Následující text se zabývá otázkou, proč se zdá, že školství a sociální práce, přestože se zdají mít stejný konečný cíl, používají k jeho dosažení odlišné metody, které jsou často v přímém protikladu. Tímto cílem je podpora jedince, aby se stal spokojeným, sebeřízeným člověkem, který je schopen úspěšně navigovat svůj život.
Moje cesta k tomuto tématu byla osobní. Jako „dítě ulice“ jsem se rozhodla studovat sociální práci, abych mohla podporovat mladé lidi, kteří se nacházejí v podobné situaci. Pracovala jsem v nízkoprahových klubech, které se zaměřují na děti ohrožené sociálním vyloučením. Bylo fascinující sledovat, jak mladí lidé ve věku 6-19 let, kteří často vynechali povinnou školní docházku, přišli dobrovolně do klubu odpoledne.
V těchto klubech panovala otevřená a uvolněná atmosféra. Děti se zde volně pohybovaly, hrály hry, využívaly počítače, četly, zpívaly, tančily a diskutovaly. Často žádaly o pomoc se školními úkoly a sdílely své zkušenosti a obavy týkající se mezilidských vztahů. Bylo zvláštní vidět, jak tyto děti, které byly ve škole označeny za „nepřizpůsobivé“, s diagnostikovanými poruchami učení a řadou kázeňských postihů, byly ve skutečnosti autentické, bystré a zvídavé bytosti.
Tato zkušenost mě přivedla k otázce rozporu v hodnotách, zásadách a metodách mezi školským systémem a sociální prací. Pokud je kvalitní sociální služba založena na principech svobodné volby, individuálního přístupu a respektu k potřebám klientů s cílem podpořit klienty v efektivním sebeřízení, je pak cíl vzdělávání a poskytování sociálních služeb shodný?
Pokud je cílem jak sociální práce, tak vzdělávání podpora schopnosti sebeřízení, tedy schopnosti člověka samostatně a efektivně navigovat svůj život, jak je možné, že školství a sociální práce volí k dosažení tohoto cíle odlišné nástroje, které jsou navíc v přímém protikladu? Tato otázka vyžaduje další zkoumání a diskusi.
Systém školství: Analýza
V rámci současného školského systému je docházka na základní školy povinná. Tento systém je založen na předpokladu, že předepsaný obsah a strukturovaný způsob vzdělávání, kde žáci plní pokyny a úkoly bez možnosti významného ovlivnění tohoto procesu, jsou lepší než sebeřízené vzdělávání. Tato struktura odráží představu, že poslušnost a dodržování zvnějšku daných pravidel jsou klíčové aspekty vzdělávacího procesu. Domnívám se, že panuje všeobecné přesvědčení, že dospělí vědí, co je pro děti dobré a dokáží je vést ke spokojenosti. [4]
Například výzkum Stanleye Milgrama ilustruje, jaké důsledky může mít poslušnost na jednotlivce a společnost. Participanti studie zvyšovali intenzitu elektrošoků na povel autorit, přestože se domnívali, že mohou svým jednáním někoho poškodit.
Součástí školního systému jsou také různé doplňkové služby, jako jsou pedagogicko-psychologické poradenství, kariérní poradenství, dětská psychologie, logopedie, asistenci pedagogů a doučovací služby poskytované neziskovými organizacemi. Tyto služby jsou pevně zakotveny v legislativě týkající se povinné školní docházky a jednotného kurikula.
Pracovníci ve školství a různé ziskové i neziskové organizace se snaží odstraňovat chování, které může narušovat představy o školním prostředí. Hlavním cílem je adaptace žáků na školní prostředí a na požadavky školní práce.
Rozpor v poskytování sociálních služeb a školství – Divergence v přístupu sociálních služeb a systému vzdělávání
Sociální práce a její principy
Na druhé straně spektra se nachází sociální služby, které jsou poskytovány v souladu s právními předpisy a standardy kvality sociálních služeb. Tyto standardy, citované níže, zahrnují principy svobodného rozhodování, dobrovolnosti, individuálního přístupu a respektování osobnosti a potřeb klientů;
- Svobodné rozhodování – uživatel rozhoduje, případně spolurozhoduje, o využití služeb nebo jejich prvků, o jejich změně a ukončení a volí si vlastní cíle.
- Dobrovolnost – všechny služby jsou klientovi poskytovány s jeho souhlasem.
- Individuální přístup – podpora klientů v autonomním naplňování bio-psycho-sociálních potřeb.
- Respektování osobnosti, potřeb klientů a zachování jejich důstojnosti. [5]
Sociální práce je navržena, aby poskytovala účinné nástroje pro dosažení cílů stanovených klienty. Efektivní sociální služba podporuje klienta v autonomním naplňování bio-psycho-sociálních potřeb a usiluje o to, aby se klient stal plnohodnotnou součástí společnosti, byl schopen samostatně naplňovat své potřeby.
Reflexe a perspektivy
Při zamyšlení nad vlastním vzděláváním na základní škole se nabízí otázka, zda současný způsob vzdělávání dostatečně naplňuje potřeby žáků i učitelů. Může být tato situace příčinou demotivace, apatie a nakonec vyhoření jak studentů, tak učitelů? Jaké jsou klíčové potřeby člověka a jeho mozku pro efektivní učení? Tyto otázky by mohly být v centru našeho zájmu při přemýšlení o budoucnosti vzdělávání.
Vzdělávací systém a sociální práce jsou dvě oblasti, které se zdají být svými přístupy v přímém kontrastu, přestože často i prostřednictvím vládních dokumentů deklarují, že sdílejí stejný cíl – podporovat a rozvíjet jednotlivce v rámci společnosti. Tento paradox, jak to vnímám, může být základním problémem, který vyvolává otázky o povaze našeho školství a jeho schopnosti naplňovat potřeby studentů.
Vidím dvě základní možnosti, jak interpretovat tuto situaci. Buď je školství schopné dosáhnout svého cíle pomocí nástrojů a metod, které má k dispozici, nebo je nesprávný základní předpoklad, že všechny děti mají stejné potřeby, ale zcela jedinečné a rozmanité strategie jejich uspokojování, jako dospělí.
Je zřejmé, že jak děti, tak dospělí často narážejí na problémy při pokusu naplňovat své individuální potřeby v rámci současného systému povinného vzdělávání. Dokud se tento stav nezmění, domnívám se, že je nepravděpodobné, že budou mladí lidé a učitelé považovat školu za příjemné a podnětné prostředí.
Jaké jsou tedy naše možnosti? Jak můžeme najít inspiraci a nové přístupy, které by mohly přinést změnu?
Před několika lety jsem se sama pustila do hledání odpovědí na tyto otázky. V České republice jsem však nenašla uspokojivé řešení. Díky internetu jsem se však dozvěděla o konceptu sebeřízeného vzdělávání. Tento přístup nabízí řadu výhod a je uplatňován v mnoha formách po celém světě. Sebeřízené vzdělávání nabízí paralelu k tradičnímu školství a může být klíčem k překonání výzev, kterým čelíme.
Na počátku minulého desetiletí jsem si stanovila cíl – otevřít centrum sebeřízeného vzdělávání.
Tento koncept, který umožňuje žákům podílet se na svém vzdělávacím procesu, mě zaujal svým potenciálem pro mezilidské vztahy, rozvoj kreativity, samostatnosti a zodpovědnosti.
Nicméně, jak jsem se ponořila do právních a legislativních aspektů tohoto tématu, zjistila jsem, že v České republice nejsou právní předpisy pro sebeřízené vzdělávání příliš příznivé. Školní docházka je povinná a nebere v potaz souhlas nebo preference žáků. Děti nemají možnost volit si obsah svého vzdělání, jelikož je předepsáno jednotné kurikulum, známé jako Rámcový vzdělávací program (RVP). Jedinou možností je nabízet služby pro děti v režimu individuálního vzdělávání. To je však pouze jinou formou plnění povinné docházky. Děti musí být zapsané v kmenové akreditované škole, kam dochází dvakrát ročně na přezkoušení z předepsaného obsahu vzdělávání, což je v rozporu s principy sebeřízeného vzdělávání.
Tato situace mě inspirovala k tomu, abych se začala věnovat osvětě sebeřízeného vzdělávání v České republice. Spoluzaložila jsem k tomu účelu Alianci pro sebeřízené vzdělávání.
V rámci této práce jsem se zamýšlela nad několika zásadními otázkami. Je vzdělání výjimečnou potřebou, která je důležitější než ostatní? Měli bychom naplňovat potřebu vzdělání na úkor ostatních potřeb, dokonce i za cenu donucení? Kde je hranice násilí a je násilí ospravedlnitelné, pokud máme k němu dobré důvody, jako je výchova a vzdělávání? Jaké důsledky má takové jednání pro lidskou kulturu, mezilidské vztahy a co tímto přístupem učíme naše děti?
Výsledky vzdělávání za poslední století naznačují, že vnějšně řízené vzdělávání založené na donucení není efektivní, pokud je naším cílem mírová a zdravá populace sebeřízených lidí motivovaných k celoživotnímu vzdělávání.
Děti i dospělí potřebují mít možnost naplňovat své potřeby, aby mohli žít spokojeně a uzdravit se z případných traumat. Je prospěšné, aby děti trávily své dětství v prostředích, kde není možné potřeby naplňovat? Co když se tím traumatizace prodlouží a poškození prohloubí?
Namísto přizpůsobování člověka prostředím škol bychom mohli přizpůsobit vzdělávací prostředí potřebám lidí. Mým cílem je vytvářet prostředí, které umožňuje naplnění nejen některých potřeb na úkor potřeb ostatních.
Taková prostředí mohou sloužit jako účinná prevence před tzv. „dropouty“ ze škol. Proč by měli dospívající opouštět prostředí, v nichž mohou najít vlastní smysl života a cítit se dobře?
Koncept inkluzivního sociálně vzdělávacího centra si můžete přečíst tady.
Část 3 | Koncept sociálně vzdělávacích služeb
Část 4 | Financování, rovný přístup a spravedlnost
Část 5 | Kdo je zodpovědný a jak se stát změnou
Zdroje:
Koncept inkluzivního sociálně vzdělávacího centra (ISVC) https://seberizenevzdelavani.cz/koncept_isvc.pdf
Sebeřízené vzdělávání zdroje a výzkum na webu Aliance pro sebeřízené vzdělávání
Gray Peter, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje. Praha, Nakladatelství Pupenec, 2023
[1] Joseph Spinazzola, Bessel van der Kolk a Julian D. Ford, Developmental Trauma Disorder: A Legacy of Attachment Trauma in Victimized Children, 2021
Více než stovka zdrojů na téma vývojové trauma a PTSD, publikace výzkumů, studie https://en.wikipedia.org/wiki/Psychological_trauma
[2] Deci, EL Účinky externě zprostředkovaných odměn na vnitřní motivaci. Časopis osobnosti a sociální psychologie. 1971; 18: 105-115.
Deci, EL, & Ryan, RM Jiskrová motivace a sebeurčení v lidském chování. New York: Plenum; 1985.
Deci, EL, & Ryan, RM „Co“ a „proč“ cílů: Lidské potřeby a sebeurčení chování. Psychologické vyšetření. 2000; 11: 227-268.
Deci, ED, & Ryan, RM Příručka výzkumu sebeurčení. New York: Univerzita Rochester Press; 2002.
Ryan, RM, & Deci, EL (2000). Teorie sebeurčení a usnadňování vnitřní motivace, společenského rozvoje a blahobytu. American Psychologist, 2000 ; 55: 68-78.
[3] A cross-cultural analysis of autonomy in education: A self-determination theory perspective, Valery I. Chirkov, 2009.
[4] Zde jsou desítky zdrojů, výzkumů, publikací o tom, co umožňuje a brání osobní účinnosti https://cs.wikipedia.org/wiki/Self-efficacy
[5] Stanley Milgram (2004). Obedience to Authority: An Experimental View. New York: HarperCollins.
Stanley Milgram (1992) (edited by John Sabini and Maury Silver). The Individual in a Social World: Essays and Experiments. Second Edition. New York: McGraw-Hill.
Stanley Milgram (1963). Behavioral study of obedience. Journal of Abnormal and Social Psychology, Vol. 67, pp. 371-378.
Blass, T. (2004). The Man Who Shocked the World: The Life and Legacy of Stanley Milgram. New York, NY: Basic Books.
[6] Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Standardy kvality sociálních služeb https://www.mpsv.cz/standardy-kvality-socialnich-sluzeb
[7] Web ASV https://www.seberizenevzdelavani.cz
[8] Respektovat a být respektován, Nováčková a Nevolová (2020), ISBN: 978-80-87917-50-3
[9] Oxford Research Encyclopedia of Education, Peter Gray, Self-Directed Education—Unschooling and Democratic Schooling (2017) https://cdn2.psychologytoday.com/assets/self-directed_ed.-published.pdf
[10] Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Metody sociální práce
https://www.mpsv.cz/documents/20142/1864403/mpsv_prirucka+praxe+soc+prace_NET.PDF/
[11] Odbor sociální péče o dítě ČR, Metody sociální práce https://www.ospod.cz/informace/metody-socialni-prace/
Definice a zásady poskytování služeb nízkoprahových center v ČR https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%ADzkoprahov%C3%A9_za%C5%99%C3%ADzen%C3%AD
