Tuto otázku často slýchám na besedách a dalších akcích, kde se hovoří o svobodě a sebeřízení ve výchově a vzdělávání. Proto jsem se rozhodla své myšlenky sepsat a nabídnout k úvaze. Moje první reakce bývá pokusit se pochopit, co ten, kdo se ptá, vlastně hledá. Pokud jde o snahu porozumět podstatě svobody a pojmenovat principy sebeřízení, ráda bych nabídla několik postřehů.
Moc
Ve vztahu mezi dospělými a dětmi vždy vnímám určitou mocenskou dynamiku. Například rodiče mají kontrolu nad mnoha aspekty života dítěte – rozhodují, co dítě dělá, kdy, kde, jak a s kým. Dítě naopak může tyto aspekty ovlivnit jen do určité míry. Ačkoli i dospívající disponují jistou mocí, dospělí ji mohou různými způsoby omezovat.
Děti jsou existenčně závislé na vztazích s pečujícími osobami a často naplňují jejich očekávání – ať už vědomě, nebo podvědomě. Vztah s pečující osobou proto upřednostní také na úkor vlastních potřeb. Jsou mimořádně citlivé k tomu, co si dospělí přejí, včetně jejich postoje ke vzdělávání.
Dospělí ovlivňují děti, ať už si to uvědomují, nebo ne. Rozlišuji mezi přístupem, kdy je tento vliv využíván k ovládání (byť neúmyslnému či s dobrými úmysly), a přístupem, který vychází z respektu k individuálním potřebám a limitům dítěte. Zdá se mi, že mezi těmito dvěma postoji existuje jen tenká a často navenek neviditelná hranice. Vzájemná pohoda ve vztahu by mohla být ukazatelem, který o skutečném respektu vypovídá nejvíce.
Čím je sebeřízení bez soucitu a laskavosti?
Myslím, že je iluzorní věřit, že dítěti můžeme zajistit svobodu jen tím, že principy svobody chápeme, považujeme je za správné, dokážeme o nich hovořit či psát, neposíláme dítě do školy nebo pro ně založíme školu s přívlastkem „svobodná“. Vnitřní pocit svobody je navíc otázkou vývoje, zrání. Jak píšu v článku o vnitřní svobodě dětí. Vyživuje ho mnohem víc – nejen sebeřízení.
Když přemýšlím o tom, co pro mě znamená „být dobrým rodičem“, narážím na řadu otázek:
Co od dítěte očekávám? Co od něj vyžaduji – možná i nevědomě – abych naplnila vlastní potřeby? Jak mohu podporovat, nebo naopak omezovat sebeřízení druhých? Co nevím, že nevím? Kde jsou mé slepé skvrny? Cítí se lidé kolem mě dostatečně bezpečně na to, aby mi otevřeně sdělili své potřeby?
Pro mě je klíčová otevřená a nenásilná komunikace o těchto otázkách, o potřebách a pocitech všech členů společenství. Schopnost být si vědom nebo alespoň poznávat, co právě prožívám, co se děje a proč.
Některé vztahy, které jsem pozorovala, mi připomínají, jak důležité je všímat si těchto otázek. Někdy se může stát, že lidé, kteří se domnívají, že jednají svobodně a nikoho neomezují, ve skutečnosti přehlížejí potřeby a pocity ostatních. Ačkoliv propagují sebeřízení a otevřenost, mohou nevědomky vytvářet prostředí, ve kterém se druzí cítí pod tlakem, v nejistotě či dokonce v nebezpečí natolik, že se raději přestanou vyjadřovat.
Znáte ten pocit, kdy se v přítomnosti určitého člověka bojíte říct svůj názor? Raději mlčíte, abyste předešli konfliktu nebo citovému zranění? Nebo jste byli někdy svědky toho, jak někdo jiný zažil ponižující či zesměšňující poznámku – a protože tentokrát nebyla určena vám, jednoduše jste ji přešli? Možná si vybavíte, jak vám tehdy vaše intuice napovídala: „Raději souhlas, nevymezuj se, nesvěřuj se, neotevírej se.“
Krutoslava Sebeřízená
Proto považuji za zásadní nejen mluvit o svobodě a sebeřízení, ale také se učit naslouchat sobě i druhým, rozpoznávat signály intuice a otevřeně komunikovat s lidmi kolem sebe.
Sebeřízeně totiž můžu být krutá a zneužívající. Sebeřízení není samo o sobě dobré nebo špatné. Je to chování, kterému dáváme význam svým každodenním životem. Svobodu a otevřenost vnímám jako klíčové hodnoty, avšak věřím, že se neobejdou bez soucitu a laskavosti. Právě ty podle mě vycházejí z žitého respektu.
Co je svoboda
Svoboda pro mě znamená stav prostředí nebo kvalitu vztahů, které umožňují naplnění biopsychosociálních potřeb.
Cesta každého z nás je jedinečná. Učím se respektovat, kde se každý nachází, a vyhnout se srovnávání – sebe i ostatních.
Jsem vděčná všem, kteří se snaží přemýšlet o důsledcích svého chování na druhé – ať už jsou malí, nebo velcí.
„Laskavost se může stát vlastním motivem. Laskavými se stáváme tím, že jsme laskaví.“
Eric Hoffer
Tím se dostáváme k obecným definicím pojmů unschooling a sebeřízené vzdělávání. Unschooling je formou sebeřízeného vzdělávání, která se vzdaluje konvenčnímu školnímu systému. Hlavní rozdíl spočívá v míře autonomie dítěte a vztahu ke školním strukturám.
Rozdíl mezi sebeřízeným vzděláváním a unschoolingem
1. Sebeřízené vzdělávání (self-directed education, SDE) – je širší koncept, který zahrnuje různé způsoby vzdělávání, kde dítě (nebo student) má vysokou míru kontroly nad tím, co, kdy a jak se učí. Může zahrnovat i školy nebo vzdělávací centra, pokud v nich děti mají svobodu rozhodovat se o svém vzdělávání.
2. Unschooling – je forma sebeřízeného vzdělávání, která spíše nevyužívá konvenční školní osnovy nebo i jakékoli formální vzdělávací struktury. Děti se učí čistě na základě vlastních zájmů a přirozených životních situací, bez testování, předmětů nebo předem stanovených učebních plánů.
Proč se některé školy v České republice vyhýbají termínu unschooling?
Praktické důvody – Některé „svobodné“ školy a vzdělávací centra sice propagují sebeřízené vzdělávání, ale stále fungují v rámci organizace (např. musí dodržovat legislativní požadavky). Použití termínu unschooling by mohlo být zavádějící nebo působit, že odmítají jakoukoli formální strukturu, což není vždy pravda.
Legislativní důvody – V některých zemích (včetně ČR) je unschooling problematický kvůli povinné školní docházce a povinnému jednotnému kurikulu. Rodiny, které ho chtějí praktikovat, často formálně využívají individuální (domácí) vzdělávání, ale musí plnit minimální požadavky školy vyplývající ze zákona.
Pověst a veřejné vnímání – Unschooling je pro mnoho lidí stále kontroverzní a může být mylně vnímán jako „neučit se vůbec“, i když ve skutečnosti jde o přirozené učení skrze každodenní zkušenosti.
Budu ráda za vaše komentáře a zpětnou vazbu k tomu, jestli se mi podařilo jasně vysvětlit rozdíly mezi pojmy svoboda, unschooling a sebeřízené vzdělávání. Jak je vidět z výše uvedeného, nejde o synonyma, a právě jemné nuance mě baví zkoumat. Co si o tom myslíte vy?
