se k ničemu donutit. Prokrastinuji. Neumím překonat nudu. Nic nedokážu, nezvládnu to sám. Potřebuji nad sebou bič. Potřebuji motivovat odměnami nebo tresty. Jaké to je, dělat něco pro sebe? Kdo jsem? Co mě vlastně baví? Co mi dává smysl?
Takové bývají otázky lidí, kteří jsou odtrženi od svých pocitů, potřeb a vnitřní motivace tím, že plní přání, pokyny, očekávání.
Jak poznám rozdíl mezi donucením a vystoupením z komfortní zóny?
Zaměřím-li pozornost na to, co cítím a potřebuji, a pak se rozhodnu udělat něco, co mi dává smysl, protože tím budou mé potřeby naplněny. Tehdy vystupuji z komfortní zóny. Z vnitřní motivace udělám, co je třeba, abych dosáhl mnou vytčeného cíle. V průběhu akce a po ní cítím uspokojení, naplnění. Vnímám osobní účinnost, smysluplnost a blízkost ve vztazích.
Zatímco nucení poznám tak, že mě druzí skrze pocity strachu a viny přivádí k akci. Udělám, co chtějí, protože se tím vyhnu nepříjemnému pocitu.
Na první pohled se může zdát, že pocit, který po donucení k akci cítím, plyne z naplněné potřeby. Jenže často se jedná pouze o úlevu, že i tentokrát se mi podařilo vyhnout se potrestání, odepření přijetí, pocitům úzkosti, viny nebo vnímám krátkodobé uspokojení z odměny.
Věnuji pozornost tomu, co cítím, když mě někdo „motivuje k vystoupení z komfortní zóny“. Všímám si viny. Pozoruji, jak se mi daří být otevřená v přítomnosti toho, kdo mě „motivuje“. Soustředím se na to, jestli se s ním cítím bezpečně a pokud ne, čím to je?
Vina mi napovídá, jak se cítím ve vztahu k sobě a ostatním. Přináší povědomí o nenaplněných potřebách. Umožňuje mi nahlédnout, že mám moc rozhodnout se a využít příležitosti ke změně.
Vyvolávání viny je také účinným prostředkem k donucení, a proto i vodítkem k uvědomění, zda vystupuji z komfortní zóny, nebo jsem někým, někdy už i sám sebou, nucen. Donucení má vždy důsledky.