Sebeřízené vzdělávání v ČR? Je to možné?

„Legislativní rámec už je. RVP dávají velkou svobodu školám a existují svobodné školy, které získaly akreditaci MŠMT.“

Autor citátu vyjadřuje běžnou představu o současných právních předpisech upravujících vzdělávání v ČR.

Jedním z cílů Aliance pro sebeřízené vzdělávání je demytizace v oblasti sebeřízeného vzdělávání a vyjasňování souvisejících pojmů. Informovanost lidí o právních předpisech je předpokladem změny, protože informace a orientace v souvislostech ovlivňují rozhodování.

Cílem tohoto příspěvku je definovat pojmy a vysvětlit, v čem je současný právní rámec v ČR v protikladu k principům sebeřízeného vzdělávání.

Sebeřízené vzdělávání (SV) se odehrává z vnitřní motivace na základě volně vybraných činností toho, kdo se vzdělává. Zjednodušeně, SV se děje tehdy, když se lidé učí co, kdy, kde, jak a s kým si zvolí, definují-li si vlastní cíle, obsah a způsob vzdělávání, včetně způsobu vyhodnocení jeho úspěšnosti.

Lidé vzdělávající se sebeřízeně se učí to, co jim umožňuje efektivní naplnění základních potřeb. Kromě potřeb, jako je pohyb, odpočinek, jsou to například potřeby bezpečí, sebeúčinnosti, smysluplnosti, autonomie, sounáležitosti, jistoty z orientace ve světě a schopnosti ovládat nástroje soudobé kultury – kompetentnosti.

Všem formám sebeřízeného vzdělávání je společná jedna zásadní charakteristika: „DOBROVOLNOST“.

Dobrovolnost podmiňuje absence jednotného povinného kurikula, nepřítomnost nedobrovolné docházky kamkoli (včetně škol) a neexistence jednotných předpisů definujících obsah a způsob vzdělávání. Poskytovatelé vzdělávacích nemají jednotně předepsáno, kde mají být vzdělávací služby poskytovány, kdy, komu, jak a kým. Nejsou vymáhány jednotné výstupy.

Z výše uvedeného vyplývá, že v kontradikci se SV jsou i nevyžádané porovnávání, testování a hodnocení. V souladu s principy SV není ani kriminalizace rodičů, kteří se s dětmi rozhodnou využívat rozmanité vzdělávací příležitosti, nejen ty, jež předepisuje Školský zákon.

Lidé vzdělávající se sebeřízeně mají možnost využít kterékoli školy a mnohé další vzdělávací příležitosti z celého světa. Systém vzdělávání podporující SV je prostupný, umožňuje motivovaným připraveným dětem a mladým lidem složit maturitní zkoušku, studium na vysoké škole a vstup do praxe kdykoli, třeba v šesti, třinácti letech věku. V takové kultuře vzdělávání mohou být dokonce stupně vzdělávání zbytné. Takový model umožňuje způsob vzdělávání kdykoli změnit či ukončit, stejně jako na něj v budoucnu navázat.

V čem je současná legislativa v protikladu k sebeřízenému vzdělávání?

Platná legislativa neumožňuje volné využívání vzdělávacích příležitostí dětem od 5 do 15 let. Poskytovatelům vzdělávacích příležitostí zase vznikají překážky v možnosti volně poskytovat služby na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí. Takové služby nemají často šanci na vznik, pokud k zamítnutí žádosti o akreditaci MŠMT stačí tvrzení, že je „dostatečná kapacita na státních školách“.

Povinná školní docházka a kurikulum, stejně jako jednotné předpisy pro poskytovatele vzdělávacích služeb, to vše je v protikladu k sebeřízenému vzdělávání.

Konkrétně

Školní docházka je na základě Listiny základních práv a svobod nedobrovolná po dobu, kterou stanoví zákon. Povinná školní docházka je striktně centrálně, jednotně organizována a plošně aplikována. [1]

Školský zákon za studenty a žáky definuje cíle vzdělávání. [2]

Školský zákon, Národním programem rozvoje vzdělávání v ČR (tzv. Bílou knihou) a Rámcovými vzdělávacími programy podrobně určuje, co a kdy mají děti umět v konkrétních ročnících. Předepisuje obsah vzdělávání, závazné kompetence a výstupy pro všechny děti žijící v ČR. Konkrétně jsou jím definovány oborové předměty, učivo, časové dotace výuky na konkrétní předměty. Výstupy je školám předepsáno prokazatelně testovat, hodnotit a evidovat. [3]

Rodiče bývají za výběr jiného než předepsaného způsobu vzdělávání svých dětí trestáni – v krajním případě až odnětím svobody a odebráním dětí do ústavní péče.

Z naší práce s rodinami v terénu vyplývá, že většina rodičů proto strpí nedobrovolné vzdělávání, jsou-li srozuměni s riziky.

Sebeřízené vzdělávání není přípustné. Legislativa operuje pouze s termínem „individuální vzdělávání“. Jedná se o nenárokovou formu plnění povinné školní docházky (PŠD), o kterou může rodič požádat ze závažných důvodů a jejíž pokračování je (na rozdíl od školní docházky) podmíněno prokazatelným osvojením jednotného kurikulárního obsahu stanoveného v RVP.

Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem. Vznik takové školy je podmíněn registrací do rejstříku MŠMT a splněním jednotných předepsaných nařízení.

Žádosti nových škol o registraci bývají zamítnuty s odůvodněním, že neplní strategii vzdělávání kraje či strategii vzdělávání národní, protože je dostatečná kapacita ve státních školách. Přestože lidé nové školy poptávají a mají zajištěn jejich provoz.

Česká školní inspekce (ČŠI) kontroluje a vymáhá na všech školách výstupy jednotných nařízení.

A jak to je se svobodnými školami zapsanými v rejstříku MŠMT a s těmi komunitními?

Rozlišujeme mezi školami a vzdělávacími centry/komunitními školami. Školy jsou soukromé nebo veřejné a odpovídají definici školy z pohledu zákona o povinné docházce. Vzdělávací centra/komunitní školy jsou prostory, v nichž mladí lidé, kteří je navštěvují, jsou v režimu tzv. individuálního vzdělávání podle § 41 Školského zákona, přestože se tento prostor může nazývat „škola“.

Všechny děti starší šesti (resp. 5) let navštěvující komunitní školy musí být zároveň v souladu se zákonem zapsány k povinnému vzdělávání ve škole registrované MŠMT a prokazovat jednotné výstupy, být přezkoušeny a hodnoceny. Ani tyto „školy“ nemohou být tedy považovány za svobodné.

Stačí se podívat na školní vzdělávací programy (ŠVP) “svobodných škol”, z nichž zcela evidentně vyplývá, že jsou v souladu s RVP, se Školským zákonem. Školy prokazují inspekci soulad výstupů s RVP, což znamená, že nemohou být z podstaty v souladu s principy sebeřízeného vzdělávání, a proto ani svobodné.

1. nesoulad s principy SV

Lidé od 5 – 15 let nemají na výběr ze vzdělávacích příležitostí z celého světa. Zápis k docházce není dobrovolný, nucené je i kurikulum.

2. nesoulad s principy SV

Obsah vzdělávání je stanoven zákonem, prostřednictvím RVP – jednotné povinné kurikulum. Všechny školy jsou vázány zákonem nejen k nabídce předepsaného vzdělávání, ale především k jeho (inspekci) prokazatelnému poskytnutí.

3. nesoulad s principy SV

VOLNÁ HRA, STEJNĚ JAKO VOLNÉ ZKOUMÁNÍ A POUŽÍVÁNÍ NÁSTROJŮ SOUDOBÉ KULTURY JSOU POVAŽOVÁNY ZA DO VÝUKY NEHODÍCÍ SE

Způsob vzdělávání je předepsán zákonem. Docházka do škol, věkový mix dětí a mladých lidí není možný. Pouze v určitých předmětech ke konkrétním činnostem a spíše pro první stupeň ZŠ. V ostatních případech vyžaduje zákon rozdělení na první a druhý stupeň základního vzdělávání a dělení do tříd podle ročníků. Věk dětí je 6–15 let… Nejsou zde lidé mladší ani o mnoho starší. Nad dětmi musí být vykonáván dohled.

4. nesoulad s principy SV

Materiální zajištění definuje zákon. Jak má vypadat budova, zařízení, vybavení škol.

5. nesoulad s principy SV

Personální zajištění definuje zákon. Klienti vzdělávacích služeb si nemají možnost vybrat, kdo je bude vzdělávat, jak je tomu například ve školách typu Sudbury. Učitelé jsou předvybráni řízením školy na základě zákonných norem o pedagogických pracovnících.

6. nesoulad s principy SV

Všechny školy jsou ze zákona povinny mít zpracovány výstupy vzdělávání, testovat a hodnotit výstupy, včetně povinnosti vydat vysvědčení a mít zpracován proces udělování kázeňských postihů (trestů) – prostředky vnější motivace.

Ale vždyť je evidentní, že v těch tzv. „svobodných“ školách se děje něco jiného, než je zvykem v konvenčních třídách, a jejich zřizovatelé si nestěžují. Naopak často tvrdí, že děti jsou u nich svobodné…

Školy mající v názvu slovo „svobodná“ jdou v principech SV jednoznačně na „hranice legislativně možného“. Pak jsou zde tzv. šedé zóny širokého spektra norem Školského zákona. Jde o to, že je věcí náhody, zda bude nějaké jednání ve škole pozorováno, kontrolováno, vymáháno, nebo naopak zamítnuto školní inspekcí.

Zásadní je i to, že mnohé školy na cestě k sebeřízenému vzdělávání mají za sebou v souhrnu několik šetření školních inspekcí. Dostaly za úkol odstranit nedostatky, inspekcí pozorované projevy principů sebeřízeného vzdělávání, a napravit vykazování výstupů předepsaných zákonem.

Rizikem legislativy upravující vzdělávání lidí je kromě implicitní možnosti omezování svobod v budoucnu i rozsah regulací nařizujících, jak se mají lidé chovat a jak mají organizovat své vztahy ve vzdělávání.

Platná legislativa umožňuje svůj různý výklad v závislosti na tom, kdo ji interpretuje, co chce kontrolovat a vymáhat. V návaznosti na aktuální politickou situaci. Roli hraje i to, kdo přijde do školy konat inspekci, resp. jak je naladěn na tu či onu vzdělávací a politickou filozofii, a jak si tzv. “sedne” s personálem školy.

V ČR nemáme k dispozici právní rámec zajišťující legitimitu sebeřízeného vzdělávání.

Školy Mají v zásadě jen několik možností:

1. Hájit sebeřízené vzdělávání, stát za svým konceptem.

Vysvětlovat výhody a principy sebeřízeného vzdělávání a zároveň šířit osvětu o bezmoci a apatii lidí z nemožnosti svobodně uspokojovat základní potřeby v systému škol. Školy se nohou zasadit o legitimitu SV, aby se jejich činnost – práce s dětmi i mezilidské vztahy měly šanci stát autentickými.

Tato strategie má svá rizika. Že totiž tito lidé nebudou vyslyšeni, nezískají podporu a budou muset strpět to co dosud. Případně úřady dopustí zánik těchto škol. Jak je tomu v mnoha případech ve světě. [4]

2. Nebo mohou hrát hru na „Potěmkinovy vesnice“.

Čili předstírat výstupy a chování. I takové jednání má svá rizika a důsledky. Například neustálé obavy z odhalení, zatajování a samotné „Chystání Potěmkinovy vesnice“ před příchodem inspekcí. Přičemž riziko odejmutí statutu školy ministerstvem není nižší než v prvním případě.

3. Dalším řešením je přizpůsobení se aktuálním legislativním podmínkám v podobě kompromisů.

Ustoupit z některého z principů sebeřízeného vzdělávání, nebo jej uplatnit tzv. polovičtě. Jenže…

Principy sebeřízeného vzdělávání se podmiňují. Jakmile byť jeden z nich není uplatněn, nebo jen zpola, nejedná se již o sebeřízené vzdělávání. To má vždy důsledky pro vnitřní motivaci a mezilidské vztahy.

Současná legislativa České republiky tedy jednotně, velmi konkrétně, závazně definuje a ukládá plošně vymáhat, co, kdy, kde, jak, s kým a proč se mají děti a mladí lidé učit, čímž účinně překáží sebeřízenému vzdělávání. Navíc…

Strategie vzdělávací politiky ČR pro příštích deset let se sebeřízeným vzděláváním nepočítá.

Experti připravující vládní dokument Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ nám na jednáních o něm sdělili, že se sebeřízeným vzděláváním strategie nepočítá a že veškeré vzdělávání dětí by se mělo odehrávat v systému veřejného školství prostřednictvím povinné školní docházky.

Tato tvrzení podporují i citace z dokumentu Hlavní směry vzdělávací politiky ČR 2030+ [5]

“Opatření mohou vzít v potaz také to, že díky aktuálnímu nálezu Ústavního soudu vzniká nový prostor pro regulaci soukromého školství, aby se nestalo alternativou selektivního výběrového proudu výrazně financovaného z veřejných prostředků a hrálo roli doplňku páteřního systému veřejných škol.”


Záznam z kulatého stolu k dokumentu Hlavní směry vzdělávací politiky do r. 2030+, kde nám zástupce MŠMT odpovídá na otázku, ze dne 28. 11. 2019.

Tento článek je popisem stávajícího legislativního stavu, proto se zde nebudeme zabývat vlivem nedobrovolného vzdělávání lidí na vnitřní motivaci a sebeúctu ani efektivitou učení mozku pod vlivem stresu. Ani tím, čemu se děti učí nuceným vzděláváním (kromě znalostí) a jak působí donucení ke vzdělávání, kontrola a hodnocení na pocit bezpečí, tedy jak přispívá k vytvoření bezpečného prostředí pro učení/pro život a jak ovlivňuje mezilidské vztahy.

Změnou, kterou ve světě hledáme, se musíme stát my sami.

Mahátma Gándhí

Úspěch hnutí za sebeřízené vzdělávání závisí do velké míry na počtu zapojených lidí. Odvaha uvidět nesvobodu, pojmenovat ji a spojit se s ostatními lidmi, kteří učiní totéž, jsou předpoklady změny. Vyzýváme tímto jednotlivce, školy a další organizace k podpoře a zapojení.

Proto jsme založili Alianci pro sebeřízené vzdělávání. Abychom iniciovali změnu. Zasazujeme se o vytvoření nového legislativního rámce podporujícího autonomii lidí ve vzdělávání. Naším cílem je, aby lidé měli možnost svobodného naplnění potřeb v procesu vzdělávání. Aby i zřizovatelé škol, ředitelé a učitelé získali legitimní možnost uvolnit se do práce s dětmi a stát se autentickými, přejí-li si poskytovat dětem služby podporující sebeřízené vzdělávání.

V září 2020 má být vládou schválena Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Více o “Strategii 2030+” píšeme např. v tomto článku.

Není mnoho času. V lednu 2020 spustíme kampaň za sebeřízené vzdělávání. Odevzdáme MŠMT a ombudsmanovi soupis návrhů a řešení. Spustíme online petici za legislativní změny a rozmístíme po ČR i podpisové archy, pro zesílení hlasu petice. Naším cílem jsou souvislá jednání s MŠMT o změnách legislativy.

Napište nám o svých nápadech, námětech na spolupráci. Uspořádejme společně akci ve vašem regionu. Zapojte se do advokační činnosti, propojte nás s dalšími lidmi. Veřejně deklarujte svůj postoj ke vzdělávání, staňte se členem Aliance, finančně podpořte advokační činnost, mediální kampaň, podepište petici, zkrátka podpořte hnutí jakkoli vás napadne. Napište nám na info@seberizenevzdelavani.cz.