#4
Existují rodiny, které mají hluboký vztah ke vzdělání. Vzdělání pro ně není výkon, povinnost ani kariérní nástroj – ale cesta poznávání světa, růstu, spolužití s ostatními. Právě tyto rodiny se však mohou s povinným kurikulem RVP ZV dostat do největšího napětí.
Ne proto, že by odmítali vzdělání. Ale proto, že jejich pojetí vzdělávání se zásadně liší – v obsahu, cílech i způsobech a tempu. Ne proto, že by chtěli uniknout odpovědnosti, ale právě naopak: protože ji chtějí nést plně. Uvědomují si totiž, že to budou právě oni – rodiče a děti – kdo ponese důsledky rozhodnutí, která neučinili, o nichž se neměli možnost rozhodnout.
Loajalita vs. vnitřní integrita
Rodiče, kteří zpochybní, zda je RVP vhodné právě pro jejich dítě, se okamžitě ocitají v obranné pozici. Musí dokazovat své kompetence, vysvětlovat své motivy – a obhajovat právo jít vlastní cestou. Přitom chtějí jen zůstat věrní svým hodnotám a vztahu se svým dítětem. I kdyby svůj „nárok“ na jinou životní volbu obhájili, současné zákony jim ji stejně neumožňují. Pokud se má něco skutečně změnit, zbývají v zásadě dvě cesty: změna legislativy – nebo občanská neposlušnost.
Místo toho, aby stát pracoval na důvěře, spíše podezírá. Namísto partnerské spolupráce přichází procedury – žádosti, přezkoušení, hodnocení v poradně i ve škole či před Českou školní inspekcí. Nezřídka to vyvolává v rodičích i dětech úzkost, odpor nebo smutek a rezignaci.
Jaký smysl má mluvit o duševním zdraví a wellbeingu, když nelze svobodně říci ne, nezúčastnit se, odmítnout způsob a obsah, jakým má být dítěti předkládán svět?
Strach místo důvěry
Rodiče se pak často neřídí tím, co považují za nejlepší. Řídí se tím, co je nejméně rizikové. Nezvolí vzdělávací cestu, která odpovídá potřebám dítěte, ale tu, která nejméně pravděpodobně povede ke konfliktu se státem.
Vzniká tak paradox: Zákon očekává loajalitu, ale systém vyvolává strach. Rodiče se začínají obávat kontaktu s úřady, obávají se být autentičtí v komunikaci se školou, skrývají své postoje. Vzniká hluboký etický konflikt mezi loajalitou k vlastnímu dítěti a loajalitou k institucím.
Neviditelný tlak místo wellbeingu
Tento tlak je přitom často neviditelný. V oficiálních materiálech se mluví o „podpoře“, „rovnosti“ a „respektu k individualitě“. Realita však mnohdy vypadá jinak: pro alternativní přístup není prostor, pro výjimku není rámec, pro svobodnou volbu neexistuje opora.
Rodiče se ocitají v osamocené roli těch, kdo „něco neplní“, „ohrožují dítě“, „nejsou v souladu“. Jejich obavy nejsou vyslyšeny. Jejich zkušenost není analyzována. Jejich důvěra není žádána – jen poslušnost.
Bez souhlasu – Když vaše „ne“ nemá žádnou váhu
Skutečný problém tedy není ve vzdělání. Skutečný problém je v tom, že systém neumožňuje pluralitu vzdělání bez trestu. Neumožňuje, aby různé děti v různých rodinách šly různými cestami – bez toho, aby jedna z těch cest byla označena jako „nesprávná“ nebo „nebezpečná“.
A to je přesně ta situace, kdy se důvěra mění ve strach. V mém případě také v hluboké pohrdání.
Pohrdání
- je vnitřní postoj, který vyjadřuje, že něco (nebo někdo) nestojí za úctu či respekt, je morálně nebo hodnotově neslučitelný s hodnotami a vnitřní morální integritou daného člověka;
- může být i dlouhodobým postojem;
- např. „Pohrdám tím, jak se chová ke slabším. Že druhé nutí, vyhrožuje, iniciuje agresi.“
V pátém článku této série se podíváme na to, co konkrétně mohou dělat rodiny s dětmi kolem šesti let, které vnímají RVP jako neslučitelné se svými hodnotami a potřebami. Jaké mají možnosti? A co jim systém – zatím – neumožňuje?
Tady budou přibývat články
SÉRIE ČLÁNKŮ: Má nové RVP vědecký základ a etické opodstatnění? Realita povinného kurikula v ČR
Článek 1: RVP pod drobnohledem: Má vědecký základ a etické opodstatnění?
Článek 2: Pilíře RVP: důkazy, nebo ideologie a víra v autority?
Článek 3: Etika povinného kurikula: Co když stát neví, co je správné vzdělání?
Článek 5: Co mohou dělat rodiny s dětmi kolem 6 let, které se RVP nechtějí podrobit?
Článek 6:
