#3
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP ZV) není pouhým doporučením. Je to právně závazný rámec, který formuje každodenní realitu školních tříd, učitelů, dětí a jejich rodin. Povinné kurikulum, které nelze odmítnout bez důsledků – aniž by bylo jednoznačně prokázáno, že prospívá každému dítěti, jeho vývoji a životní cestě.
Etická otázka zní: Má stát mít právo určit, co je „vzdělání“ – a to tak, že neexistuje jiná legální možnost?
Závazek bez garance
V žádném jiném systému, který se dotýká zdraví a vývoje dítěte, bychom nepřijali standardy, které nejsou založeny na silné a veřejně přístupné evidenci účinnosti. U léků, terapií či dětské výživy očekáváme transparentní testování, bezpečnost a možnost volby. Minimálně si o sobě chceme takový příběh vyprávět. Ve vzdělávání však stát uzákonil rámec, který vychází z dokumentů bez kauzální validity – a přitom zasahuje do nejcitlivějších oblastí: vztahů, motivace, hodnot, chování.
Každé dítě má jinou vývojovou dynamiku, strukturu potřeb i kulturní, vztahové a životní prostředí. Zavedením jednotného rámce vzniká implicitní představa o „správně vzdělaném dítěti“ a „správném způsobu učení“ – odchylky se pak snadno jeví jako odchylky od normy, nikoli jako legitimní diverzita.
Čas jako etická komodita
Dítě i rodina disponují jedinou skutečně neobnovitelnou hodnotou: časem. Všichni jsou – zatím – smrtelní. Od chvíle, kdy dítě dosáhne šesti let, investují rodiny značnou část své existence do pozornosti vůči školskému systému – nikoli však jen jako pozorovatelé, ale jako aktivní pracovní síla, která musí plnit úkoly, projekty, testy, a přizpůsobovat se předem danému tempu. Podstatné přitom je, že tak musí činit, ačkoliv to sami nepovažují za smysluplné.
Tento čas nemůže rodina legálně nahradit jinou – pro ně osobně smysluplnější – činností, pokud není v souladu s povinnou školní docházkou – PŠD a RVP.
Jak eticky obhájit, že stát může autoritativně disponovat časem dětí a jejich rodin, aniž by poskytl robustní důkaz, že tím přináší reálný prospěch? A pokud rodina tento rámec neakceptuje, je nucena vstoupit do procedur žádostí, a obhajob, jen aby směla pokračovat v péči o dítě podle vlastních potřeb, hodnot a přesvědčení.
Etika bez svobody, bez participace
RVP ZV neumožňuje žádnou výjimku. Neexistuje pluralitní rámec, který by bral v potaz jiné životní cesty a kulturní identity. Rodičovská odpovědnost za vzdělání dítěte je fakticky podmíněna souhlasem se státním pojetím „správného vzdělání“ – a ten nelze zpochybnit bez právních následků.
Navíc: ani dítě, ani rodič nebyli k odsouhlasení RVP přizváni. Neproběhl žádný transparentní participativní proces, který by reflektoval rozhodnutí uživatelů o tomto rámci. Z pohledu etiky participace a důvěry ve veřejné instituce jde o systémovou vyloučenost.
Zodpovědnost, která není adresována
Kdo ponese důsledky, pokud se RVP ukáže jako neadekvátní v kontextu vývoje společnosti, technologií, duševního zdraví nebo planetární udržitelnosti? Ne stát. Ne odborné komise. Ale děti – a rodiny, které nesou zodpovědnost, když budou řešit důsledky.
Rozhodnutí o RVP dělá jen několik dnešních dospělých, ale žít s jeho důsledky budou děti, které teprve dorostou do světa roku 2030 a dál. A jejich rodiny. A právě v těchto dekádách budou čelit klimatickým extrémům, geopolitickému napětí, kulturní fragmentaci i dopadům exponenciální automatizace a umělé inteligence. Etika mezigenerační zodpovědnosti vyžaduje skutečnou mezigenerační spolupráci, pokoru, pluralitu a otevřenost k učení, ke korekcím – nikoli rigidní rámec bez zpětné vazby.
Etika opomenutého – kde je AI?
RVP ZV vzniklo a bylo finalizováno v době, kdy již probíhala zásadní technologická transformace světa. Od jeho zveřejnění do června 2025 uplynulo jen několik měsíců, ale vývoj generativní umělé inteligence se v té době dramaticky akceleroval – a přesto dokument nezmiňuje umělou inteligenci ani jednou.
Jak může rámec, který má být povinně zaveden do praxe do roku 2030 – pro děti, které budou školu dokončovat v roce 2035 a později – garantovat svou aktuálnost a připravenost na svět, jehož klíčové proměnné se mění i v měsíčním taktu?
Způsob, jakým RVP ignoruje například právě exponenciální vývoj technologií, vzbuzuje otázku, zda rámec není ve své podstatě rigidní strukturou, která reaguje příliš pomalu na příliš rychlý svět.
I to je zásadní etický problém: vynucovat rámec, který nereflektuje současnost a nemůže z podstaty dohlédnout budoucnost, v níž budou děti a jejich rodiny žít.
Etika práv dítěte a budoucnosti
Podle Úmluvy o právech dítěte mají děti právo na vzdělání, které rozvíjí jejich plný potenciál a respektuje kulturní kontext jejich rodiny. Pokud stát vnucuje jeden univerzální rámec, který není vědecky podložený, není dostatečně adaptabilní a zároveň eliminuje reálnou volbu, vzniká vážná otázka legitimity.
Právo na vzdělávání není právem státu vychovávat dítě podle vlastního obrazu. Je to potřeba rozvoje dítěte – a potřeba rodiny pečovat o něj a nést odpovědnost.
Čtvrtý článek této série se zaměří na konkrétní zkušenosti rodičů, kteří s rámcem nesouhlasí – a přesto se mu musí podřídit. Budeme se ptát: Co se děje, když se důvěra mění ve strach?
Tady budou přibývat články
SÉRIE ČLÁNKŮ: Má nové RVP vědecký základ a etické opodstatnění? Realita povinného kurikula v ČR
Článek 1: RVP pod drobnohledem: Má vědecký základ a etické opodstatnění?
Článek 2: Pilíře RVP: důkazy, nebo ideologie a víra v autority?
Článek 4: RVP není pro nás, ale „ne“ není povoleno
Článek 5: Co mohou dělat rodiny s dětmi kolem 6 let, které se RVP nechtějí podrobit?
Článek 6:
