PŘÍŠTÍ GENERACE UŽ TO BUDE MÍT ÚPLNĚ JINAK

Přemýšlím o tom, že i v komunitách příznivců respektujícího přístupu a sebeřízeného vzdělávání může být výzvou odlišit důvěru a respekt od nároků a očekávání. Ostatně, kdo z nás měl možnost se to naučit? Měli jste možnost na vlastní kůži zažít respektující přístup v průběhu dospívání? Mohli jste si zvolit vlastní cesty k dospělosti?

 

PŘÍŠTÍ GENERACE UŽ TO BUDE MÍT ÚPLNĚ JINAK

 

Slyšela jsem názory, že děti navštěvující svobodné školy, děti učící se sebeřízeně, se rychle a účelně naučí cokoliv, co potřebují, když to skutečně chtějí, že často vyrůstají v podnikavé, renesančně vzdělané, spokojené dospělé s hlubokou vírou v demokracii a schopností úspěšně řídit své životy.

Vycházejí tyto a další podobné předpoklady z důvěry v děti? Jsou založené na respektu vůči nim? Nebo jimi vyjadřujeme spíš naše vlastní ideály, přání, nároky a očekávání?

 

 

UVALENÁ OČEKÁVÁNÍ A NÁROKY ANEB MÝTY O SVOBODNÝCH ŠKOLÁCH A SEBEŘÍZENÉM VZDĚLÁVÁNÍ

 

Zkusím objasnit, co mám na mysli, když píšu o „uvalených očekáváních a nárocích“. Jako by panovalo všeobecné přesvědčení, že cílem dětství je dospělost, a tudíž dospívání je fází, kdy nestačí, že děti jsou. Děti se totiž teprve mají někým stát. Dospívají v dospělého.

Nemůžu se zabavit dojmu, že sebeřízení a sebeřízené vzdělávání nabývá často na hodnotě teprve tehdy, když děti prokáží „klíčové kompetence“. Žádoucími schopnostmi tu nemám na mysli pouze ty předepsané zákonem, ale také ty, které připadají dospělým z různých důvodů důležité.

 

Co pro mě znamená sebeřízné vzdělávání? Sebeřízení je způsob existence, zcela unikátní životní cesta pro každého jednotlivce, který ji naplňuje smyslem a dává jí hodnotu. Cesta je cíl. Sebeřízené vzdělávání nečeká, až někdo z vnějšku uzná a potvrdí jeho přínos. Vzdělávání je osobním vztahem mezi člověkem a světem znalostí, je osobním aktem svobody učení.

 

DĚTSTVÍ, JAKO PLNOHODNOTNÉ OBDOBÍ V CELISTVÉ SLOŽITOSTI LIDSKÉHO ŽIVOTA?

 

Někdy si myslím, že dospělí raději přenechali zodpovědnost za stav společnosti budoucí generaci. Například, když říkají, že děti „vyrůstající jinak“ lidskou kulturu změní a napraví. A tak mě napadly otázky:

  • Má dítě možnost stát se samo sebou, když jeho nejbližší očekávají, že se ve svobodné škole stane někým, koho si vysnili?
  • Jak víte, že dítě dělá, co skutečně chce a neplní jen vaše nároky a očekávání? Jak to poznáte?
  • Jak odlišíte vaši vlastní důvěru v dítě od svých očekávání a nároků?

 

Nevím, je moje upřímná odpověď na otázku, kým se stanou děti, které mají doopravdy možnost stávat se sami sebou, skutečně řídit své životy a volit si vlastní cesty k dospělosti, aniž by je kdokoliv pozoroval, srovnával a hodnotil? Napadá mě, že tito dospívající mohou být jiní než vy a já, ale jací? Otevřeně přiznávám, že nemám tušení.

Přijímám jako fakt, že nikdy nebudu mít pod kontrolou to, kým se děti stanou. Kterékoliv děti a bez ohledu na to, jak jsou vychovány. Způsob rodičovství děti sice formuje – jen možná ne tak, jak zamýšlíme.

 

 

Nejstarší a nejsilnější lidskou emocí je prý strach a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je prý strach z neznámého.

Možná nás naše očekávání a nároky chrání před strachem z neznámého. Třeba si potřebujeme sami o sobě vyprávět takové příběhy, které nám pomohou překonat nejistotu. Můžeme jimi společně posilovat zdání jistoty, že víme, odkud kráčíme, kam a proč. Zvlášť tehdy, pokud věříme, že s sebou vedeme děti nebo si myslíme, že nás někdo pozoruje a hodnotí, zda jsme ve vůdcovství obstáli v souladu s normami jeho očekávání od rodičovství.

Kdysi někdo řekl, že jediná jistota v životě je vždy přítomná nejistota. A někdo další na to kontroval, že moudrost tkví v umění žít s nejistotou, aniž by ji popíral, léčil, vytěsňoval, bojoval s ní nebo kvůli ní ovládal druhé.

Možná, že umění dovolit si nevědět, nepředpokládat, neočekávat a nenárokovat si, sníží potřebu srovnávat, hodnotit, ovládat a tím způsobí, že snáz umožníme sebeřízení sobě i ostatním a vychutnáme si společně svobodu.

 

Teprve prostředí, které nám poskytuje příležitost nahlédnout vlastní limity, aniž by to bylo ohrožující, nám dává prostor růst. Jinými slovy, až tehdy máme možnost stávat se sami sebou, když můžeme v každodennosti žít, aniž by nás někdo pozoroval, hodnotil, srovnával, udílel nevyžádané rady, vštěpoval své postoje, názory a hodnoty, ať jsou jakékoliv.

 

CO OČEKÁVÁTE OD RODIČOVSTVÍ? JAKÉ JSOU VAŠE NÁROKY NA OSTATNÍ RODIČE? OVLIVNILY VÁS V NICH VAŠI VLASTNÍ RODIČE? JAKÝM ZPŮSOBEM?

 

Může být osvobozující přiznat sobě i ostatním univerzální pravdy, že je někdy nutné improvizovat, přijmout, že spousta věcí není a nikdy nebude ideálních (podle vašich představ ani podle měřítek ostatních) a že si ve spoustě situací nebudete vědět rady.

Stejně všechno, co uděláte, může být použito proti vám. Jak říkával s nadhledem můj výcvikový terapeut: „Každé dítě má něco pro svého psychiatra.“ Nezáleží na tom, jak úporní budete v tvorbě bezpečného nebo podnětného prostředí a rozdávání toho nejlepšího ze sebe. Nikdy nebudou mít všichni naplněni všechny potřeby. Ať budou vaše přesvědčování a obhajoba sebedůkladnější, ocitnete se pod drobnohledem těch, kteří chtějí „najít mouchy“.

Uznávám, že nejistota nemá líbivé PR, neprodává se dobře. Zvlášť politikům, rodičům dětí vaší školy nebo odpůrcům. Současně ale zvažuji rizika marketingu postaveného na předpokladu, že svoboda a sebeřízení mají konkrétní očekávané výstupy.

Vzpomenu na to pokaždé, když slyším obvinění respektujícího přístupu, sebeřízení, svobody nebo svobodné školy z toho, že nefungují. Selhává sebeřízené vzdělávání a respekt? Nebo máme nereálné nároky a očekávání od dětí, komunikace, vztahů, od života i sebeřízeného vzdělávání?

Dospělí mají na děti vliv. Ať si to uvědomují, nebo ne. Ať chtějí, či ne. Nehodnotím, jestli je špatné, nebo dobré děti vést, vychovávat, vzdělávat. Prostě se to děje a je pro mě důležité, uvědomovat si to, protože působení dospělých na dospívající má vždy důsledky.

Především ty nezamýšlené. Jak naznačují výzkumy vývojové kognitivní neurovědy, když referují například o dvojčatech, která se v témže prostředí vyvíjejí a reagují na něj zcela unikátně nebo jak píšu v tomto článku.

5 4 hlasy
Hodnocení článku
Přihlaste se k odběru
Oznámení
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejvíce hlasů
Inline zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Anna Sencová Maruščáková
Anna Sencová Maruščáková
Host
10 měsíců před

Uf, díky za otázky uvedené v článku. Reviduji díky nim svá očekávání.

Pepan
Pepan
Host
10 měsíců před

Pořád něco očekávám. Asi jsem pak sice zklamaný, ale jinak to nejde.

Vladimír Duša
Vladimír Duša
Host
7 měsíců před

Nesouhlasím s tím, že by svoboda a sebeřízení neměly konkrétní očekávané výstupy. Pro sebeřízení se člověk rozhoduje vědomě z nabídky více variant. Pokud si zvolí sebeřízení, dělá to s očekáváním konkrétního efektu na vlastní život. Uznávám, že očekávat lze sice konkrétní nicméně špatně měřitelné efekty. Navíc sebeřízení chodí ruku v ruce s bezpečným prostředím, ve kterém pozorování, srovnávání a hodnocení není úplně vítané. Těžko budeme hledat metriku pro měření toho, kdo je lepší člověk. Václav Havel, Elon Musk, Buddha, Matka Tereza, hodná sousedka od vedle?

Ptám se sám sebe, co očekávám od mé snahy žít sebeřízeně? Očekávám, že můj život bude lepší. Nečekám, že bude jednodušší. Ale čekám, že bude lepší. Ale jak lepší? Sám to neumím uchopit. Možná čekám, že budu prožívat více příjemných emocí a méně těch nepříjemných. Očekávám, že se budu moct každé ráno na sebe beze studu podívat do zrcadla. Očekávám okolo sebe šťastné lidi, se kterými si přejí mít láskyplný vztah. Možná by se to dalo shrnout do: Očekávám, že se bude dařit naplňovat mé potřeby lépe, než kdybych se nesnažil žít sebeřízeně.

Otázka na sociology: lze udělat průzkum srovnávající průměrnou naplněnost potřeb respondentů za určité období? Třeba jo, tomu já nerozumím.

5
0
Těšíme se na vaše názory! Můžete komentovat...x