Pan Jaromír Beran, ředitel Kanceláře ministra školství, nás vyzval k dialogu.

Pan Jaromír Beran, ředitel Kanceláře ministra školství, nás v odpovědi na naši otázku, položenou na kulatém stolu Eduin a SKAV pořádaném v rámci akce Schola Pragensis v Kongresovém centru Praha, vyzval k dialogu. Vyslovil přání, abychom navrhovali naše nápady a přicházeli společně na možná řešení poté, co vyjádřil, že vnímá tíhu otázky;

Jak ze systému veřejných škol neučinit neproniknutelnou past, ze které nebudou moci vystoupit děti, rodiče a zřizovatelé nových vzdělávacích příležitostí, kteří potřebují cítit bezpečí v procesu vzdělávání, ale v systému veřejných škol nenalézají k naplnění této potřeby možnosti?


Záznam z kulatého stolu SKAV, Eduin ze dne 28. 11. 2019.

Obavy plynou z tvrzení „expertní skupiny“ vepsaných do dokumentu, který má sloužit MŠMT za podklad k chystané Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030;

Opatření mohou vzít v potaz také to, že díky aktuálnímu nálezu Ústavního soudu vzniká nový prostor pro regulaci soukromého školství… aby (soukromé školství) hrálo roli doplňku páteřního systému veřejných škol.

Přičemž z úst politiků či výše zmíněné „expertní skupiny“, ani v dokumentu ke „Strategii 2030+“ nezaznívá žádná další zmínka o možnostech a vzdělávacích příležitostech, kromě systému veřejných škol.

Z našeho sběru podnětů v terénu vyplývá, že lidé si vytvářejí vzdělávací příležitosti umožňující jim prožívat pocit bezpečí při vzdělávání a radost z učení a ze života (často po mnoha letech trápení) poté, co vyčerpají veškeré své síly a možnosti skýtající veřejným systémem škol, kdy osaměle, a proto bezmocně, bezúspěšně usilovaly o změnu na školách, kam docházejí jejich děti.

Z obav o to, aby děti necítily takové zklamání ze vzdělávání, bolest a nízkou sebeúctu jako jejich rodiče (mnohdy po celý život).

Přestože jsou tito rodiče zároveň daňovými poplatníky, a tudíž financují i systém veřejného školství, sami ještě financují vlastní vzdělávací cesty, vznikající školy atp.

Tyto rodiny se obávají, že pro ně vznikne past v systému veřejných škol. Mají obavu o své děti, resp. o to, že budou zraněné z prostředí, kde mnoho let nemají možnost naplnit si základní lidské potřeby, a proto ani možnost učit se efektivně.

Pokud se systém veřejných škol nezmění, pak tito lidé nebudou mít jinou možnost než strpět to, čeho se obávají.

My se domníváme, že systém veřejného školství se nemá jak a s kým proměnit, protože změna v myšlení, v přístupu k dětem, v uvažování o životě, vzdělávání a učení se nedá vynutit zákonem, ani oběžníkem z MŠMT, ani povinným vzděláváním pedagogů.

Naše obavy nám pan Beran nevyvracel a nezastíral ani nejistotu a to, že řešení, která by vedla k rozptýlení výše popsaných strachů jsou dosud neznámá.

Bude-li vzdělávací monopol ještě tužší, tím bezkonkurenční, může se stát veřejný systém vzdělávání dražším, méně kvalitním a ještě neefektivnějším. Takové chování lidí v nabídce služeb nastává, neexistuje-li tlak na kvalitu, protože není dostatek či žádná konkurence. Tlak lidí, jež nemají na výběr a musí čerpat jen jednu jedinou službu, nemusí stačit k tomu, aby poskytovatel takové služby zvyšoval kvalitu. Stačí-li poskytovateli vynutit si spotřebu zákazníků zákonem, nikoli kvalitou služby, nemusí to vést k uspokojení potřeb zákazníků.

Lidé pracující na MŠMT již zamítají žádosti o akreditace nově vznikajících škol a stačí, aby vymáhali současný zákon o individuálním vzdělávání (jako je tomu ve Švédsku např.). Rodiny v ČR pak nebudou mít možnost využít jiných vzdělávacích příležitostí než systému veřejných škol.

A školy mohou zůstat stále stejné. Nevymění-li a nezmění-li se lidé organizující vzdělávání, nezmění se ani jeho atmosféra. Případně se školy změní jen minimálně, co do obsahu učiva. Nemožnost lidí (učitelů i dětí) naplnit si ve školách základní lidské potřeby po autonomii, smysluplnosti života, dobrých mezilidských vztazích zůstane neměnná. Přestože právě to podmiňuje efektivitu učení.

Členové výše zmíněné „expertní skupiny“, politici, ale i zástupci z nadačního fondu Eduzměna a Eduinu například, se nechávají slyšet, že pro ně; Vzdělávací cesty, resp. životní cesty (protože učení je život, život je učení) těchto dětí, rodičů a zřizovatelů nových vzdělávacích příležitostí znamenají „doplněk páteřního systému veřejných škol“….

Cítíme nad tím lítost, bezmoc a obavu…

Proto vítáme nabídku pana Berana k dialogu a připravujeme vlastní návrhy řešení, abychom se mohli učit vzájemné důvěře a měli potřebu zapojit se do spolupráce.

Odkaz na článek Jitky Polanské pro magazín Rodiče vítáni. Připravuje se plán pro příští dekádu českého vzdělávání. Co na něm pochválili, a co kritizovali odborníci u kulatého stolu?