Když se domníváme, že motivujeme druhého člověka, aby vystoupil z komfortní zóny, nemusí to nutně znamenat, že ho tím učíme vystupovat z komfortní zóny.
Když někoho přimějeme dělat něco, co sám nechtěl, může se tím například učit dělat věci, které mu nedávají smysl nebo přispívat druhým na úkor naplnění vlastních potřeb.
Jdeme mu vlastním příkladem. Jako zrcadlo se od nás může učit vměšovat se do cizích záležitostí, přebírat zodpovědnost za pocity a potřeby jiných a řešit jejich problémy. Znáte to? „Neměl bys už začít něco dělat?“ nebo „Prostě jdeš se mnou, uvidíš, že to pro tebe nakonec bude užitečné a bude se ti tam líbit!“
Dalším z důsledků vnější motivace [1] bývá naučená neschopnost. Projevuje se nechutí jít do akce sám od sebe. Takový člověk raději vyčkává a nudí se, dokud ho někdo nepošťouchne, nedonutí. „Ten náš kluk ve škole stojí, kam ho postaví.“ nebo „Ona čeká jako trdlo, až někdo řekne, co a jak má dělat.“
Dalším dopadem na člověka, ale také na společnost zastoupenou lidmi, kteří jsou od dětství kontrolováni a ovládáni, může být jednoduše to, že odkoukají, jak se to dělá. Naučí se kontrolovat a ovládat.
Bolestně prožívám, pokud pozoruji dítě, které v důsledku vnější motivace, tedy s pomocí pokynů, povelů, nevyžádaných rad, hodnocení a srovnávání, odměn i trestů, ztratilo identitu a vnitřní motivaci.
Takové dítě se může potýkat s projevy vyhoření. Cítit se úzkostně, někdy depresivně. Dospívající v takové situaci sám sebe nejčastěji hodnotí jako selhávajícího, neúspěšného, nezajímavého, prokrastinujícího. Pokud se věnuje něčemu, co ho baví, často má tuto činnost spojenou s pocity viny a hanby, protože nabyl přesvědčení, že se aktivita nehodí do výuky, do vzdělávání, do života. Nevěří, že je hoden přijetí a lásky. V lepším případě ještě stále hledá odpovědi na otázky jako:
„Proč mě nic nebaví a nemám z ničeho radost? Proč se z činností, které jsem miloval, stala nechtěná povinnost? Nemůžu se k ničemu donutit. Prokrastinuji. Neumím překonat nudu. Nic nedokážu, nezvládnu to sám. Proč bych se do něčeho pouštěl, snažil se? Stejně mi řeknou, že je to špatně.“ nebo „Potřebuji nad sebou bič. Jaké to je, dělat něco pro sebe? Kdo jsem? Co mě vlastně baví? Co skutečně chci já? Co mi dává smysl? Co potřebuji?“
Takové bývají otázky lidí, kteří jsou odcizeni od svých pocitů, potřeb a vnitřní motivace tím, že plní přání, pokyny, očekávání. Poslušné holčičky, šikovní chlapci, ale také rebelující sígři. Ačkoli ti na tom bývají lépe. Jejich rebélie poukazuje na to, že se vůči něčemu vymezují. Nejspíš vůči něčemu, co intuitivně cítí, že jim neprospívá, co je třeba poškozuje. Jejich chování, byť nevědomé, je reakcí na nenaplněné potřeby.
Jak poznám rozdíl mezi donucením – vnější motivací a vystoupením z komfortní zóny – vnitřní motivací?
Z vnitřní motivace podstoupím, co je třeba, abych dosáhl cíle, přestože to může být náročné. Dělám-li to, co mi dává smysl, protože tím mohou být naplněny mé potřeby. Vnímám osobní účinnost, smysluplnost a blízkost ve vztazích. Rostou mé životní aspirace i míra sebeurčení [2] založené na vnitřní motivaci – mám chuť dělat smysluplné činnosti, přispívat společnosti, zažívat flow, pečovat o vztahy a prostředí.
Že jde o vnitřní motivaci poznám, když bych danou činnost dělal i tehdy, kdybych za ni nedostal odměnu a nic mi nehrozilo, pokud ji neudělám.
Zatímco donucení poznám tak, že jsem do akce stimulován skrze pocity strachu (z trestu, zhoršené známky například) a viny (Neuděláš-li to, jsi špatný, neschopný.) nebo prostřednictvím nabídky odměn.
Nemusí být snadné odlišit příjemný pocit naplnění z činnosti vykonané z vnitřní motivace od krátkodobého uspokojení z odměny nebo od úlevy, když se vyhnu nepříjemným pocitům tím, že něco udělám z donucení.
Soudobé poznatky nabízejí pochopení, že chování na základě vnější motivace vede k utváření vnějších životních aspirací. Zaměření na vzhled, kariéru, moc, hromadění zdrojů. Ale ani jejich dosažení nevede k životní spokojenosti. [3]
Já osobně se učím věnovat pozornost tomu, co cítím, když se mě někdo snaží motivovat. Jsem v jeho přítomnosti otevřená? Cítím se uvolněně? Všímám si přítomnosti viny. Vytváří dotyčný podmínky, abych mohla jeho nabídku bez nepříjemného pocitu odmítnout?
Vyvolávání viny (indukce viny) je účinným prostředkem ovládání. Až vás bude příště někdo motivovat, zkuste si všimnout, chcete-li vyhovět, abyste se vyhnuli pocitům viny. Poté můžete zvážit, co by se nejhoršího mohlo stát, když tentokrát nevyhovíte a neuděláte nic.
- Neurověda o vnitřní motivaci: výzkum sebeurčení
- Výzkum teorie vnitřní motivace a sebeurčení na webu Center for Self-Determination Theory
- metaanalýza teorie sebeurčení
