Musím zvážnět a dospět!
Bylo mi patnáct, právě jsem se chystala na střední školu a myslela jsem si, že je důležité začít se chovat „dospěleji“ – plně investovat do studia, známek a budoucnosti. Myslela jsem si také, že to znamená přestat si hrát v jakékoli formě – přestat lézt po stromech a přestat se „chovat jako dítě“.
Důsledkem bylo, že jsem přestala být tady a teď. Přestala jsem být sama sebou, ztratila jsem se. Trvalo mnoho let, než jsem se k sobě vrátila zpět.
Tento příběh často sdílím, když pracuji s dospělými. Mnoho dynamických postupů, které používám, je založeno na hře, protože my lidé jsme biologicky uzpůsobeni k tomu, abychom se učili hrou – stejně jako ostatní savci.
Jednou se mě jeden účastník zeptal: „Nebyla jsi v patnácti letech na hraní už trochu stará?“. Tehdy jsem si uvědomila, že většina lidí ve hře nevidí vůbec žádnou hodnotu. Tedy, ani já jsem ji neviděla. Koneckonců to byl důvod, proč jsem se v patnácti letech rozhodla přestat si hrát…
Bylo mi bolestně jasné, že jsme všichni naprogramováni uvažovat tak, že hra postrádá jakoukoli skutečnou hodnotu a je jen pro velmi malé děti. Obecně nemáme pochopení pro význam hry v procesu učení a je opravdu neobvyklé vidět hrát si teenagery. Zvykli jsme si to považovat za normální, i když to tak ve skutečnosti není, protože hře jsou obvykle vyhrazeny přestavky ve školním prostředí.
Naše společnost a škola nás zbavily hry a přesvědčily nás, že hra je dětinská a nemá žádnou hodnotu. Přesně tak, jak jsem si to osvojila já, když mi bylo patnáct a rozhodla jsem se dospět.
Na to všechno jsem myslela nedávno, když jsme se synem Teem a jeho tátou vyrazili k nedaleké řece, abychom si udělali rodinný den. Je období dešťů, takže obvykle tyrkysová voda je hnědá a všude je plno bahna.
Teo už mnoho let používá přezdívku „Bahňák“. On prostě miluje bláto a hlínu. A já jsem měla skvělou příležitost pozorovat, jak si můj šestnáctiletý syn stále hraje – ale také jak se hra s jeho vývojem změnila.
Jako malé dítě se nechává fascinovat strukturou… kašovitou, mazlavou a nedělá mu problém se ušpinit a umazat. Naopak! Stále zkoumá zcela svobodně, ale také mnohem cílevědoměji než v dětství. Vidím, jak analyzuje, co se stane, když udělá to či ono, a jak to metodicky zkouší. Stanovuje si hypotézy, které pak testuje, aby zjistil, zda se potvrdí.
Když o tom přemýšlím, tak přesně takhle vlastně postupuje i ve všem ostatním, co dělá, třeba když vytváří své jazyky a jejich fonetiku, která ho tak uchvacuje. Nebo když buduje fiktivní světy s krajinami s vymyšlenou flórou, historií a kulturami.
Bádá, zkoumá, sdílí nápady s přáteli a mluví o tom se mnou. A přitom se toho tolik naučí! Ale jeho učení je hravé.
To neznamená, že je méně soustředěný nebo disciplinovaný než někdo, kdo si nehraje. Jde jen o to, že i přes neúspěchy (protože ty se vždycky objeví) je to příjemné a zábavné!
Učení hrou je v podstatě volné zkoumání bez vnějšího tlaku na vytvoření konkrétního výsledku. Právě zde podle mého názoru probíhá učení zcela spontánně a bez toho, aby dospělý tento proces řídil nebo do něj zasahoval.
Školy nás nutí oddělovat učení od hry, ale když to děláme, zdá se, že se toho tolik nenaučíme. Jako rodiče se neučíme prostřednictvím školní práce a myslím, že je dobré si to uvědomit. Jinak by naše školometské myšlení nemuselo rozpoznat krásu toho, co se v našich dětech odehrává, když si myslíme, že se „jen“ baví!
Oiginál článku Becka Korizt https://www.self-directed.org/tp/when-did-you-stop-playing/ přeložila Michaela Řeřichová | ΣishⒶ
