Limity důvěry dětem

Dětem by mělo být důvěřováno v rozhodování o zásadních otázkách týkajících se jejich vzdělávání a života.

Toto stanovisko oficiálně zastávají vládní i nevládní organizace podporující a pracující na vymáhání práv dětí. [1]

Sebeřízené vzdělávání vyžaduje, aby dospělí věřili dětem. Tato důvěra je však omezená.

Je nedůvěra v děti pro společnost a mladé lidi samotné bez rizik a následků?

Domníváme se, že mladí lidé se učí zejména nápodobou dospělých a prostřednictvím tzv. „learning by doing“. Proto je podporujeme v činění vlastních rozhodnutí, aby se mohly učit efektivně řešit důsledky z těchto rozhodnutí plynoucí. Tento proces považujeme za pilíř vzdělávání. Jedná se o učení se sebeřízení, respektive učení se efektivním vzorům uspokojování základních potřeb. Takových vzorů, kdy zároveň dochází k udržitelnému rozvoji prostředí a lidé mají dobré mezilidské vztahy.

Důvěřujeme dětem. Uvědomujeme si však, že žijeme v kultuře nedůvěřující dětem. V kultuře nedůvěřující ani zdaleka všem dospělým. Právě tato nedůvěra společnosti je limitem naší vlastní důvěry.

Abychom to vysvětlili, naše společnost nedůvěřuje dětem, protože je běžné věřit tomu, že důvěra povede k poškození dítěte nebo že dítě poškodí ostatní. Konkrétněji, důvěřujeme-li dětem, jak děti s touto důvěrou naloží? Spadnou ze stromu, budou trávit čas hraním počítačových her a sledováním YouTube videí nebo si budou hrát s ohněm a s noži? Nebo budou vandalizovat majetek ostatních lidí nebo budou napadat seniory?

Ne všichni dospělí jsou v tomto ohledu důvěryhodní, protože většina nedůvěřuje dětem a většina nechce vidět děti existující volně ve světě bez, obrazně řečeno, vodítka a mnoho z nich dokonce zavolá policisty na děti pohybující se volně. V nejhorším případě je může dospělý dokonce odvést.

V souvislosti se shora popsanou obecnou nedůvěrou k dětem a existencí mnoha judikatur, které kriminalizují dospělé pečující o děti, existuje vždy riziko soudního sporu.

Mnoho dospělých v sebe důvěřuje, a proto je schopno důvěřovat ostatním dospělým, jakož i důvěřovat svým dětem.

Existují však limity jejich důvěry? Existuje důvěra pouze do té míry, do jaké hrozí újma jejich dětem, resp. jim samotným způsobená nedůvěrou ostatních lidí ve společnosti?

Jedním z aspektů mnoha center sebeřízeného vzdělávání ve světě, který mnoho dospělých překvapí, je to, že mnohde mají třeba jen tři zásady. [2]

Místo spousty pravidel si definovali principy, dohody a povědomí. Jejich zásady jsou jednoduché a považují je za univerzální pro každou komunitu na světě; PEČOVAT O SEBE ¦→ PEČOVAT O OSTATNÍ ¦→ PEČOVAT O PROSTŘEDÍ. Zjednodušeně řešeno, jde o to všímat si svých potřeb a pocitů, pečovat o ně. ¦→ Všímat si a komunikovat o tom, jaké potřeby mají ostatní, komunikovat o možnostech jejich efektivního naplnění a jednat v souladu s tím, na co společně přijdeme. ¦→ S tím souvisí i společná péče o prostředí, o prostor, protože jen stěží budeme spokojení, nebude-li prostředí vhodné a příjemné pro život.

Takové jednoduché zásady a dohody nám umožní zůstat „ohebnými“, novým myšlenkám a nápadům otevřenými, efektivně fungujícími, STÁLE SE UČÍCÍMI KOMUNITAMI. Povědomím je zde myšlen způsob řešení výzev a příležitostí, jejichž účinnost mohou studenti nebo facilitátoři zvyšovat tím, že společně pracují na neustálém spoluvytváření kultury, která slouží všem v komunitě.

Někteří lidé se mohou dohadovat o sémantice a argumentovat, že takové principy, dohody a povědomí jsou pravidla. Lidé tvořící tato centra sebeřízeného vzdělávání to však vnímají jinak.

Nemají zájem o řízení a kontrolu mladých lidí. Místo toho mají zájem vytvořit komunitu, kde mladí lidé ovládnou svůj vlastní život a významně přispívají k životu druhých (“learning by doing”).

Nepotřebují knihy pravidel, diktující mladým lidem co mohou a nemohou udělat, a nemají žádné tresty (nebo odměny), ovlivňující a podmiňující jejich rozhodnutí a fungující jako krátkodobá vnější motivace bez potenciálu k dlouhodobému naplňování potřeb jednotlivců ani komunity.

Naplnění a tím výživu vynitřní motivace má možnost dlouhodobě přinášet chování samotné, jsou-li jeho důsledkem dobré mezilidské vztahy, a proto fungující komunita i opečované prostředí.

Přestože se očekává (nikoli vyžaduje, nýbrž panuje důvěra v to), že studenti ctí zásady, dohody a povědomí vzrůstá, dojde-li k jejich nepochopení některým ze studentů, nedojde k potrestání.

Místo potrestání spolu komunikují.

Přemýšlejí o rozhodnutích, která byla/budou učiněna a jejich důsledcích pro spokojenost komunity a naplnění jich samotných. Nejsou-li dodrženy jejich vlastní standardy, považují to za příležitost k růstu. Časem se takové chování mění, protože v jejich životech, v sobě navzájem i v komunitě nalézají hodnotu. A věří, že každý student chce, dostane-li důvěru a tím možnost učit se.


[1] Např. zde je obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 (2013) – Nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko, CRC/C/GC/14. Obecný komentář je dostupný na www, k dispozici >>> zde. Do češtiny byl Obecný komentář přeložen Ministerstvem práce a sociálních věcí jako součást publikace Úmluva o právech dítěte, která je dostupná na www, k dispozici >>> zde.

[2] Centra sebeřízeného vzdělávání a tzv. Centra agilního modelu učení